Karel Littera je v současné době dramaturgem baletu Národního divadla v Brně (NdB), ale má za sebou i pestrou taneční kariéru. Na jevišti vytvořil řadu princů – v Louskáčkovi (1989), v Labutím
jezeře (1990), hrál Alberta v Giselle (1990), Tristana v Příběhu o Tristanovi a Isoldě (1995), Parise i Romea v Romeovi a Julii (1986, 1996). Za roli Romea v Romeovi a Julii obdržel Cenu Thálie 1996.
Na repertoáru má rád čistou klasiku, ale vítá i možnost uvádění současného moderního baletu. Jelikož soubor brněnského baletu slaví právě tuto sezonu a tento víkend 100 let, zkusili jsme si
společně stručně projít stoletou historii baletu NdB i oslavný večer, který se uskuteční právě 25. ledna v Janáčkově divadle.
Brněnský balet slaví 100 let – kterou událost považujete za okamžik jeho zrodu?
My jsme si klíčový moment trošku určili sami. Nedá se říci, že by před rokem 1919 balet v Brně neexistoval. Dávno fungovalo Národní divadlo, které sice mělo na repertoáru i baletní produkce, ale
většinou měly formu staggiony nebo v představeních tančili mladí členové operního sboru a mladí herci. Neexistoval stálý soubor. Opravdu až v roce 1919 společně s mladou Československou
republikou, podobně jako se ustavovaly všechny instituce, se stalo i brněnské Národní divadlo vícesouborovou scénou a začal platit model, v němž fungoval balet jako plnohodnotný soubor.
Prvním uměleckým šéfem baletu se stal Jaroslav Hladík, což byla velmi zajímavá osobnost. Přišel z Plzně, ale měl za sebou kariéru sólisty v Praze. Byl zároveň pedagogem i interpretem. Za jeho
působení, které trvalo až do konce 20. let, se brněnský soubor zkáznil a zformoval. Právě on dal vznikajícímu tělesu řád a působil na tanečníky tak, že se úroveň souboru začala zvedat.
Z historie určitě nemůžeme vynechat ani Ivo Váňu Psotu…
V žádném případě! Jde o legendární a nejslavnější osobnost brněnského baletu, v němž Psota působil ve třech etapách. Nejdříve jako tanečník, ve dvaceti letech se stal uměleckým šéfem, což byl svým způsobem rekord, a zároveň se začal věnovat choreografiím… Pak došlo k neshodám s vedením divadla a přišla Máša Cvejičová, tanečnice a choreografka, současně manželka zpěváka Nikoly Cvejiče, o kterého divadlo tenkrát moc stálo. Podmínkou Cvejiče však bylo, že manželka povede baletní soubor, proto byl Psota na čas odstaven. Realizoval se zase jinak s Oldřichem Novým v operetě, ale později odešel do znovuobnoveného světoznámého souboru Ballet Russe. Do Brna se vrátil po čtyřech letech a následovalo druhé období. Soubor opět opustil po začátku druhé světové války a opět získal nové zkušenosti v jižní Americe, působil v Metropolitní opeře a také zase spolupracoval se souborem Original ballet russe. Po válce – od roku 1947 se datuje nejslavnější část Psotova působení v Brně, které trvalo až do jeho tragické a náhlé smrti v roce 1952. V této době neměl brněnský balet v středoevropském prostoru konkurenci. Jelikož byl Psota i baletním mistrem ve slavných souborech, přinesl do Brna nejen mechaniku, ale i repertoár, na kterém brněnský soubor rostl. Zároveň už v začátcích založil baletní školu, která dnes nese jeho jméno a kontinuálně funguje při divadle dodnes.
Které tituly se objevují na repertoáru brněnského baletu nejčastěji a považujete je tzv. i zazlatý řez programu? Asi bych vzpomněl dvě inscenace, které jsou zásadní i v dnešním repertoáru. Je to Labutí jezero, které se u nás dočkalo už sedmi inscenování. Když uvedeme premiéru, hraje se deset až patnáct let. Jde o titul titulů, na který stále chodí lidé, protože jde o balet nesmírně oblíbený. Zároveň určuje i kvalitu souboru. S Brnem se pojí také balet Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva, který měl právě v Brně v roce 1938 světovou premiéru, což je jev opravdu ojedinělý a jsme na něj právem pyšní.
