Herečka Jana Musilová patří ke stálicím souboru Městského divadla Brno (MdB), není však výjimkou, když se objeví v pražských muzikálových produkcích. Na domácí půdě si zahrála Anitu ve West Side Story, Alex v Čarodějkách z Eastwicku a na evropském turné Máří Magdalenu v Jesus Christ Superstar. Kromě toho má na svém kontě tři šansonová alba, pořádá koncertní recitály i hostuje v projektech filharmonických orchestrů. Stejně tak dobře však obstojí v činohře nebo dabingu.

Zažila jste boom muzikálů u nás, hrála jste např. v prvních Bídnících. Jak na toto období vzpomínáte?

Bídníci patří mezi muzikálové klenoty a jeho první uvedení v Čechách v pražském Divadle na Vinohradech byla opravdu událost. Vzpomínám na setkání s populárními hvězdami jako např. Helenou Vondráčkovou, Jiřím Kornem, Lucií Bílou, Karlem Černochem či Petrou Janů a celý inscenační tým. Byli jsme skvělá parta a mám z té doby spoustu krásných zážitků. Pak jsem si tento muzikál užila podruhé v našem divadle s rolí Madam Thenardiere, a to i v anglické verzi. Moc bych si přála, aby se tento titul ještě vrátil.

Měla jste štěstí i na autorské muzikály z dílny Merta-Moša. Jaký je rozdíl mezi osvědčenou klasikou a původní tvorbou – měla jste i roli psanou přímo na tělo?

U osvědčených, mnohokrát zpracovaných titulů je možnost díky internetu zhlédnout různé verze a poslechnout si různé interpretace, což může být inspirativní. Na původních muzikálech mě baví možnost dát novým písničkám, které ještě nikdo nenazpíval, život. A navíc, pokud jsou text a hudba dobře napsané, což se v týmu Moša-Merta daří, je to krásné dobrodružství.  Když psal Zdenek Merta první muzikál pro náš soubor, nechal nás zazpívat a muzikálové songy nám pak psal přímo „na tělo“. A je tomu tak dodnes, s tím, že už nás zná, což je moc fajn.

Jak se vám líbí trend zpracovávat do muzikálové podoby úspěšné filmy? Sama jste si užila např. Čarodějky z Eastwicku…

Divadlo není film. Nemá takové technické možnosti. Ale má sílu jedinečného přítomného okamžiku setkání herců a publika a je na divácích, zda přijdou předpojatí a budou srovnávat, nebo se otevřou novému zpracování příběhu, který znají z filmu. V MdB jsme uvedli těchto muzikálů už celou řadu a jsou diváky velmi oblíbené a vyhledávané.

Který z muzikálů na půdě Městského divadla Brno vás v poslední době pobavil?

V loňské sezóně jsem nestihla premiéru Spamalot, a tak jsem se na něj vypravila teď na začátku sezóny. Musím říct, že kolegové mě opravdu pobavili.

Kdy jste začala tíhnout k šansonům?

Studovala jsem na gymnáziu francouzštinu a snad proto jsem přilnula i k francouzské hudbě. Oblíbila jsem si písničky Edith Piaf, Gilberta Becauda nebo Charlese Aznavoura. Velmi mě zarmoutila zpráva o smrti Charlese Aznavoura, neboť jsem ho ještě v dubnu viděla v Praze na pódiu Paláce kultury. Celý koncert odzpíval ve skvělé kondici a byl úžasný. Když už o něm mluvíme, vzpomínám také na jeho koncert k osmdesátým narozeninám v Paříži, kdy mezi hosty programu vystoupila i Lisa Minnelli, kterou jsem obdivovala díky muzikálu Kabaret. Inspirací mi byli i naši interpreti. Líbí se mi, když má píseň příběh. Možná si mne šanson získal i díky mé herecké profesi…

Jak si vybíráte repertoár pro vaše koncerty – kdy sázíte na francouzský originál a kdy na české texty?

Na koncertech zařazuji francouzštinu, která je podmanivá a lidé ji mají rádi, maximálně z jedné třetiny. Myslím, že je dobře, když publikum rozumí tomu, co zpívám. Taky se snažím vybírat písně s českými texty, které posluchače osloví a zaujmou.

Vystupujete s Petrem Maláskem. Jak jste se seznámili a jak tato spolupráce vlastně vznikla?

S Petrem jsme se potkali v našem divadle, když skládal hudbu k inscenaci. O pár let později mi napsal písničku na moje druhé sólové šansonové album. Začali jsme spolu koncertovat a v návaznosti na tuto spolupráci vzniklo nové CD „Vzdálená přání“,  na němž jsou pouze jeho původní skladby.

Užíváte si na koncertech komornější atmosféru, neboť v divadle jste zvyklá spíš na velké jeviště?

Mám zkušenosti s koncerty za doprovodu filharmonických orchestrů ve velkých sálech i komorní vystoupení s klavírním doprovodem. Myslím, že šansonům spíš sluší intimita. Prožít si píseň tak, jak to zrovna cítím za doprovodu padesáti- a vícečlenného hudebního tělesa není tak jednoduché, ovšem každopádně se jedná o noblesní záležitost a krásný zážitek.

Hrála jste v legendárním Broukovi v hlavě, zůstává stále na repertoáru? Nestála byste o nějakou další komediální roli?

Ano, Brouk stále zůstává na repertoáru a vždy je okamžitě vyprodaný. Každá komediální role je u mě vítaná. Je fajn pocit zažít a vidět, jak diváci odcházejí z divadla rozesmátí a spokojení.

Působíte také v dabingu. Vaším hlasem promlouvá agentka Scullyová. Kdy jste se naposledy „potkaly“?

Loni na předávání cen Františka Filipovského za dabing mě čekalo velké překvapení. Převzala jsem tam cenu pro nejpopulárnější dabérku roku právě za dabing agentky Scullyové. Vůbec jsem to netušila. Bylo to opravdu překvapení a milé. To se tak někdy stane. Jako když jsem zaskočila za ostravskou herečku a odjela na mezinárodní muzikálový festival do Jižní Koreje a odvezla si odtam cenu za nejlepší herecký výkon. 🙂

Co máte do konce roku před sebou a na co se nejvíc těšíte?

V říjnu nás v MdB čeká premiéra muzikálu Big a pak ho budeme hrát do poloviny listopadu. Samozřejmě mě uvidíte i v dalších titulech, které máme na repertoáru. Budu ráda, když se mi vše podaří skloubit se sólovými vystoupeními na různých akcích. Prosinec bývá vždy náročný, a tak jsem se letos rozhodla pro novoroční koncerty v lednu. A těším se na každé setkání s publikem.