Na jevišti i v životě tvoří nerozlučné trio a kam přijdou, tam šíří dobrou náladu a pozitivní energii. Říkají si Divadlo MALÉhRY, ale maléry je rozhodně nedoprovázejí – Barbora Seidlová, Nikola Zbytovská a Daniela Zbytovská. V Brně je můžete pravidelně vídat v Divadle Bolka Polívky, ale s představeními obrážejí i celou republiku.

Jak máte ve vašem triu rozdělené role? Kdo z vás je kreativcem a autorem, kdo mozkem, režisérem a manažerem a kdo bohémem, případně improvizátorem?

BÁRA: Všechny tři jsme herečky… To už je sama o sobě dostatečná diagnóza, ale navíc má každá z nás nějaké – říkáme tomu – „přítalenty“. Daniela píše, Niki režíruje, mě baví výběr hudby, vymýšlím světla, vizuál… a všechny si do toho kecáme. Pokud jedna nesouhlasí, víme, že to nebude to pravé řešeni. U toho „pravého“ totiž většinou jednohlasně zajásáme! Každá z nás má něco, co ty druhé dvě nemají.

DANIELA: Ale taky máme hodně společného. Třeba to bohémství, ke kterému patří zpochybňování společenských pravd, dogmat a jakýchsi zákonů, jak máme myslet, chovat se a žít. Jsme přesvědčené, že do našich osobních niterných pocitů a „pravd“, do naší svobodné představy o tom, kým chceme být a co chceme dělat, nám nemá nikdo právo zasahovat a pokoušet se nás předělat „k obrazu svému“.

NIKI: Shodneme se i na vstávání kolem poledne… Jednou nám bývalý manažer Divadla Bolka Polívky řekl, že pokud to divadlo myslíme vážně, budeme muset vstávat brzo ráno, že to jinak nepůjde. Ale ono to jde! Když zkoušíme novou inscenaci, jde nám to nejlíp v noci… Máme to prostě obráceně a taky to funguje. Každý z nás má vlastni cestu a co je pro jednoho nemyslitelné, je pro druhého naprosto úžasné. Ponechejme tedy jeden druhému svobodu pro vlastní cesty.

Kdo má při vzniku nového představení poslední slovo? Jak moc se vaše hra na papíře proměňuje během zkoušení?

BÁRA: Nikdo. Pokud nesouhlasíme všechny, hledáme dál!

DANIELA: Napíšu text a Niki mi zpravidla řekne, že se to nedá hrát, a má pravdu, protože psát prózu a scénář je rozdíl! Takže to pomalu rozepisuju tak, aby tam nebyla zbytečná slova a některá sdělení zůstávala v podtextech…

NIKI: Většinou nejprve dáme dohromady scénář, aby fungoval, a potom si ho při zkoušení upravujeme podle potřeby. Prostě si hrajeme… To, co zažíváme při zkoušení, se do představení otiskne, takže si dáváme pozor, co na diváky chceme přenést.

Tři kamarádky – to většinou nedělá mezi ženami dobrotu – dvě společně pomlouvají tu třetí. Jak je to u vás a jaký máte recept na takové šťastné souznění, které u vás panuje?

DANIELA: Tahle otázka padá často a nezastíráme, že nás vždycky rozesmutní. Proč je tak normální, že by se holky měly pomlouvat, závidět si a nenávidět se a není považováno za normu, že by se mohly mít jednoduše rády! Za víc než dvacet let, od doby, kdy se Bára s Niki setkaly na brněnské konzervatoři, jsme toho prožily společně opravdu hodně… lásky, zklamání, radosti, touhy, pláč a smích… Probrečely jsme hezkých pár balení papírových kapesníčků (i když jsme neměly voděodolnou řasenku a zastrašovaly se navzájem, že budeme „rozmazaný“) a prosmály se stovky hodin… Vnímáme se na dálku, a to nejen na jevišti, ale i v životě… Naše společnost má zakódováno, že ženy spolu mají soupeřit. Možná to někdo vymyslel schválně, protože se bál ženské síly a intuice. Když se totiž holky spojí, namísto toho, aby proti sobě bojovaly, vznikají úžasné věci. A taky je to velká zábava! Denně za to naše „setkání“ děkuju! Docela se mi vyplatilo mít v 17 letech dceru, i když se to tenkrát jevilo v očích společnosti jako totální průšvih. Ale mně přišla spřízněná duše a mám díky tomu dnes v Niki nejlepší kamarádku! „Titul“ matka jsme odložily, mohl by totiž zpochybňovat naši úplnou rovnoprávnost. A na setkání s další „spřízněnou duší“ jsem si pár let počkala, než přišla v podobě Báry!

