Výtvarnice Darina Studená žije a tvoří v Brně-Medlánkách. Hodně svých obrazů věnovala krajině, velmi často ztvárňuje právě scenérie z Medlánek nebo kraj Pálavy. Vystudovala Střední průmyslovou školu textilní, obor Modelářství a návrhářství oděvů a Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, obor Učitelství anglického jazyka a výtvarné výchovy. Má za sebou výstavy Portréty v krajině či Hledím do dáli. Svou nejnovější tvorbu nyní představí na výstavě Barevný svět Dariny Studené, která bude k vidění od 22. února do 3. března v galerii Na radnici v Brně-Řečkovicích.

V čem bude vaše připravovaná výstava Barevný svět Dariny Studené jiná než ty předchozí?

Krajiny maluji stále, ale navíc se teď kromě akrylu soustředím na akvarel a zlepšuji techniku. Malování akrylem je hodně svobodné. Člověk se rozmáchne a může překrývat vrstvy. Nic se nestane, když štětcem trošku přetáhne, vše se dá měnit. U akvarelu potřebuji čisto a klid a základem je dobrý štětec, který se dotkne papíru přesně, jak chci. Je to mnohem preciznější práce. Vrstvy kladu mírně přes sebe, ale nesmím udělat tah štětcem navíc. Člověk se musí zastavit, počkat až barva uschne… Kromě krajiny jsem se pustila také do zvířecích motivů, u nichž musím být mnohem přesnější. Maluji ptáčky a divoká zvířata z lesa, což pro mne znamená jisté zachycení pomíjivého momentu či křehkého okamžiku. V neposlední řadě se na výstavě objeví i portréty. Modelem mi seděly obě mé dcery.

Vnímáte práci s akvarelem jako posun?

Pro mě to byla vždy výzva vyjádřit málem mnohé. Na střední škole jsme měli kaligrafii a fascinovalo mě, co o ní řekl pan učitel – že v japonské kaligrafii dokáží jedním tahem štětce vyjádřit letícího ptáka. A to je pro mne taková meta – ztvárnit skutečnost jednoduchými tvary.

Když jsme u krajiny, malujete tu, kterou důvěrně znáte, nebo pracujete přímo v terénu?

Většinou si ji nafotím, protože jsem taková plašší. Ještě jsem se neodvážila tvořit přímo v terénu, kde by chodili lidé a různě pokukovali, ale jednou bych to zkusit chtěla. Zatím hodně chodím na procházky, hlavně na jaře a v létě, a krajinu si nafotím. Důležité také je vypravit se ve správný čas a zachytit ji v dobrém světle. Mám ráda volnou krajinu, dost možná mne ovlivnilo i Kosovo, kde jsem strávila tři roky, a moje kořeny, protože můj tatínek i babička pocházejí z Valašských Klobouk. Miluji kopce a pastviny a i v Kosovu jsem každou sobotu vyrážela do hor, abych se mohla rozhlédnout. Kopce jsou tam holé a člověk vidí daleko do krajiny. Svoje vzpomínky z Kosova jsem vystavovala v Řečkovicích před pěti lety. Další cyklus svých obrazů z Medlánek a Pálavy jsem pojmenovala Hledím do dáli. Mám ráda travnaté a volné kopce a obdivuji i oblohu, když se třeba odráží ve vodě.

Existuje roční doba a čas, kdy vás krajina nejvíc inspiruje?

Hodně se to mění. Právě pro akvarel je zajímavá zimní krajina, protože při ní hodně jde o kresbu štětcem, jarní příroda je zase hodně lákavá barevně, stejně tak podzimní.

Pustila jste se i do psaní – vnímáte to jako další možnost vyjádření?

Když měla má starší dcera asi pět, tak se jí velice líbilo, že jsem jí vyprávěla pohádky. A jakmile jsme vyčerpaly všechny známé, tak jsem začala pohádky vymýšlet. Tehdy jsem si je vymýšlela přímo na místě, když mi řekla, o jakém zvířátku by si přála slyšet. Z té doby mám několik pohádek a teď jsem si k nim sedla, vzpomínám a snažím se je sepsat. Jelikož je pro mne výzva zkusit také ilustraci, tak se na výstavě objeví i dva mé pohádkové texty – pohádka o medvědovi a příběh holčiček a veverky – a u nich moje ilustrace.

Je pro vás zajímavé vyjádřit popis i slovy?

Při příběhu o veverce jsem vlastně zvolila opačný postup. Nejdřív jsem namalovala veverku, protože jsem měla chuť přenést na papír její červenavý kožíšek. A až k ní jsem napsala povídku pro děti. Ale je pravda, že ještě na vysoké, když mi bylo asi osmnáct, jsem četla poezii a moc se mi líbil Bohuslav Reynek. Mnohem raději jsem měla poezii v próze a sama jsem se potom rozepisovala – a ve chvílích, kdy jsem nemohla malovat, jsem si obrazy a různá vypodobnění alespoň popsala.

Kdy ještě jste se dostala k ilustraci?

