Nově se s Martinem Kudličkou, kterému se v hudebním světě neřekne jinak než Kudla, můžete setkat jako s písničkářem s kapelou v krabici. Jistě také dobře znáte jeho hlas z rádií a velmi pravděpodobně jste se s ním setkali jako s moderátorem rockových festivalů.

Hrál jste a hrajete v řadě kapel – vzpomenete si, která byla první, popř. která byla pro vaši hudební kariéru klíčová?

První kapela, ve které jsem hrál, se jmenovala STIMUL a určitě byla klíčová! Bylo mi 15 let a chodil jsem se dívat na jejich zkoušky. Jednoho dne jim odešel zpěvák a já tam zrovna seděl. Na otázku, jestli umím zpívat, jsem řekl, že asi jo. Tak jsem to zkusil a byl přijat. Získal jsem tak nejen něco, o čem jsem jen snil – kapelu, ale i výborné kamarády, s nimiž se do dneška rád vídám. Nikdy nezapomenu na vyjádření své matky, která toto moje angažmá okomentovala slovy: „Aspoň budeš hrát a nebudeš se flákat po hospodách.“ No, začala mi v 15 letech hodně intenzivní škola života.

Jak to nyní máte s Lidopopem? Kolik alb jste vydali a jak často dnes koncertujete?

Lidopop jsem v první polovině loňského roku opustil. Po 10 letech vydatného muzicírování po celé republice to v mé hlavě najednou došlo na konec. Hráli jsme skoro každý pátek a sobotu v hospodách, klubech, sálech… V týdnu zkoušky. Zahráli jsme si před Deep Purple, odjeli jsme turné s Krucipüskem, nahráli desku společně s Romanem Dragounem. Spousta parádních vzpomínek! Rozhodl jsem se lehce zpomalit tu neustálou zběsilost a být taky trochu doma. Určitě to nebyla pro kapelu příjemná situace, ale myslím, že to pro všechny je i šance na další vývoj. Dnes už v Lidopopu hraje na baskytaru daleko lepší muzikant než já a kluci začali pracovat na nových věcech, takže se těším, až je někde uvidím. Já trávím spoustu času skládáním písniček na kytaru, což mě velice baví a baví to i mou ženu (smích)! A ještě ke zbytku otázky – Lidopop natočil 4 alba.

Co byste mohl říci k vašemu propojení se Zadáky – baví vás hrát z recese?

Zadáci, to je možná spíš než kapela večírek, na který se vždycky těším a kde jde možná o muziku, ale hlavně o srandu. Většina muzikantů je tam na vysoké úrovni, přesto si rádi zahrají třeba i Sandokana! Pochopitelně na „vysoké úrovni“! Naštěstí nekoncertujeme moc často, protože by to naše orgány nemusely vydržet. Nevím proč, ale když hrajeme, lidé nás neustále zásobují likéry, jako kdybychom měli na čelech napsáno, že je potřebujeme. Momentálně jsme dali dohromady nějaký bank a chystáme se ho investovat do natočení desky. To se bude dít koncem března. Takže začátkem dubna si asi vezmu dovolenou!

Někdo váš hlas označil jako „stingovsko-sealovský“ chraplák – vždy jste zněl stejně bez ohledu na líbivost?

Prosím vás a kdo to byl? Tenhle mix, to je samozřejmě velká poklona, ale sám se spíš slyším jako kombinace Ivana Mládka (aby bylo jasno, Ivana mám rád!) a fotbalových fanoušků, hulákajících v hospodě u Dána. Určitě to byl zrovna Sting, kdo mě někdy v 15 letech úplně zbláznil. Viděl jsem ho na „Vídni“ během koncertu Live Aid, a jelikož jsem do té doby poslouchal hlavně Olympic a Turbo, byl jsem z něj naprosto v šoku. A zkoušel jsem zpívat jako on. Což ale nejde, a tak už to raději nezkouším. Bez ohledu na líbivost zpívám jako Kudla.

Pracoval jste taky v rádiích – cítíte se víc jako moderátor nebo muzikant?

