Pandemie covidu prohloubila některé problémy na pracovním trhu. Týkají se zejména žen pečujících o rodinné příslušníky. Ty se častěji než jiné skupiny pracujících dostaly do začarovaného trhu tzv. prekérní práce, která zahrnuje krátkodobé úvazky, nízkou mzdu a obecně pracovní nejistotu. Stát v tomto směru selhal, protože hlavní opatření pro pečující vázal na osoby zaměstnané ve standardním zaměstnání. To přispělo k devalvaci práce pečujících, uvedla vědkyně Národního institutu SYRI v Brně Radka Dudová.

Pečovatelé se přizpůsobili systému

Loni bylo v tuzemsku ze všech zaměstnaných 6,2 procent osob pracujících na dobu určitou, 8 procent částečných úvazků a 13,9 procent OSVČ, za kterými se mnohdy skrývají právě prekérně pracující pečovatelé. „Stát sice zavedl „mimořádné ošetřovné“, z něho ale bylo poměrně dost pečujících vyloučeno, protože systém počítá hlavně se standardními úvazky. To vedlo k nejistotě a logicky i ke ztrátě sebedůvěry. Pečovatelé pak systému přizpůsobili své preference a snížili aspirace. Vzhledem k tomu, že jejich vyjednávací síla je nízká, tak akceptovali nejisté, nízko kvalifikované a špatně odměňované formy práce,“ řekla socioložka.

Prekérním pracujícím chybí sociální ochrana

Prekérní práce se vyznačuje krátkodobostí, nízkou mzdou, absencí kontroly nad pracovními podmínkami a chybějící sociální ochranou. V tuzemsku se typicky týká matek malých dětí. Systém, jehož nedostatky prohloubila pandemie, přináší takto pracujícím ekonomický stres, nestabilní bydlení, špatný zdravotní stav, nízké sebevědomí a nízkou odolnost. „To vše se následně promítá i do toho, jakým způsobem mohou poskytovat péči,“ uvedla Dudová.

Nejsou dostatečně oceňovaní

Lidé s pečovatelskými povinnostmi nejsou za svou reprodukční práci dostatečně oceňováni, protože nárok na mnohé sociální dávky je podmíněn sociálním pojištěním vázaným na standardní zaměstnání. Zároveň jim odpovědnost za péči ztěžuje nalezení standardního zaměstnání, což je dále znevýhodňuje. Kvůli nižším výdělkům a nejisté situaci v zaměstnání na sebe následně v případě potřeby berou větší podíl reprodukční práce v domácnosti než ostatní členové rodiny, kteří mají stabilní příjem.

Potřebují flexibilitu kratších úvazků

Primární pečovatelé pak o to více potřebují flexibilitu, kterou poskytují nestandardní formy zaměstnání. V důsledku toho je méně pravděpodobné, že budou pracovat v jiných typech zaměstnání, protože jsou vnímáni jako rizikoví zaměstnanci. „Je to tedy takový začarovaný kruh,“ dodala vědkyně. Tato nejistota se pak přelévá z trhu práce do dalších oblastí jejich života, včetně schopnosti poskytovat péči.

Přijímají také práci načerno

Aby se vyrovnali se stigmatizací a udrželi si pozitivní identitu, vykonávají pečující takzvanou morální práci, která ale vede k upevnění jejich špatné pozice na pracovním trhu. „Jednoduše nekladou požadavky na zaměstnavatele a akceptují diskriminaci. Péči pokládají za nejvyšší hodnotu a placenou práci jí podřizují. Přijímají také práci na černo, protože například u samoživitelek je to někdy jediný způsob, jak uživit své děti,“ uvedla Dudová.

Stát by měl upravit legislativu

Stát by podle vědkyně měl upravit legislativu tak, aby zaměstnavatelé museli nést část nákladů na reprodukci pracovní síly (sledování DPP a DPČ, zahrnutí do sociálního pojištění). Pomohla by i úprava daňového systému a systému dávek, aby nenutil rodiče k neformální práci. Další možností je podporovat pečující například podporou ve vzdělávání dětí, poskytovat obědy zdarma či psychologické poradenství.