V divácké anketě Městského divadla Brno Křídla obsazuje Aleš Slanina první pozice, v angažmá souboru je od roku 2010. Hrál Mozarta v muzikálu Mozart! , má širší nominaci na Cenu Thálie za roli Rozumbrada ve slavných Kočkách, stále ho můžete vídat jako Jimmyho ve Flashdance, Peška v Noci na Karlštejně, Jamese B. v Bítls, Montyho v Horečce sobotní noci či Angela v muzikálu Rent. Do toho začínají přibývat i role činoherní – Filch v Žebrácké opeře a nově také Picl v připravované komedii Pro nic za nic. Do Červeného kostela chystá na 15. prosince tradiční vánoční koncert.
Do Městského divadla Brno jste nastoupil ihned po škole – nenapadlo vás někdy vyzkoušet štěstí jinde?
Ještě před studiem na konzervatoři a na JAMU jsem do Městského divadla Brno chodil jako divák a moc se mi to líbilo. Divadlo byl trošku můj sen, ale pro kluka z matematického gymplu poněkud nedostižný. Pak ale životní cesty nabraly jiný směr a do divadla jsem nastoupil díky konkurzu. Až následně jsem šel na konzervatoř a na JAMU a během školy v našem divadle nazkoušel pár věci. A pak jsem měl to štěstí, že jsem mohl nastoupit do stálého angažmá. Jiná možnost mne ani nenapadla. Muzikálů jsem viděl řadu – jezdím docela dost po republice na představení spolužáků nebo na muzikály do Londýna, ale nepomyslel jsem, že bych „dezertoval“. Zkusil jsem si nějaké hostování v Praze, člověk se nadechne v novém kolektivu, pozná nové lidi, nový způsob práce, nicméně ve dvou případech krachla produkce. Zkoušel jsem muzikál Romeo a Julie ve Fóru Karlín, který se podařilo vytunelovat, a podobně dopadl i rodinný muzikál Ferda mravenec, kde jsem hrál Ferdu. Tak jsem si řekl, že muzikálu v Praze se bude asi víc dařit beze mne (smích). V Praze se navíc víc sází na lákavé tituly, obsazené známými tvářemi ze seriálů či televizních soutěží, ale komplexní muzikálové herectví v nich moc nevidíte. Ale samozřejmě jsem viděl v Praze i hezká představení. Třeba muzikál Rocky mě úplně dostal.
Drží vás v Městském divadle Brno právě muzikály?
Baví mne ta pestrost. Nedávno jsem z hudební scény expandoval na činohru, což si také hodně užívám. Je skvělé, že si jeden den mohu zahrát Flashdance, druhý den Žebráckou operu od Václava Havla, do třetice alternativní muzikál Rent a ještě do toho Někdo to rád horké. Tento záběr je pro mne naprosto perfektní. Ve světě hrajete léta jeden titul a herec se přes den sice může věnovat sobě – třeba posilovně nebo hlasovým cvičením, zatímco my stále zkoušíme něco nového, ale zase neupadneme do stereotypu. Hrát jedno drama x let, to by se člověk zbláznil. Původně jsem si říkal, že by bylo asi lepší hrát stále komedii, ale to teprve musí být očistec. Kdybych měl dva roky účinkovat jen v Někdo to rád horké, asi by mi podpatky přirostly k nohám a už bych je nikdy nesundal (smích). Takhle je mohu vyměnit za pár dní za něco jiného.
Když se vrátíme k těm podpatkům, vám se vůbec v ženských převlecích daří…
Ano, jednou jsem žertoval, že mám ženských rolí víc než těch mužských. Hraji Dafne v Sugar!, Macechu ve Sněhurce a relativně nově Angel v muzikálu Rent. Sice nejde o ženu, ale o postavu transsexuála, takže si v podpatcích na jevišti docela užiju. Nevím, jak se to přihodilo. Sám měřím skoro dva metry, a když si dám ještě podpatky… Ale je pravda, že jako Dafne hraji s Petrem Štěpánem, který je pořád ještě větší než já, takže jsme docela zajímavá dvojka. Fibingerová a Růžičková. Jako Dafne jsem začínal s osmicentimetrovými podpatky. Když jsem je měl na sobě poprvé, tak jsme po sobě na zkouškách s kolegy spíš padali – to bylo ještě s Romanem Vojtkem, a teprve se učili na podpatcích chodit. Přiznám se, že jsem si boty vzal i domů, abych v nich trénoval. Ale dnes už jsem na podpatcích jako doma. Ve třetí roli už to zvládáte.