Ještě pořád v rádiu pracuju, i když ne jako moderátor. Mám štěstí, že se můj život neustále točí kolem bigbítu a i ta rádia jsou z této branže. Takže pokud jsem jako moderátor vstupoval mezi songy AC/DC a Pink Floyd, nedokázal jsem si představit lepší práci. Stejně tak moderovat rockový festival, to mě vždycky velice bavilo. Potkávat se se slavnými muzikanty, burcovat publikum k pořádné atmosféře – to jo! V zájmu existence jsem ovšem mockrát moderoval i akce jiné, třeba firemní nebo společenské, a to už taková zábava není. Jako muzikant jsem na tom byl mnohokrát stejně. Na jedné straně vlastní koncerty, na straně druhé hraní pro peníze. Ale jestli se mám rozhodnout, tak spíš určitě muzikant!

Jak jste prožíval konec brněnského Rádia Hey?

Trpce. Myslím, že se nám podařilo vypiplat opravdu parádní stanici, na kterou jsme byli pyšní. Dělal jsem tam jednu dobu všechno od programování playlistů přes několik večerních pořadů až po každodenní moderování. Trávil jsem tam i 15 hodin denně a vždy jsem se těšil na další den. A řekl bych, že s podobnou radostí tam pracovali i ostatní. Po několika letech jsme měli i velmi dobrou poslechovost a dařilo se i obchodně. Což byla ideální startovní čára pro odborníky, kteří byli dosazeni do vedení novými majiteli. Díky jejich mimořádným schopnostem šlo rádio HEY velmi rychle do háje a dneska už dávno není. Ale na těch několik let vzpomínám velmi rád.

Jaké jsou všechny aktivity, které vás momentálně pojí s Rádiem Beat?

Nejlíp to asi vystihuje termín, který používají kolegové z pražské centrály. Jsem „moravský atašé rádia BEAT“. Čili něco jako vyslanec pro záležitosti programové. Pokud se na Moravě koná akce, které je BEAT partner, tak to zařizuju, obstarávám styk s moravskými posluchači, donedávna jsem měl svůj večerní pořad o moravském bigbítu, domlouvám mediální spolupráce, mám na starosti vozový park a hostesky, píšu a vyrábím reklamní spoty, zkrátka takový chlápek pro všechno, co je zrovna potřeba.

Jakou sám posloucháte muziku? Jak by vypadalo rádio, které by bez kompromisů odpovídalo vašim představám?

Poslouchám všechno možné od klasického a současného rocku, který vysílá rádio BEAT přes africkou hudbu až po kytary k táboráku. Baví mě všechno (nejen v muzice), co někdo dělá z radostné posedlosti, která mu byla dána a kterou skrze sebe dává ostatním. Tím se vždy nechám rád nakazit bez ohledu na žánr. Z takových kapel bych i poskládal to ideální rádio. Naštěstí právě v bigbítu je takových hodně.

Kdy jste začal koncertovat samostatně jako sólista? Proč "písničkář s kapelou v krabici"?

Největším pokopnutím k tomu, abych někde zahrál sám, byla kytara, kterou jsem si před asi dvěma lety koupil, a o které jsem záhy zjistil, že je nádherná, že krásně zní. Skoro každý den si ji posadím na klín a několik hodin z ní loudím tóny a akordy. A protože se za posledních 20 let stalo pro mě samozřejmostí svoje výtvory předvádět na veřejnosti, došlo i k tomu, že občas někde zabrnkám. Protože jsem ale celý život měl za zády bubeníka, který hlídal rychlost, nastal mi problém, jelikož ji sám neuhlídám. Hledal jsem tedy způsob, jak udržet na konci písně stejný rytmus jako na začátku. Nakonec jsem zvolil LOOP, tedy krabičku, do níž nahraju plácáním do kytary rytmickou smyčku, a té se pak držím. No a když už ji mám, tak mě napadlo upravit si svoje songy tak, abych do ní mohl nahrát třeba i basovou linku a další kytaru. A tím se teď bavím. Každá píseň má asi minutovou předehru, během níž do své krabice naláduju party jednotlivý nástrojů, které pak průběžně zapínám a vypínám, a k tomu hraju a zpívám. Teď mám program cca na hodinu a postupně přidávám.

Kolik máte za sebou takových vystoupení a jaké nové možnosti se vám sólovým hraním otevřely?