NIKI: Recept pro nás neexistuje. Snad jen to, že si za každých okolností říkáme pravdu. Možná to zní banálně, ale zkuste říkat to, co si opravdu myslíte svému okolí. Mnohdy to neprojde ani u rodinného krbu! Ztratíte spoustu přátel… tedy lidí, o kterých jste si mysleli, že jsou vaši dobří přátelé. „To se přece neříká!“ namítají. Mnozí tomu lhaní říkají „milosrdné lži“. Ale lež zůstane jen lží… i když ji nabarvíme na růžovo.

BÁRA: Věříme na to, že žádná setkání nejsou náhodná, a pokud se setkají podobně naladění lidé, je úplně jedno, jestli nosí kalhoty nebo sukně. Tato setkání tvoří náš život, nastavují nám taková pomyslná zrcadla našeho chování. Takže pokud je někdo ochoten zrcadlit nám pravdivě to, co děláme, jak se chováme, máme možnost se nad sebou zamyslet a něco s tím udělat. A to je obrovský dar. Opravdoví přátelé nám pomáhají objevit sebe samého.

Nehádáte se někdy o role, nebo už předem víte, kdo jakou figuru bude hrát? Platí v tomto případě „škatulky“, kdo bude naivka, kdo mrcha, nebo se pravidelně střídáte?

BÁRA: Vždycky si předem řekneme, jaký charakter postavy by se každé z nás líbilo si tentokrát zahrát, a výhodou autorského divadla je, že si takovou roli můžeme napsat na tělo. Nemáme tudíž traumata z „rolí snů“, které jsou nedosažitelné. Nečekáme, až nám je někdo nabídne. Vytvoříme si je samy. Třeba retardovanou dojičku z bio farmy bych si asi nikdy nezahrála a přitom je to taková zábava!

NIKI: Vlastně to je forma „terapie“ pro nás samotné a potažmo i pro diváky, jak se vypořádat s okolním světem, podívat se na to, čemu říkáme problém, z jiného úhlu a nakonec se tomu společně zasmát. Někdo vás naštve, tak si řeknete: „Babo nebo chlape, ty budeš v divadle!“ Postavíte tu situaci na jeviště a rázem je z ní komedie. Smích je lék! A taky si společně uvědomíme, že na to všechno nejsme samy, hlediště splyne s jevištěm, nějak nás to spojí. Myslím, že to je pro nás smysl divadla.

DANIELA: Baví mě třeba hrát zhrzené ženské, i když v mém osobním životě prožívám opak. Jednou mě na festivalu po představení „Nebe?“, kde hraju nešťastnou, manželem opuštěnou učitelku, oslovila divačka. Jen tak mě objala. Má prý stejný problém, ale když jsem jí představila svého muže, pustila se do mě: „Teda, teď jste mě na…štvala!“ ( Řekla ostřejší slovo.) „Celó dobu tam řešite, že nemáte pořádnýho chlapa, a zatím máte takovýho sympaťáka!“

Nenapadlo vás někdy si v titulech, které hrajete už léta, role prohodit?

BÁRA: Vidíte, to nás nenapadlo! Máme ty role přesně podle sebe, na tělo… Vyvíjejí se tak, jak se vyvíjíme my. Text zůstává, ale podtexty se mění podle toho, co zrovna prožíváme. Žádné představení není úplně stejné jako to předešlé. Žije si vždy tak nějak vlastním životem v přítomném okamžiku. Ale třeba bychom to mohly zkusit! Dobrý nápad!

Ve vašich představeních se občas neobejdete bez mužů – jak si vybíráte kolegy do vašich her – a podle jakého klíče?

