Už popáté se produkce festivalu, který získává stále větší renomé doma i ve světě, ujalo Národní divadlo Brno. „Ve spolupráci s dalšími brněnskými scénami jsme připravili více než 55 představení i z tak exotických destinací, jako jsou Martinik či Jihoafrická republika,“ říká ředitel NdB Martin Glaser.

Co se v roce 2015, kdy se produkce festivalu ujalo NdB, změnilo, že se image i prestiž festivalu tak zlepšily?
Přebírali jsme festival, který od grantové komise Ministerstva kultury nedostával žádné dotace a nevěděla o něm nebo ho přehlížela dokonce i většina obyvatel Brna. Letošní ročník je grantovou komisí vyhodnocený jako třetí nejlepší divadelní festival v ČR. Společně s dramaturgickou radou jsme nejdříve pojmenovali smysl festivalu a pak jsme postupně během těch pěti let ladili i způsob, jak sestavit jeho program, aby byl smysluplný, zajímavý pro brněnské publikum a aby překročil hranice regionu. Více než na odborníky (tedy divadelníky) jsme se zaměřili na publikum, kterému chceme představit ty nelepší tuzemské, a především zahraniční inscenace a obeznámit ho s děním na současné divadelní scéně. Loni jsme už měli asi 80% návštěvnost a také letos se vstupenky prodávají velmi dobře. Myslím, že diváci program festivalu přijali za svůj. Zjistili, že festival má smysl a nabízí jim něco, co běžně neuvidí nebo za čím by museli jezdit někam velmi daleko.

Na loňském festivalu jste se zabývali pojmem svobody, za který jste umístili otazník a vykřičník. Dění kolem Frljićových představení ukázalo, že to bylo předvídavé. Zaznamenali jste ohlas těchto událostí mezi zahraničními divadelníky?
Samozřejmě největší ohlasy byly právě od kolegů z divadel, která přivezla Frljićovy inscenace. Nevrhlo to úplně dobré světlo na stav společnosti. Ne na divadlo, ne na festival. Díky těm dvěma inscenacím dnes vlastně všichni vědí, že v Brně je festival Divadelní svět. 

Letos máte v logu festivalu všeobjímající výraz Vítejte. Je to apel?
Téma letošního ročníku jsme pojmenovali jako Evropský sen, protože si připomínáme 30 let od chvíle, kdy se naše společnost začala vyvíjet svobodně, kdy jsme mohli začít naplňovat své sny. A jedním z těch klíčových snů v roce 1989 byl návrat do Evropy. Dnes jsme součástí té Evropy, o které sní zase sen další lidé. Ale sní ho i lidé uvnitř Evropy. Shodou okolností se festival koná i v době voleb do Evropského parlamentu, takže téma bude společností rezonovat. Potěšilo mě, že vedení Brna se rozhodlo aspirovat na to, aby Brno bylo evropským hlavním městem kultury. Budeme tady chtít přivítat všechny Evropany a tohle může být takový „zkušební balonek“, jestli vítat umíme a jestli jsme se zase nedostali do situace, kdy máme strach říct Vítáme vás.

Exotická bude festivalová linie, kterou jste nazvali Evropa mimo Evropu.
Lucie Němečková, která přišla s touto ideou, se dlouhodobě zabývá divadlem v pro nás velmi exotických zemích. Zdá se nám zajímavé pozvat do Brna zástupce divadelních kultur, o kterých málem ani netušíme, že existují. Ale mají buď nějakou velkou vazbu k Evropě, protože jsou to třeba bývalé evropské kolonie, nebo jsou to právě země, kde lidé sní o Evropě. Většinou o nich máme jenom zprostředkované informace z knih, filmů, ze zpravodajství, a najednou máme šanci poznat, že jsou to lidé, kteří vytvářejí nějakou hodnotu, kterou má smysl sdílet.

Takže Martinik, Madagaskar. Máte vy nějaké představení, na které se zvláště těšíte?
Já jsem velmi zvědavý na představení z Jihoafrické republiky nazvané Rekviem za Ravelovo Bolero. Bude to úžasné taneční představení nabité neuvěřitelnou energií. A pro nás, kteří jsme zvyklí na určitý typ tanečního divadla, konfrontace s úplně jiným pojetím, úplně jinou energií, která ale může být úžasná.

Vymysleli jste originální zatěžkávací zkoušku pro opravené Janáčkovo divadlo, ale možná i pro diváky. Jak to bude s lokomotivou na scéně v představení Krzysztofa Warlikowského Francouzi?
Tohle je přesně taková ta vlajková loď, typické festivalové představení v režii jednoho z nejžádanějších evropských divadelních režisérů. Jeho inscenace je inspirovaná Proustovým Hledáním ztraceného času a přináší výjimečný zážitek, který je samozřejmě technicky velmi náročný. Čeká nás několikadenní stavba, zkoušky. Diváci budou sedět přímo na jevišti, to znamená, že budou mít zase jinou zkušenost. Jedná se o skutečně exkluzivní záležitost, díky které festival získává i další kredit u odborné obce. Přijedou se podívat třeba i kolegové z jiných divadel a pobudou v Brně, což je to, co má festival dělat – aby sem přijížděli lidé, které my srdečně vítáme. A oni z toho mají radost a zažívají úžasnou atmosféru našeho města.