Máte v divadle svoje dámské boty?
Ano, mám, i když je to takové komické – na každou roli mám jiné boty. A mám i své zkušební dámské boty. Ale doufám, aniž bych se chtěl rouhat, že ženské období skončilo.
Zmínil jste činohru – v čem je pro vás tento žánr jiný?
Těžko říct. Jsem zastáncem teorie, že muzikál je činohra, tanec a zpěv. Ale jsou muzikály pro zábavu a muzikály s hlubším dosahem. Asi se nedá srovnat Mamma Mia! s Probuzením jara a tituly jako Rent, které jdou na dřeň. Taky nemůžete srovnávat Hamleta a Splašené nůžky. Nicméně jsem za činohru nesmírně rád, protože pro mne představuje velkou změnu v herecké práci. V muzikálu vám temporytmus určují písničky. V činohře máte „jen“ text, režiséra a sebe. Nechci říct, že v muzikálu jen papouškujete, to určitě ne, ale trošku víc máte věci předem dané. V činohře se můžete víc projevit vy sám, což je pro mne obrovské plus. Ale oba žánry mám rád a oba pro mne skýtají dosud neprobádaná zákoutí. Mám sice třiatřicet, ale stále zjišťuji, že se mám ještě spoustu co učit.
Co můžeme prozradit o chystané komedii Pro nic za nic, která bude mít premiéru 7. prosince?
Je to pro mne nový druh hry – rakouská starší komedie Johanna Nestroye. Není to současná věc a není to Shakespeare – žánr, který jsme dosud na repertoáru neměli. Diváci se mohou těšit na záměny postav a převleky. Kdybych to měl vysvětlit, tak se do toho zamotám. Ztratilo by smysl rozkrývat, kdo se vydává za koho. Ale baví mě to a doufám, že to bude sranda. Zkoušíme s režisérem Mikolášem Tycem, což je fajn, protože hostující režisér ve vás může vidět něco jiného a nového než režisér, se kterým pracujete pravidelně.
Jak se vám pracuje s režiséry – kolegy ze souboru? Nebývá těžké představení, které si i sami vymyslíte – jako Bítls nebo Spamalot – ukočírovat?
No právě… Ale od toho jsou tam jiní, aby nás kočírovali. Není to tak, že z vize nesmíte uhnout, ale záleží na míře a pochopení, že máte nějaké mantinely, které byste neměl překročit. Myslím, že zrovna u Bítls jsme do představení každý z herců hodně vnesli. Během zkoušení se iniciativa vítá, ale v představení už pak musíte dodržovat pravidla. U mě byl paradox, že jsem bondovky nikdy nesledoval. Bonda jako filmovou figuru jsem ale samozřejmě znal z různých ukázek, takže jsem věděl, že je cool a tak jsme k tomu také přistoupili.
I letos chystáte svůj vánoční koncert. Kdy jste s nimi začal?
Všechno vzniklo tak, že jsem byl pozván na besedu mezi studenty Gymnázia Dr. Karla Polesného ve Znojmě. Zajímalo je, co obnáší herecké povolání, a během besedy jsme se zapovídali a spřátelili, až profesorka Radka Ryvolová navrhla, abych uspořádal koncert. Ten se také ve Znojmě uskutečnil. Ale protože pro spoustu brněnských diváků bylo Znojmo nedostupné, začali mi psát, jestli bych nechtěl udělat něco podobného v Brně. Zpočátku jsem se neodvažoval, ale nakonec jsem se do toho pustil, a letos budu zpívat v Červeném kostele popáté. Vždycky pozvu tři čtyři hosty od nás z divadla, mám už svoji kapelu pod vedením Tomáše Küfhabera a letos budu mít poprvé i vokalisty. Vždycky vznikne moc fajn atmosféra.
