Zdenek Merta má na svém kontě mnoho písní, komorní i symfonické skladby, desítku muzikálů a komponuje rovněž filmovou hudbu. Pravidelně spolupracuje s Městským divadlem Brno a režisérem Stanislavem Mošou. V Brně ho také pravidelně vídáme díky cyklu Zdenek Merta u klavíru.
Jak vzpomínáte na éru, kdy jste byl i idolem dívčích srdcí, a na hit Štěkací zámek?
Sedmdesátá léta byla smutná i legrační a já bezproblémově mladý. Mé vzpomínky by jistě byly krásné, kdybych si je dokázal vybavit. Štěkací zámek je zvláštní kategorie, mnoho lidí si písničku pamatuje a chce ji slyšet znovu. Nedávno mi říkala Ester Kočičková, jak ji ten song otravoval, protože zněl dvacetkrát denně z rádia. Jenže to tak nebylo, v žádném rádiu ho nezahráli ani jednou. Vyhrál nějakou televizní soutěž, takže byl všeho všudy desetkrát v televizi, vše ostatní jsou jen chiméry. Dokonce tu nahrávku dodnes nikdo nevypátral, přestože se mě na ni různí lidé průběžně ptají už třicet let.
Začínal jste v pop music, ale vystudoval varhany…
Ve skutečnosti jsem nejdřív dostal nabídku ze Semaforu, udělal jsem něco jako konkurs a až potom šel na přijímačky na konzervatoř. Ale konzervatoř a bigbít si už dávno nevadí, myslím, že i tehdy byla ta dvojkolejnost přínosná pro všechny zúčastněné.
Kdy a proč jste se ze světa pop music opět vrátil ke koncertní a divadelní tvorbě?
Myslím, že mě trápila moje nedovzdělanost, nikoli snad v hudbě, ale obecně. V osmdesátých letech jsem hodně četl a chodil do různých škol. Když nabíráte informace, většinou to má následně vliv na to, co vydáváte a jak se profilujete. Velkou roli v tom hrála skutečnost, že jsem v té době psal filmovou hudbu pro zahraniční producenty a byl v kontaktu se světem.
Dirigujete dnes vůbec? Pokud ano, při jakých příležitostech?
Asi narážíte na to, že jsem absolventem dirigování na konzervatoři. S výjimkou nahrávání vlastní hudby jsem to vlastně nikdy nedělal, přestože je to nejkrásnější povolání na světě. Dnes by mě to velmi bavilo, ale chirurg si taky nemůže udělat třicetiletou přestávku.
Jak vás hudebně ovlivnilo setkání se Zorou Jandovou – a co bylo dřív – vaše partnerství pracovní nebo životní?
Bylo to obojí, a to poměrně razantně. Zora byla velmi krásná a nesmírně renesančně nadaná – tak, že tomu nikdo nemohl věřit – a tak tomu je v podstatě až do dneška. Naučil jsem se od ní hodně.
Co pro vás znamená spolupráce s Městským divadlem Brno a Stanislavem Mošou?
V roce 1989 jsem jako skladatel spolupracoval se Stanislavem na inscenaci Ptákoviny podle Aristofana. To byla znamenitá doba, vznikla výborná provokativní show a stala se základem našeho přátelství. Zora účinkovala už v našem prvním autorském muzikálu Sny svatojánských nocí. Kromě Brna jsme jej hráli sedm let na Křižíkově fontáně a taky v Německu a Rakousku. Úspěch nezřídka vztahy posiluje.
Je pravda, že v obou muzikálech vznikaly party na tělo přímo pro Zoru? A platilo totéž i pro některé herce Městského divadla Brno?
Já jsem brněnský soubor docela znal, ale co se týká psaní na tělo, šlo o Zoru a Honzu Apolenáře, kteří byli v té době ve velké formě.
Dá se říci, na který projekt z dílny Merta-Moša jste nejpyšnější?
Nejúspěšnější byly Sny, nejzajímavější je Bastard a nejlepší Babylon.
Píšete divadelní a filmovou hudbu, písničky i skladby určené ke koncertnímu provedení – ať už pro konkrétní nástroje anebo orchestr – jde o tvorbu „na zakázku“ nebo o vaši potřebu komponovat?
Zdá se, že skladatelé odjakživa rádi psali na zakázku anebo pro někoho. Dostali prachy a ještě nějakou inspiraci a často věděli, že jejich hudba je v dobrých rukou. Od té doby se v tomto smyslu nezměnilo nic. Komponování hudby je výborná terapeutická záležitost, ale dlouhodobé psaní do šuplíku může být depresivní.