Délkou si s Francouzi nezadá představení Městských divadel pražských Andělé v Americe, kteří zastupují kvalitní české divadlo. Nemáte strach, že čtyřhodinová představení jsou na diváky moc?
To jsou zbytečné obavy, protože vždy je to o kvalitě. Jedná se o velmi dobrou inscenaci jednoho ze zásadních textů postmoderní dramatické literatury. Je úžasné, že se do toho kolegové v Městských divadlech pustili. Michal Dočekal má navíc v Brně skvělé renomé díky výborným inscenacím, které udělal v Huse na provázku. Je to skutečně výjimečná inscenace, i pro divadelní Prahu. Tedy přesně to, co by festival, který má ambice jako DSB, měl přivézt.

Našeho domácího traumatu se jistě dotkne představení Roma Armee, tedy Romská armáda, s kterým přijíždí berlínský Maxim Gorki Theater.
Maxim Gorki je jedno z nejprogresivnějších německých divadel, které pravidelně objíždí všechny festivaly a sbírá ceny. Je to důkaz obrovské umělecké a intelektuální otevřenosti, kterou německá kultura má. Nasává do sebe impulzy bez ohledu na myšlenková východiska, na etnický původ. Takový typ divadla není v českém prostoru běžný, protože největší část naší divadelní produkce pořád tvoří inscenace dramatických textů, kdy jde o interpretaci psaného. Tady uvidíme velmi autorskou inscenaci, která vznikla z reflexe toho klíčového tématu.

Máte v programu inscenace, o které se tak trochu obáváte? Třeba proto, že působí příliš náročně, a mohly by proto odrazovat diváky?
Ne. My musíme mít ambici právě ta náročná představení přivážet a musíme umět nebo se musíme učit divákům předat zprávu, proč jsou pro ně zajímavá. Myslím, že pro všechny otevřené a myslící lidi je zajímavé vidět, jak se dělá divadlo jinde.

Každý rok se snažíte zavést publikum také na netradiční scény, do nových prostor. Letos je to šapitó na Kraví hoře a Löw-Beerova vila, kde to bude taky trochu experiment.
Heda Gablerová je představení, které norští divadelníci dělají v nepravidelném, nedivadelním prostoru. My jsme jim nabídli několik možností a jim se velmi líbila ta L-B vila. Pracují s metodou, která je dnes velmi populární, kdy divadlo už není ohraničeno těmi zlatými nebo černými portály a vydává se tam, kde lidé žijí. Pracuje se s autentickým prostorem. Myslím, že festival by měl začít obecně víc „vystrkovat tykadla“ mimo divadelní budovy. Byť to, že Brno má tolik úžasných scén, přináší právě obrovský potenciál pro rozvoj festivalu.  

Do festivalového publika zcela samozřejmě zahrnujete děti. Kromě představení pro ně chystáte i hravý výukový víkend.
Ten bude probíhat právě v šapitó na Kraví hoře. Jedním z našich velkých úkolů totiž je budovat průběžně nové publikum. Aby kolegové, kteří přijdou do divadel po nás, neřekli, že se tady o to nikdo nestaral a že musí začínat od nuly. Chceme spolupracovat s rodiči, kteří jsou osvícení a ví, že rozvíjet kreativní potenciál je třeba začít už u těch nejmenších. Linka pro rodinné publikum zahrnuje představení od těch, která jsou určena opravdu pro batolata, pro prťouse, kteří neumí ještě ani mluvit, až po puberťáky. Je logické, že chceme, aby rodina nešla hned po představení domů, ale aby měla ještě další zážitek. Chceme nabídnout jak dětem, tak jejich rodičům další příležitosti, jak si to divadlo užít víc. Jak zážitek přetransformovat v nějakou vlastní kreativitu.  

Na závěr praktická otázka. V jakém rozmezí se pohybují ceny vstupenek?
Snažíme se diferencovat, co jsou představení, která mají obrovskou přidanou hodnotu v tom, že mimořádným způsobem rozšiřují obzory. A tam nabízíme velmi vstřícné vstupné. Zároveň máme v programu i divácky velmi vděčná představení, což je třeba inscenace La Putyky ADHD, a tam samozřejmě cena lístků odpovídá finanční náročnosti nastudování i tomu, že o představení bude velký zájem. Chceme diváky motivovat, aby šli na více představení a zažili tak pocit festivalu. Ti, kteří si koupí víc než 4 vstupenky, což je podstata festivalového pasu, je tak získají o čtvrtinu levněji.