Můžete připomenout taneční osobnosti za poslední – řekněme – čtvrt století? Brněnský balet má na svém kontě i řadu Cen Thálie…
Brněnský soubor měl ve svém životě vrcholy a mírné propady, místy i dramaturgicky méně objevnější období, kdy jsme byli otočeni směrem na východ a uzavřeni ve skořápce ruského modelu, přesto však v souboru vyrůstaly silné generace interpretů. Nerad bych opomenul generaci osmdesátých let, kam patří velká jména jako Šlezingrová, Bařinková, Hanzlovský, Kyselák, Kárný, později Zejdová nebo Vejsada. Pak už přišla další generace, kam se řadí Příkaský, Fišerová, Hanák, Litterová nebo Jana Přibylová, to byl fenomén. Ze současných sólistů bych jmenoval Klaudii Radačovskou, Ivonu Jeličovou, Eriko Wakizono, Ivana Popova – a je jich samozřejmě mnohem víc, až se bojím, že jsem na někoho zapomněl.
Co přivedlo k baletu vás samotného?
Někdo mé mamince řekl, že balet je skvělý na kondici a že nebudu mít ploché nohy. Nevím, jestli je to úplně pravda. Moje sestra coby dívka do baletu chodit chtěla. Já ne, ale protože to bylo praktické,
tak nás odeslali do baletu oba dva. Babička nás vždy odvedla do hodiny, ovšem já jsem velmi často chodil „za balet“. Tenkrát jsem ho neměl rád a ve svých sedmi nebo osmi letech jsem dokonale znal
střední Brno, protože jsem vždy naoko vešel do budovy a pak jsem rychle utekl a hodinu se coural po městě. Pak jsem se vrátil zpátky a čekal na babičku na schodech. Byl jsem z nich také první dole,
i když jsem jinak platil za loudu.
A kdy se dostavila láska k baletu?
Později. S přechodem na konzervatoř jsem si ještě nebyl úplně jistý, ale na škole jsme začali vypomáhat v divadle, a tím, že muži jsou v baletu nedostatkový materiál, celkem brzy jsem se dostal do baletu jako sborový tanečník. V patnácti letech jsem jako sborista dělal Labutí jezero nebo Marnou opatrnost. Hrál jsem poměrně dost, a přestože jsem občas zažíval i krušné chvilky, asi tenkrát vznikl vztah, který už neodezněl.
Na které své role dnes nejraději vzpomínáte?
Moje taneční kariéra byla vlastně velmi krátká. Odtančil jsem deset sezon, což není mnoho, protože jsem poměrně pozdě začínal. Moje generace ještě chodila dva roky na vojnu, rok jsem byl na stáži
v Leningradu, a když jsem skončil konzervatoř, která byla tenkrát pětiletá, dostal jsem se do praxe ve třidvaceti letech – a ve třiatřiceti jsem skončil. Protože jsem typ dancer noble, tak jsem byl automaticky obsazován do hlavních rolí klasických baletů. Ale musím říct, že jsem byl velmi vděčný tehdejšímu uměleckému šéfovi Zdeňkovi Prokešovi, že mi dal příležitost hrát charaktery. Přišly o něco později po princích, ale moc rád na ně vzpomínám – třeba na roli kněze Frolla ve Vaculíkově baletu Notre-Dame de Paris – Zvoník u Matky Boží nebo na zlého čaroděje Rothbarta v Labutím jezeru. Toho jsem měl raději než prince. Jsem rád, že jsem se i k těmto rolím dostal a myslím, že se mi v nich i dařilo.
Říkáte, že jste jako sólista končil ve třiatřiceti – není dnes kariérní život tanečníka delší?
Naopak myslím, že jsem byl spíš první vlaštovka. Když má člověk zdraví a tančí mu to, může tančit do čtyřiceti, ale musí stačit mladým – to je zákon dnešní doby. Když se neudržíte, musíte jít. Dřív byl jakýsi důchod za výsluhu let a sólista musel odtančit minimálně dvacet let, sborový tanečník dvaadvacet. Tenkrát ale také měly soubory dvakrát tolik členů. Dnes je tanečníků méně a konkurence je mnohem větší. Také jsme mnohem internacionálnější. Sedmdesát procent našeho souboru dnes tvoří cizinci. Všechno je daleko rychlejší, takže spousta lidí už řeší svůj odchod po třicítce a dívají se na to, čím se budou živit dál. Není to vůbec jednoduché.