DANIELA: S vášní! Jednoduše tak, že pocítíme v srdci radost a chuť s někým spolupracovat. A protože jsme tři ženy, je potřeba to jeviště občas zkrášlit nějakým mužem!

BÁRA: Jednou jsme v Itálii, kde jsme pravidelně trávily prázdniny, pustily v autě rádio, kde hráli „italský vypalovák“ z šedesátých let. Najednou se nám před očima začala odehrávat scéna z představení, které jsme si v té době zatím jen vysnívaly. Traktorista Pepan, převlékající se za Itala, aby na vesnické tancovačce mohl okouzlit holky. Viděly jsme tam Pepu Poláška!

NIKOLA: Tenkrát hrál Pepa v brněnském HaDivadle a my jsme ho nějak blíž neznaly…ale klaplo to! Představení „Vepřo, knedlo, zelo“ se hraje už dvanáctou sezónu… A vždycky při té písničce stojíme v portále, pozorujeme Pepu, jak se na jevišti převléká z modrých tepláků do zelených kalhot a pruhované košile, co jsme mu vybraly v Livornu na trhu, a lehce nás u toho mrazí…(ne hrůzou, ale štěstím)

BÁRA: Mimochodem, minule mu praskl na těch zelených italských kalhotách zip, tak je budeme muset spravit! Pepa nám za těch dvanáct let prostě zmužněl!

DANIELA: … ale hráli a hrají s námi i další úžasní kluci z brněnských divadel. Třeba Michal Bumbálek, Pavel Zatloukal, Tomáš Sýkora Milostný, Cyril Drozda, „brněnská hudební legenda“ Zdeněk Kluka a v každé inscenaci se nám mihne náš milý hrající technik Barin Tichý – ten mívá role psané na tělo. V poslední inscenaci si ho alespoň promítáme na plátně jako duchovního mistra mr. ducha Dušana Hunku. Prostě bez chlapů by to nešlo!

Jednou jste prozradily, že ve svých představeních používáte repliky, které zaslechnete – např. v kavárně. Stalo se, že vás nějaký „odposlech“ inspiroval k novému titulu? A máte „šuplík“ s replikami, které se možná někdy „budou hodit“?

DANIELA: To nás hodně baví. Občas se přistihneme, jaké „perly“ u kafe padají z nás! „Holky, poslouchejte se, jaký meleme blbosti! Jak jsme trapný!“ prohlásí občas některá z nás a všechny se pobavíme. Ale ti kolem jsou tak zajímaví, v tu chvíli zajímavější než my, a navíc mluví nahlas! Jednou jsem takto „nechtěně“ vyslechla dvě brněnské dámy a měla jsem postavu matky v inscenaci „Peklo“.

NIKI: Posloucháme nejen v kavárnách, ale i na ulici, nebo vyprávění našich přátel a známých. Zapisujeme vyslechnuté hlášky na útržek papíru, účtenku nebo rovnou do IPadu… Mnozí z našich kamarádů už se v představení ocitli, ale většinou se nepoznali. Člověk sám sebe vnímá zřejmě jinak, než ho vnímají ti druzí.

BÁRA: No, bůhví v jakých „dílech“ figurujeme my a smějeme se těm třem ženským, co melou nesmysly a jsou trapný!

Hrajete autorské divadlo pro děti i pro dospělé – kdy jste začaly psát pohádky a co bylo prvním impulsem?

DANIELA: Úplně prvním impulzem bylo představení, které jsem pro děti hrála v režii Petera Scherhaufera v rámci projektu „pohádky paní a pánů z Fanalu“ na tehdy novém prostoru Divadla Husa na provázku v Brně na Zelném trhu. Upravili jsme Andersenovu pohádku o Sněhové královně. Tenkrát jsem si vymyslela, že to budu dětem hrát jako uklízečka. S prostředky, které k uklízení patří – s kýbly, hadry, smetáky… Bylo mi líto, že by pohádka jen tak skončila, a tak jsem s ní začala jezdit po vlastech českých, a protože jsem v té době hodně pobývala v Itálii a navštěvovala tam hereckou školu, tak jsem to přeložila a přenesla i do italštiny… Začalo mě to bavit! Dětský svět, který nezná ještě hloupá omezení nás dospělých, jež věří na kouzla a šťastná shledaní… Vrátilo mě to zpět k tomu malému dítěti, co jsem kdysi byla a co zůstalo v mém srdci. A protože mě psaní pohádek a příběhů bavilo už od dětství a sousedovic dětem jsem hrála loutkové divadélko v pokojíku pro služky v našem starém měšťanském bytě v centru Brna, začala jsem postupně psát vlastní divadelní pohádkové scénáře, které vlastně znamenaly mé vykročení na volnou nohu a do svobodné tvorby. Miluji děti. Jsou to velké duše v malých tělech, co ještě nezapomněly, že „umí létat“.