Vystupovat jsem začal v prosinci loňského roku a odehrál jsem zatím 5 vystoupení, někdy sám, někdy jako host jiných muzikantů. A musím říct, že publikum se u mé produkce baví výborně. Všichni sledují, co to tam dělám, jak si během předehry chystám basu a bicí a jak to pak spustím. Technicky je tohle hraní naprosto nenáročné, na zádech mám kytaru, přes rameno brašnu s pedalboardem, případně v ruce kombo, když se třeba na vernisáži zvučím sám. Možnosti se tím otvírají bohaté! Velice rychle jsem připraven hrát na velkém festivalovém pódiu i v rohu hospody.

Jaký je váš „písničkářský“ repertoár? Hrajete svoje věci nebo i převzaté?

Hraju výhradně svoje věci. Převzatých jsem se už nahrál dost. Dřív jsem většinou složil nějakou melodii a do ní jsem pak vtěsnával slova. Teď zpravidla vybásním text a ten pak zhudebním. Nejsem žádný virtuos, takže text je to hlavní, co ze mě leze. Mám trampské předky, čili moje melodika vychází z těchto kořenů.

Nepíšete jen pro sebe – jak došlo k vaší spolupráci s legendární kapelou Progres 2?

Občas se podaří opravdový zářez na pažbě. Napsal jsem například píseň Města nad řekou (hudbu i text), kterou zpívá Vojta Dyk s B Side Bandem. To nejvíc, co se mi ale v psaní textů povedlo, je otextování nové desky Progres 2 – Tulák po hvězdách. Kromě tří songů, které slovy opatřil Ivan Petlan, jsem u všech autorem já. Je to opravdu splnění snu. Vždyť k Progres 2 vzhlížím od svých patnácti let! A jak k tomu došlo? S Progresáky jsem už řadu let kamarád a často jsem se jich jako rádioreportér na nový materiál vyptával. O hudbě měli představu, o textech už moc ne. Nebo spíš měli o textech představu velmi jasnou a nebyl nikdo, kdo by ji naplnil. Jednou v šatně Semilassa jsem si dodal odvahy a jako textař jsem se jim nabídnul! Od toho okamžiku uběhly možná i dva roky, ale chlapi mi nakonec tu důvěru dali a já se mohl v myšlenkách a rýmech vydat po dalekých mořích a zemích a životech a opravdu jsem si tuhle „práci“ užil! A je docela možné, že to ještě není konec naší spolupráce. Opět se mám na co těšit!

Co vaše děti – mají v sobě také muzikantské geny? A byl byste rád?

Mám celkem 4 děti. Žádné z nich zatím nějaký větší zájem o muzicírování neprojevilo a asi to tak už i zůstane. Možná to nejmenší to ještě někdy zkusí. Ale mně to nevadí. Moje děti se našly jinde a zdají se mi být šťastné, takže i já jsem za to rád. A třeba se ještě u mé nejmenší dcerky projeví talent výtvarný. Můj otec je amatérský malíř. Dokáže obyčejnou tužkou zachytit protější kopec s chalupami tak krásně, až zalapáte po dechu! To jsem vždycky chtěl taky umět, ale bohužel… Když kreslím strom, udělám svislou čáru a z ní na každou stranu tři šikmé dolů a to je moje výtvarné maximum. Určitě to ale ještě budu zkoušet!

Co děláte, když právě nezpíváte, nehrajete, nemoderujete?

Když mám čas a nemám potřebu nic z toho, na co se ptáte, dělat, snažím se zmizet v přírodě. Miluju údolí řek. Ty mám naštěstí celkem po ruce. Oslava, Jihlava, Svitava, Bobrůvka, Rokytná, Bílý Potok a další. Tady se toulám mimo značené cesty, lezu přes houští a skalní výběžky a vracím se mnoha životy až na začátek. Občas se křovinami proderu na místo zalité sluncem u peřejí, nad nimiž se vypíná skála, a tady hodně nahlas děkuji Pánu všehomíra za to, že mě tam zavedl. Taky mám šestiletou dceru, která je obrovským vulkánem energie a radosti ze života a tou se doslova opíjím a nechávám vést, kamkoliv chce.