Dřív se chodilo pouze na klasiku, dnes dostává v baletu prostor i moderní výrazový tanec – co říkáte tomuto progresu?
Jsem za to velmi šťastný a dokonce dnešní dobu považuji svým způsobem za jeden z vrcholů brněnského baletu za zmiňovaných sto let. Po období, kdy jsme byli pod východním vlivem, se otevřely hranice, ale my hned na začátku neměli takové možnosti, jaké máme dnes. Nebyly peníze a divadla v devadesátých letech zaznamenala velký odliv diváků – někdy jsme v sále s 1300 místy tančili pro 300 lidí, protože se všem ohromně rozšířily obzory a lidé měli nové zájmy. Jsem rád, že dnes máme lepší ekonomické podmínky a soubor je ve skvělé kondici. Ocitli jsme se na takové úrovni, že získáváme licence k uvádění současných světových baletů, což si slavní choreografové hodně hlídají. Mohli jsme díky tomu uvést balety Jiřího Kiliána, Nacha Duata, Johana Ingra – to jsou světová jména a my je máme na repertoáru vedle staré krásné klasiky, prezentované tak, jak ji mají diváci rádi. Dnešní doba s rozkročeným repertoárem od pravé klasiky až po současný balet je pro mne značka ideál. Rostou nám křivky návštěvnosti i ekonomické křivky, takže vidím, že je to správná cesta. Lidé chtějí obojí. V hledišti u současného baletu poznáváme i diváky, kteří jsou zvyklí chodit na klasiku, i pro ně je to v něčem zajímavé, protože vidí kvalitu.
Balet NdB slaví 100 let – jak bude vypadat slavnostní večer GALA 100 let baletu NdB v Janáčkově divadle?
Vše souvisí se vším. Máme uměleckého šéfa Mária Radačovského, který svůj taneční život spojil s kariérou za hranicemi – působil v současném nejlepším baletním souboru – Nizozemském tanečním divadle (Nederlans Dans Theater) pod vedením Jiřího Kyliána, posléze tančil až v Kanadě. Díky němu a jeho kontaktům máme v Brně tak výjimečný repertoár a stejně tak se nám díky němu podařilo na GALA 100 pozvat opravdu ty nejlepší hvězdy z nejlepších divadel. V programu vystoupí Phillip Stepin a Oxana Skorik z Mariinského divadla v Petrohradu, z Maďarského národního baletu Budapešť Igor Tsvirko a Diana Kosyreva, z Královského baletu v Londýně dorazí světové hvězdy Sarah Lamb a Cesar Corrales, z Amsterodamu Anna Tsygankova, z Vídně první sólistka Vídeňského státního baletu Natascha Mair a Davide Dato. Jsou to opravdu slavná jména a skvělé soubory – a navíc budou tančit převážně klasický repertoár. Ukáží se divákům v umění měřitelném. Galavečery obvykle nabízejí neoklasické choreografie, což nechci nijak snižovat, ale tam výkon nezhodnotíte. Pokud jde o klasické variace, tam jde opravdu o výkony měřitelné – a my uvidíme tyto světové výkony naživo na jednom místě a v jeden den. Myslím, že dalších sto let se nic takového nebude opakovat. Mrzí nás jen, že se nám nepodařilo pozvat nikoho z pařížské opery, protože tam mají právě před premiérou.
Kdo bude hájit barvy baletu NdB? Ivona Jeličová s Klaudií Radačovskou speciálně pro tento večer vytvoří dámský premiérový duet Lakmé a poté se celý soubor předvede v současné klasice v choreografii Nacha Duata.
Jaké premiéry brněnský balet pro letošní sezonu ještě chystá?
Připravujeme dva nové tituly. V březnu uvedeme v původní premiéře Dámu s kaméliemi, kterou speciálně pro náš soubor vytvořila chorvatská choreografka Valentina Turcu. Věřím, že půjde o
skvělý neoklasický titul. Na květen pak chystáme přejaté dílo Edwarda Cluga Radio and Juliet. Balet nabídne podobně tematický příběh jako klasický titul Romeo a Julie, ovšem s podtextem, co
by se stalo, kdyby Julie nezemřela, na hudbu Radiohead.