NIKI: Vyrůstala jsem v tom, že smeták je kouzelné zrcadlo a pařák na knedlíky královská koruna. Většinou všechno od nás z kuchyně mizelo jako rekvizita do představení, a když jsem končila konzervatoř, nějak se mi nechtělo do angažmá. Začala jsem jezdit s Danielou a hrát pohádky. Kolegové a spolužáci si ťukali na čelo, protože dětské divadlo je považováno za něco trošku „méněcenného“, ale já jsem prožívala pocity naprostého štěstí a radosti. Říkala jsem si, že je to fajn, že nikdo netuší, jak moc naplňující to je, a tudíž mi to nezávidí a ani nevezme!

BÁRA: Když jsme se s Niki seznámily ve čtrnácti letech na konzervatoři, už hrála s Danielou a já jsem se šla podívat na jednu pohádku o ježibabách. Na závěr představení vyzvaly pár dětí z publika, aby s nimi vytvořily na jevišti kruh, a tak jsem vyskočila a šla s nimi tančit. V tu chvíli jsem se rozhodla! Daniela potom napsala pohádku o třech ježibabách, co hledají ženichy. Nasadila jsem si obrovské molitanové „hňápy“ na nohy, a protože jsem tenkrát toužila hrát na violoncello a nešlo mi to tak, abych si mohla zahrát na koncertě, napsala pro mě roli s „ježibabím“ violoncellovým sólem, které se může vrzat falešně. A tak se mi splnil sen! Sedět na jevišti s violoncellem, vrzat příšerně falešně a ještě za to sklidit potlesk! Tak se asi dělají zázraky! Nepřicházejí? Nevadí! Udělej si je sám! Pohádku jsme hrály i v Itálii, a tak jsem se díky replikám z představení typu „Nechci kus dřeva nebo rohatého“ (v italštině stejný výraz pro paroháče) s Italy hezky domluvila! A tu „Sněhovou královnu“ jsme si nazkoušely ve třech, takže uklízečka Růža přibrala ještě Jířu a Mařu a jezdi po vlastech českých dál!

Je pravda, že chystáte již druhou knihu? O čem bude?

DANIELA: Báře se zdál sen, že vzduchem létají naše knížky pohádek, a ráno se rozhodla, že ji vydáme. Já bych je nechala v šuplíku, protože už jen to, že mne „navštívily“ a mohla jsem je napsat, mi přišlo dostatečné, ale holky je vytáhly do světa! Vrhly jsme se do toho a systémem pokus-chyba, pokus-úspěch vyšla naše první milovaná knížka „Jak na příšery“ s ilustracemi Karoliny Strykové. Všechno jsme zvládaly na vlastni náklady, ale s obrovskou pomocí lidí, kteří nám k jejímu vydání nezištně přispěli svoji prací a často bez nároku na finanční ocenění. No, a nepoučily jsme se! Jdeme do toho znovu!

BÁRA: Další knihou by měly být pohádky, které jsme četly v rámci čtení do ouška v České televizi. Tentokrát jsme se rozhodly, že požádáme o spolupráci nějaké vydavatelství, protože u první knihy jsme si sice dokázaly, ze to zvládneme samy, ale teď bychom to chtěly zkusit zase jinak. Problém byl, že prostě chceme opět knihu na krásném papíře, tentokrát i s kartónovým divadélkem, aby si děti mohly s postavičkami z pohádek zahrát vlastní divadlo. Takže to samozřejmě stojí spoustu peněz a my jsme se nechtěly nechat pokořit nějakým „materiálním strašákem“. V takových případech netlačíme na pilu a na chvíli danou věc opustíme. Říkáme tomu, že si dáme „pauzu na kafe“.