Proč právě Červený kostel – je poněkud úspornější…
Právě proto. Má dobrou akustiku a líbí se mi, že je svým způsobem intimnější. V klasickém kostele bych se trošku bál velké okázalosti chrámu. Navíc se v době adventu smí v kostelích zpívat jen klasika, čemuž náš repertoár úplně neodpovídá. V Červeném kostele nás zpívat nechají a hodně se mi tam zalíbilo. V kapele bude znít piano, flétna a violoncello a jako hosty jsem tentokrát pozval Lucku Bergerovou, Andrejku Zelovou, Kristiána Pekara a Petra Štěpána od nás z divadla a už se moc těším. Koncert se uskuteční 15. prosince od 17 hodin.
Jak bude vypadat repertoár?
S muzikály jsme vždy opatrní, nechceme, aby se to zvrhlo v čistě muzikálový koncert, protože za celý rok se nazpíváme muzikálů opravdu dost. Chystáme vánoční písničky a koledy, ale v rozumné míře, a pak klidné písně, které se do atmosféry kostela hodí. Program vymýšlím já a je to obrovsky osvobozující pocit, protože mi do toho nikdo nemluví. Většinou si s kolegy řekneme, jakou mám představu, a pak se shodneme nebo něco změníme. Na druhou stranu na mne leží i tíha zodpovědnosti za celý koncert. Všechno je na mně a asi hodinu před začátkem mám strach, co se může pokazit, jestli nevypadne elektřina – což se nám mimochodem také jednou stalo – a jestli přijdou diváci. Jako herec na jevišti tyto věci neřeším. Je to sice trošku stresující, protože produkční věci se učím za pochodu, ale o to hezčí pocit mám na konci, když se všechno povede. Koncerty pořádám dál i ve Znojmě, kde mám poměrně velkou diváckou základnu a tam jde i o jarní koncerty.
Nepřemýšlíte o vlastním repertoáru?
Určitě by se mi líbilo mít vlastní píseň, ale bohužel nemám vůbec schopnost si sám něco napsat. Texty jsem zkoušel a moc se mi nedařilo a složit hudbu už vůbec nemám šanci. Mám sice pár „svých“ textů, myšleno textů, které pro mě někdo napsal, ale zatím marně čekají na zhudebnění.
Hledá se autor hudby?
Nehledá se intenzivně, protože práce je dost, ale bylo by to fajn, kdyby něco šansonového vzniklo.
Co vás ještě do konce roku kromě premiéry a koncertu čeká?
Jelikož letos učím na konzervatoři první ročník, je to hodně intenzivní. Mám osm studentů a ani jeden není z Brna. Staví se na vlastní nohy, jsou daleko od domova – a teď máme před sebou pololetní zkoušky. V divadle mám před premiérou zodpovědnost sám za sebe a tady i za své svěřence.
Ví se o vás, že rád vaříte – máte na Vánoce a před nimi nějaké gastro rituály?
Den před Štědrým dnem chystám bramborový salát, to je klasika, míváme kapra, ale zvykli jsme si i na telecí řízek, což sehnat maso před Vánoci bývá někdy boj. Polévku připravuji ze zeleného hrášku a s uzeným lososem. Chybět nesmí ani šunková rolka – ještě socialistický recept, ale já to miluju. Baví mne i péct cukroví. Už jsem večer po představení pekl zázvorky a ráno je skládal do krabice. Cukroví peču i pro některé kolegyně z divadla a moc mě to baví. Loni jsem měl asi čtrnáct druhů. Když se podívám do diáře, tak vím, že letos toho tolik nestihnu, ale opravdu peču rád. V ten moment vypnu, nepřemýšlím, neopakuji si žádné texty. Je to únik ze starostí všedního dne.
Foto: archiv AS, MdB
