Divadlo Husa na provázku nejen jako scéna aktuálních témat a překvapivých forem, ale také místo pro setkávání lidí – to je vize umělecké šéfky Anny Davidové. „Přejeme si, aby se divadlo stalo místem potkávání i při jiných než vyloženě divadelních událostech. Otevřeli jsme prostory divadla veřejnosti – uvnitř, na „provázek.dvoře“ našeho divadla doslova vyrostla zahrádka s kavárnou a zelení. Přes den je to úplná oáza klidu, zato večer to u nás žije do pozdních hodin,“ zve Davidová do divadelního domu na Zelném trhu. Divadlo se samozřejmě zapojí i do akcí k 30. výročí sametové revoluce. Spolu s HaDivadlem v listopadu 1989 totiž byla prvními, která vyhlásila protestní stávku. Na 17. listopad chystají osmihodinovou horizontální oslavu, během které vystoupí třicet osobností.

Příští víkend to bude 30 let od sametové revoluce. Vám v té době bylo pět let, přesto, vybaví se vám na listopad 1989 nějaká vzpomínka?

Ano, asi taková jako každému v mém věku: jak sedím tátovi na ramenou, všude kolem mne na Svoboďáku je strašná spousta lidí a já cítím, doslova mne zavalují ta oblaka euforie, muži kolem mne pláčou a já tomu všemu vůbec nerozumím. Ale jsem děsně důležitá, že můžu cinkat klíči a držet svíčku, co nám s sebou dala máma.

Jak vy osobně hodnotíte 30 let svobody v české společnosti?

Víte co? Mě teď ovládá spíš skepse – vůbec nechápu, kam se to všechno ztratilo. Začínám si myslet, že jsme na to jako národ prostě nebyli vůbec připravení. Že to bylo jen nějaké náhle vyburcované vzedmutí morálky, která nám není dostatečně vlastní. Anebo elity zklamaly. Neumím si jinak vysvětlit, že by lidé, kteří tehdy na tom Svoboďáku stáli všude okolo mě, měli tak krátkou paměť. A když vidím ten žalostný nezájem většiny o budoucnost nejen naší země, ale i planety a dalších generací, je mi úzko. Pořád jenom na tom svém jednom písečku a hrabat a hrabat, sem tam strčit hlavu do písku, když je to třeba. Všechno se raději jen relativizuje, aby nebylo třeba si pokládat nepohodlné otázky mířící k smyslu. Hodně jsme se tehdejším ideálům zpronevěřili.

Centrum experimentálního divadla (CED) a Divadlo Husa na provázku, které pod CED patří, chystá na 17. listopadu připomínku 30 let od revoluce v podobě osmihodinové „horizontální oslavy“. Jaký program jste připravili?

Prostory Divadla Husa na provázku se po třiceti letech od sametové revoluce znovu stanou hlavním brněnským štábem. To má svou logiku, spolu s HaDivadlem byla vůbec prvními divadly, která v listopadu 1989 vyhlásila protestní stávku. Lidé sem mohou přicházet i odcházet, vzpomínat, diskutovat – jak se jim zlíbí. Provázek bude opět místem setkání. Osou dne se symbolicky stane 30 rozhovorů se 30 osobnostmi. Budeme se věnovat širokému spektru témat, která považujeme za zásadní nejen v souvislosti s vývojem posledních třiceti let, ale zejména směrem k dnešku. Chceme vytvořit horizontální událost – zrušit hranice mezi jevištěm a hledištěm, zrušit hranice v čase. K setkání i samotným rozhovorům proto přizveme nejen 30 hostů, ale i samotné diváky.

Na koho se mohou lidé těšit?

To je těžká otázka – vybrat z takového spektra zajímavých osobností. Přivítáme například Luďka Navaru – novináře, spisovatele a historika. Mimo jiné vydal knihu Příběhy železné opony. Zabývá se zločiny nacismu a komunismu. Přijde také Michal Doležel – člen brněnského Sokola a spolku Post Bellum – Paměť národa. Brněnský zastupitel, archeolog a etnolog. Dále Miloš Gregor politolog mapující fenomén fake news. Rektor, novinářka, farářka, knihkupec – každý má na vývoj polistopadových událostí svůj úhel pohledu, a o to jde – neikonizovat, ale nabídnout paletu postřehů a z různých úhlů seskládat složitější kontext vývoje naší společnosti posledních třiceti let.