NIKI: A v té pomyslné pauze na kafe se udělá prostor, kam může přijít zázrak! A přišel v podobě nádherné mladé vydavatelky dětských knih, která si právě proto, že nesouhlasí, aby dětem byly v rámci „šetření“ a komerce předhazovány podřadné knihy na špatném papíře a bez výtvarného názoru, založila vlastní malé vydavatelství Pop-pap. Padly jsme si do noty! Uvidíme! Třeba už o Vánocích budou Pohádky a MALÉhRY na světě! Držte nám palce!

Ověřujete si své texty při čtení na dětech?

DANIELA: Jo, i na těch pětatřicetiletých! Všichni jsme vlastně stále v nitru dětmi a tolik toužíme po zázracích a lásce, které jsou v pohádkách běžné. V pohádkách je totiž ukryto to, co je možné, jen jsme tomu přestali věřit!

NIKI: Daniela posílá pohádky jedné naší facebookové kamarádce z Frýdku Místku, která učí ve školce. Jsou to nádherné pocity, když děti posílají obrázky toho, co je v příběhu zaujalo, nebo natočí video, jak posílají za pohádku pusu! Prý se ptají: „A paní učitelko, bude zase pohádka od Daninky?“

BÁRA: Hned Dance nově napsané pohádky zabavím a rozesílám kamarádům, co mají malé děti. Moc mne potěší, když mi třeba taťka s vytetovanou lebkou na předloktí odpoví, že ho ta pohádka o ježibabě, co se z ní na závěr díky objetí malé holčičky stala docela normální paní, dojala k slzám.

Jak se rozhodujete, který z námětů bude pro divadlo a který pro knihu nebo Čtení ke kafi?

DANIELA: Nerozhodujeme. Všechny přicházejí a mají „zakódované“ své posláni… Nějakým způsobem zapadnou tam, kam zapadnout mají. Není na to žádné racionální vysvětlení.

Kdy jste vlastně se Čtením ke kafi začaly a co vás k tomu vedlo? V čem se liší od klasického představení?

DANIELA: Píšu fejetony a úvahy. Píšu, co mě naštvalo, pobavilo, nebo zaujalo… Je toho hodně. Vždycky si sednu doma do modrého sedacího kuličkového pytle, koukám do zeleně, popíjím kafe a píšu. Náhodou nás před dvěma lety oslovila Mahenova knihovna, jestli bychom nechtěly udělat autorské čtení. Byla to výzva k novému kroku.

BÁRA: Řekly jsme si, že když už jsme herečky, tak tomu čtení dáme nějakou divadelní formu. Oslovily jsme Vendulu Chalánkovou, ta nám pomohla s vizuálem, a použily jsme i její komiksy, které v rámci čtení promítáme na plátno. Krásně doplňují texty. A taky jsme použily fotky tříleté fotografky Loly Otevřelové, dcerky našeho kamaráda, která fotí svět ze svého pohledu – tedy přibližně z jednoho metru nad zemí, tam, kam se my dospělí už neobtěžujeme ohnout.

NIKI: Myslely jsme si, že to přečteme jednou v knihovně a jednou u nás v Divadle Bolka Polívky, kde nám Bolek poskytuje už třináctou sezónu zázemí. Uspořádaly jsme „Čtení ke kafi“ jako večer za oponou, kde diváci sedí společně s námi na jevišti a v portále spřátelení kavárníci připravuji pro všechny kafe. Poté se doslova roztrhl pytel s nabídkami hostování po celé naší vlasti. Díky tomuhle pořadu jsme se dostaly i do prostor, kam bychom se s představeními nevešly – třeba do muzeí, galerií a knihoven a setkaly se s jiným typem diváků. Je to krásná zkušenost. Diváci zůstávají často po čtení v sále a vyprávějí nám jejich příběhy, nebo se zamýšlejí nad tématy, které ve čtení otevíráme. „Proč vlastně děláme to, co nám říkají druzí, a neděláme to, co bychom my samotní dělat chtěli? Proč se díváme na svět tak, jak nás to naučili jiní, a zapomínáme na svůj pohled?“ Čtení se liší od běžného představení tím, ze do něho občas zařazujeme postřehy diváků, a tak už se nám protáhlo téměř na dvě hodiny….