Byla jsem oslovena, abych ilustrovala pohádku Punčinelo, která tvoří součást ručně malované čítanky, kterou vytvářejí rodiče pro své děti ve waldorfské škole a sami ji píší. Chodila jsem také do kavárny Slon, kde měli cyklus tvůrčího psaní – až na místě se člověk dozvěděl téma a žánr. Já si chtěla zkusit i samotné psaní. Poslední týden pak patřil zejména ilustrátorům, kdy vybrali některé texty, k nimž jsme měli v určitém čase vytvořit ilustrace. Tak jsem ilustrovala jednu povídku a vyšla z toho kniha. Nedávno jsem také dostala nabídku ilustrovat přebal hudebního alba – CD hudebníka Martina Brdečka.

Věnujete se i sochařské tvorbě…

Když jsem byla malá a na zahradě v Řečkovicích se vykopala nějaká hlína, tak jsem se hned pouštěla do modelování. Také jsem chodila pravidelně do modelování na vysoké škole, protože jsem studovala výtvarku. Líbí se mi, že člověk zapojí obě ruce a materiálu se dotýká přímo rukama. Fascinuje mne také prostorovost. Hodně jsem se věnovala sochařskému portrétu, ale v poslední době sochařinu trošku zanedbávám – člověk na ni potřebuje prostor a je to velmi náročné i časově.

Bylo od začátku jasné, že se jednou stanete výtvarnicí?

U mě to bylo složitější. Když jsem chodila do školky, paní učitelka řekla rodičům, že jsem na kreslení šikovná a rodiče se toho hned chytli. Poslali mě do výtvarného kroužku, kam jsem chodila od pěti let. Na základce jsem navštěvovala vyhlášenou ZUŠ Petrov, kde mne učil výtvarník Milan Magni. A protože se o mně říkalo, že mám talent, bylo logické, že jsem hledala střední školu, kde by byly talentové zkoušky. Tak jsem šla na textilní průmyslovou

školu. A i když jsem původně neplánovala jít na vysokou, nakonec to vyšlo a šla jsem na pedagogickou fakultu studovat výtvarku a angličtinu. Za ta léta mě vedla spousta pedagogů a já jsem najednou měla pocit, že jsem neustále někam tlačená, cítila jsem, že netvořím svobodně, ale že se stále řídím vkusem někoho jiného. Proto jsem se tenkrát po škole vydala do Kosova na misi a malování jsem se až tolik nevěnovala. Vedla jsem tam sice u jedné neziskovky kurz kreslení, ale spíš jsem učila angličtinu. Až když jsem se vrátila, tak se ve mně postupně probouzelo, že mi malování chybí a že si chci najít svůj vlastní styl, svoji techniku a dělat, co se líbí mně.

Byla cesta do Kosova i otázkou vaší víry?

Když jsem tenkrát odjížděla, potkala jsem jednoho ze svých pedagogů, který se mě ptal, jestli jsem zanevřela na umění. Tenkrát jsem mu odpověděla, že je i umění jednat s lidmi. Jsou různé způsoby, jak pozitivně ovlivňovat svět kolem. Malování mě samozřejmě baví a uvolňuje, ale vnímám to tak, že jsem Bohem používaná, abych poukazovala na krásy tohoto světa a pozitivně ovlivňovala lidi kolem.

Realizujete se i ve společenství křesťanů K12…

Jsme součástí brněnského Sboru Bratrské jednoty baptistů a scházíme se hlavně mladé rodiny s dětmi. Baví mě, že se zde nabízí spousta možností, jak se zapojit či realizovat. Všichni spolupracujeme, máme čtyři besídky pro děti a vždy v prosinci pořádáme na Sýpce v Medlánkách vánoční představení pro veřejnost. Už jsme hráli stínové divadlo, kde jsem připravovala stínové kulisy, natočili jsme také rozhlasovou hru s různými hlasy. K ní jsem malovala akvarelem obrazy, které se promítaly při jejím uvedení, a předloni jsem se pokusila o animovaný film. Použila jsem kresby dětí, vystřihovala z nich figurky a animovala příběh Tři stromy. Myslela jsem, že hodně práce bude s vystřihováním a animováním, ale nakonec bylo nejnáročnější softwarové řešení a hledání těch správných programů, na tom jsem strávila nejvíc času.

Sama také výtvarku učíte – nakolik necháváte své žáky svobodné?

Učila jsem výtvarnou tvorbu na VUT, než jsem šla na mateřskou, a dnes vedu své dcery. Myslím ale na to, abych jim ponechala volnost, snažím se jim doporučit, aby malovali podle reality, to je základ. Na VUT jsem zase upozornila studenty na správné proporce, perspektivu, ale nikoho bych nenutila do techniky, která ho nebaví. Snažím se něco předat, poradit, jak pracovat s prostorem, ale malování by mělo zůstat osobité.

Jak bude vypadat páteční vernisáž?

Přizvala jsem výtvarnici Romanu Štrynclovou, s níž jsme před dvěma lety založili spolek Vrány, protože mi přátelé už dřív doporučili, že je zajímavé, když vystavuje víc umělců zaráz. Každého může oslovit něco jiného. Jako Vrány jsme uspořádali jednodenní výstavu, setkání umělců Řečkovic a Medlánek v září 2017. Ke společnému názvu nás inspiroval Vránův mlýn, kde tvoří sochař Patrik Vlček z Mokré Hory. Jako Vrány se občas slétneme a něco podnikneme. Na vernisáži na řečkovické radnici v pátek 22. února zazní saxofon a kytara, zahrají Sabina Karásková a Tom Benkovič. Začátek je v 17 hodin. Samotná výstava bude přístupná až do 3. března každý den od 14 do 17 hodin.