Pojďme si představit letošní sezonu na Provázku. Nazvali jste si 10 000 donkichotů.

Ano, motto naší sezony, které budeme hledat v nabídnutých titulech, zní 10 000 donkichotů! Tak totiž odpověděl Jiří Mahen (podle jehož sbírky libret se Husa na provázku ostatně jmenuje) na otázku: co Československo v roce 1920 potřebuje nejvíc? A my dnes o téměř století později souhlasíme – jsou to pozitivní hodnoty, ideály, ve které by se zase dalo společně věřit a přemosťovat tak okolní nákazu nenávisti, předsudků a strachu. Náš pomalu měnící se svět čekají těžké zkoušky. Potřebujeme armádu snílků, kteří se nebudou bát jasně artikulovat nový smysl.

Sezonu jste zahájili právě premiérou Don Quijote. Jaké další premiéry letošní sezona přinese?

Právě zkoušíme inscenaci zabývající se životní etapou stáří a sociálním statutem seniora Domov na konci světa. Posléze přivítáme v Brně po dlouhé odmlce Jiřího Havelku, držitele ceny za Alternativní divadlo, který uvede adaptaci knihy Kateřiny Šedé a dalších Brnox. Jirka je známý svou odvahou a schopností vynalézt pro každé zpracovávané téma svébytnou jevištní formu. Takže jsme plni očekávání, co vymyslí pro Brno a jeho vyloučenou lokalitu. A úplně nakonec uvedeme nádhernou novelu Proč se dítě vaří v kaši v režii Ondreje Spišáka, režiséra, který se v Brně představí úplně poprvé. Má silný, obrazivě podmanivý rukopis a téma putujících cirkusáků mu sedne jako ulité. Stejně tak Provázku. Slibuji si od toho surovou i surreálnou, dechberoucí i drásavou podívanou.

Když jste v lednu nastoupila do funkce umělecké šéfky divadla, říkala jste, že divadlo chcete otevřít i novým divákům. Které skupiny a čím chcete především oslovit?

Každý měsíc uvádíme představení opatřené anglickými titulky, máme od cizinců žijících v Brně výborný ohlas i návštěvnost, hrajeme pro seniory již od 17.00, nabízíme dramaturgické úvody i představení s možností hlídání dětí. Letošní výše zmíněné tituly doplní i pohádka pro nejmenší Cirkus Abrafrk, kterou se souborem připravím. Každou adventní neděli nabídneme kvalitní rodinný program, který připomene, že předvánoční čas je především časem k rozjímání, ztišení a vnímání pospolitosti. Uvedeme například Bibli, inscenaci bratislavského Divadla Aréna s Jurajem Kukurou v hlavní roli a žádané a oceňované SOLO mima Radima Vizváryho. Každý divák s otevřenou myslí, který neočekává od divadla jen vtíravou zábavu, si u nás přijde na své.

Divadlo se otevírá nejen pro nové diváky, ale také pro zájemce, kteří chtějí strávit příjemný čas v prostorách divadla…

Přejeme si, aby se divadlo stalo místem potkávání i při jiných než vyloženě divadelních událostech. Otevřeli jsme prostory divadla veřejnosti – uvnitř, na „provázek.dvoře“ našeho divadla doslova vyrostla zahrádka s kavárnou a zelení. Přes den je to úplná oáza klidu, zato večer to u nás žije do pozdních hodin. Ale pokračujeme dál: vnitřní zastřešenou divadelní kavárnu s názvem provázek.bar otevřeme koncem listopadu. Vzniká pod dohledem architekta Martina Hrdiny a nového provozovatele Ondřeje Piláta – známé brněnské kavárenské dvojice, která dala Brnu novou, neopakovatelnou tvář. Takže se těšte, co vymyslí tentokrát!