Vaší zatím poslední hrou je Biostory, kde si z „bio“ děláte i trošku legraci. Jaký je ale skutečně váš přístup ke zdravému jídlu?

DANIELA: No, ono je na divákovi, co si z toho vybere. Nesnažíme se předkládat jeden názor, protože každá mince má svůj rub a líc. Každá situace, životní postoj i způsob stravováni mají své klady a zápory. Proto je důležité řídit se vlastním srdcem, vlastním úsudkem. Nikdo jiný to za nás neudělá. A pokud bychom si mysleli, že ano, vystavujeme se nebezpečí odevzdání vlastní svobody do rukou někoho, kdo s námi bude hezky manipulovat a často si za to nechá i dobře zaplatit.

NIKI: BIOSTORY není jen o jídle, BIO může znamenat i něco jiného, třeba Být I Okraden, nebo „biologickou matku“… Naše představení je z prostředí fiktivního „bio- kurzu“, kde se setkávají tři ženy – psychiatrička, výživová poradkyně a zubní hygienistka, jež na pozadí duchovního kurzu nalézají samy sebe. Ne však díky vykutálenému samozvanému „duchovnímu mistrovi“, ale jednoduše proto, že měly možnost se sejít a normálně lidsky si popovídat. Nepotřebujeme ani tak mistry, potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme pocit sounáležitosti a porozumění… To je odkaz naši komedie, u které občas trochu zamrazí.

BÁRA: A co se týká zdravého jídla, jsme přesvědčeny, že pro každého je to něco jiného. Jídlo odpovídá našemu vnitřnímu založení, my samotní dobře cítíme, co je a není pro nás dobré. Označení bio je vlastně směšné. Jsou tak označeny potraviny, které by měly byt tím, čím skutečně jsou bez chemických přídavků. Navrhovala bych jiná označení: „normální potraviny“ a „chemické sloučeniny“ . To by bylo výstižnější! My dáváme přednost zelenině a všemu, co roste, nikomu bychom si však neodvážily náš postoj vnucovat. Je to svobodná volba každého z nás.

Na facebooku se dělíte se svými příznivci i o recepty – jak vaše pokrmy vznikají? Jde o pokusy, touhu kombinovat nebo někde čerpáte?

DANIELA: Vaří ten, kdo má chuť vařit. Vaření je alchymie. Přidáváme totiž do jídla své pocity, svoji náladu… Divíme se, proč nám některé jídlo nedodalo energii, proč se cítíme naopak unavení a ospalí. Prozkoumejme, co jsme to vlastně snědli. Hromadu závadných potravin plných konzervantů a náladu respektive „nenáladu“ kuchaře. Všichni stále vzpomínáme na jídla našich babiček. Vařily nám totiž s láskou a láska je jediné a nejdůležitější koření na světě. Když vidím nasupeného kuchaře, raději si jídlo v restauraci odpustím. Všechny tři rády vaříme. Já jsem se vlastně naučila vařit v Itálii, takže základem mého vaření jsou ingredience: olivový olej (i na smažení a pečení), chilli papričky, česnek, cibule, bazalka a rajčata.

BÁRA: Jako malá jsem byla přesvědčená, že nikdy vařit nebudu, že budu mít doma kuchařku. A najednou se vidím u sporáku, jak mě náramně baví krájet, dusit, napařovat nebo vařit zeleninu, dokonce i hníst těsto na pizzu, protože to kupované je z podřadné mouky a je nám z něho špatně. Vaření je taky forma kreativity. Baví mě vymýšlet si vlastni kombinace. Někdy to úplně nevyjde, ale občas je to bomba!