Další novinkou je také nový vizuální styl, o který se postaral právě Martin Hrdina. Co všechno jste po vizuální stránce změnili?

Logicky se naše uchopení Provázku promítlo do toho, jak působí divadlo navenek – máme novou svěží grafiku pro veškeré tiskoviny, novou vizuální identitu. Pracujeme v ní s konceptem takzvané nepravidelné galerie, kdy dáváme prostor mladým výtvarníkům – tentokrát talentovanému Antonínu Sondejovi, aby vstoupili skrze naše plakáty do veřejného prostoru města Brna a pomohli je tak objevit širší veřejnosti. Máme také nové webové stránky, nově nafocený soubor a v neposlední řadě Martinem Hrdinou nově pojednané logo divadla. Taky spolu s HaDivadlem a Terénem nově vydáváme časopis CEDIT, který mapuje kontexty naší tvorby.

Co je na značce Husa na provázku vlastně v porovnání s dalšími divadly jiné a nadčasové?

Všechna ta kontinuita. Chuť riskovat a nejít divákům na ruku. Všechna ta odvaha. Přemítat divadelními prostředky o živých tématech, ne jít na jistotu po klasickém dramatickém textu. Udivovat přesně cíleným postřehem, paralelou. Dívat se na věci z úhlů, které většinou nechceme vidět. Mít odvahu klidně měnit přislíbené, ale hlavně reagovat, vztahovat se. Být teď a tady. Jsme připravení aktuálněji reflektovat naši současnost, máme vizi, ale nechceme se brát tolik vážně. Provázek je a bude scénou aktuálních témat a překvapivých forem.

V rámci CED letos nově vznikl projekt Terén, v Brně vzniklo také například Divadlo Za hradbami. Neobáváte se, že si tak trochu budete vzájemně „vykrádat“ publikum?

Vůbec ne. Naopak, budeme si ho vzájemně vychovávat. Terén může být pro Brno nesmírně inspirativní, poněvadž zkoumá hraniční formy divadla a spolupracuje s respektuhodnými osobnostmi současné zahraniční scény. To je pro nás – kulturychtivé Brňany – sen! Nemuset za každým hraničním zážitkem do Prahy. Pro Brno je to zas o krok dopředu směrem ven, do středu evropského dění.

Než jste se stala principálkou divadla, spolupracovala jste jako režisérka s předními českými i slovenskými divadly. Plánujete v následujících letech opět nějaké hostování, nebo coby šéfka budete všechny síly napínat k domovskému divadlu?

Přesně tak. Nyní jsem všechny závazky zrušila či odložila a chci se cele věnovat jen Provázku. Považuji to za samozřejmost, je to velký závazek a kromě euforie pociťuji i velkou zodpovědnost k této legendární scéně. Je to divadlo, na kterém jsem vyrostla. A to je pro mne snad ještě víc zavazující než jeho tradice a jedinečnost.

Pocházíte z umělecké rodiny. Měla jste divadelní dráhu tak trochu předurčenou, nebo vás rodiče nechali, ať si sama vyberete?

Myslím, že je má dětská ambice vždy do jisté míry bavila. Nikdy mi v ničem nebránili, naopak. V rozhodujících chvílích jsem vždy cítila velkou podporu.

V režii vašeho otce J. A. Pitínského má Provázek na programu hru Mein Švejk. Neplánujete s ním nějaký nový projekt či premiéru?

Ano, pracuji na tom, dá se říci, dnem i nocí, ale tátova nerozhodnost a nepolapitelnost, spolu s nezávazností jakéhokoli dohody s ním, je v rodinném kruhu snad ještě více nepřekonatelná. Pociťuje zvláštní bázeň, myslí, že je snad již okoukaný, ale já myslím, že je pořád větší jevištní divočák a pankáč než mnozí mí vrstevníci-režiséři, kteří se přes vykalkulované provokace anebo útlocitné pochlebování textu nedoberou většinou žádného podstatnějšího smyslu. Na Provázku máme takovou další hezkou tradici, ve které bych ráda pokračovala: vždy aspoň jeden Pitínský na repertoáru! Tak přijďte na Švejka!