NIKI: Ráda se inspiruji různými vegetariánskými a veganskými kuchaři z vysoké kuchyně. Jídlo musí mít chuť, barvy a energii. Rozesměje mě otázka lidí, upřednostňujících maso: „Co vlastně teda jíš?“ Je tolik luštěnin, druhů zeleniny, obilovin a ovoce, že člověk neví, co dřív. Z každé kuchyně si můžete vybrat něco, s čím se dá experimentovat. Od rýžového papíru, tofu, ze kterého se dají připravit omáčky typu majonéza nebo sladký dezert, přes italskou kuchyni, řecké koření a saláty ke kroupám, jáhlové, ovesné, nebo rýžové mouce až po cizrnu, arabský chléb… nebo českou čočku nakyselo. Stačí se jen nadchnout a v případě špatné nálady si raději vaření odpustit.

Nenapadlo vás vydat také kuchařku?

NIKI: Napadlo, ale Danka řekla, že jí to strašně nebaví psát ty seznamy věcí a že si to stejně nepamatujeme, co tam přesně dáváme…

DANIELA: Jednou jsme byly ubytované v hotelu, kde se s námi dal kuchař do řeči. „Jó herečky! Ty dneska vydávajó kuchařky a přitom temu prd rozumí! Tahlecta Bohdalka nebo ….“ Vyjmenoval asi dvacet hereček a s lehkým opovržením ve tváři odkráčel ke svému sporáku. Potom nám přinesl talíře, co, nebudu komentovat, ale jeho názor byl jasný!

BÁRA: Recepty občas dáme na náš divadelní blog, kam dáváme i zážitky z cest, fejetony a postřehy z našeho života, nebo na facebookové stránky. Třeba to jednou na kuchařku MALÝCHhER vydá!

Všechny tři máte v životopisu „žije v Brně“? Proč se právě Brno stalo městem vašeho srdce?

DANIELA: Narodila jsem se v Praze a jako malá jsem se s mámou přestěhovala do Brna. Za ta léta se z Brna stalo krásné město, které jeho obyvatelé milují, a je to na něm vidět.

BÁRA: Pocházím z Mikulova. Když jsem ve čtrnácti letech přijela studovat do Brna, bylo mi jasné, že si ho zamiluju. Našly jsme tady zázemí v Divadle Bolka Polívky, kterému jsme za to nesmírně vděčné, a taky můžeme sednout na kolo a za pár minut jsme v přírodě. A příroda je pro nás „to nejvíc“.

NIKI: A já jsem se narodila v Brně. Takže nesoudně Brno miluju! Raduju se z každého nově opraveného domu, z každé nové kavárny. Chodíme s holkama do kina Art, které nám teď opravují, do kaváren, do divadel a na koncerty. Mám tady ráda všechno – i ten specifický brněnský humor.

Mimo sezonu však často vyrážíte do světa – jaké země jste si oblíbily a proč? A kde strávíte léto?

DANIELA: Kus života jsem strávila v Itálii a velkou část tam pobývala Niki se mnou a poté se přidala i Bára. Dá se říct, že je to můj druhý domov, země, kde jsem nalezla podstatnou část sebe samotné. Ráda se tam vracím, ale kořeny a ten opravdový domov mám tady u nás. I když jedno italské přísloví říká, že celý svět je jedna vesnice… takže domov je pro nás obyvatele země vlastně všude!

NIKI: Itálii mám samozřejmě ráda a hlavně by se můj život neobešel bez špaget s rajčatovou omáčkou! V posledních letech jsme trávily prázdniny v Portugalsku a to mě uchvátilo! Oceán, skaliska, klid, příjemní obyvatelé a překrásná příroda, ze které se tají dech!

BÁRA: Cestování nás baví. Vyrážíme každoročně i na Vánoce, třeba do britského Cornwoolu, do Francie, na Sicílii nebo na Korsiku. V létě se většinou rozjedeme k moři nebo oceánu. Do Itálie, Portugalska, nebo na některý z řeckých ostrovů. Myslím si, že všude je krásně, pokud se cítíme krásně ve svém srdci, a v každé zemi člověk najde spřízněné duše a neopakovatelnou atmosféru. Letos vyrážíme objevovat Krétu. Vybraly jsme si nejméně turistickou část, abychom si mohly vychutnat skutečnou hloubku tohoto magického ostrova.

Otázka na závěr: dočkáme se v nové sezoně dalšího titulu?

DANIELA: Nejsme plánovací typy! Něco však už v hlavě máme, dáme tomu volný průběh!