Točí filmy, reklamy, dříve také psala knihy a malovala. Režisérka a scenáristka Eva Toulová je podepsaná pod filmy Šťastná, Jak se moří revizoři či dokumentem Camino na kolečkách. V srpnu se diváci mohou těšit na dva její nové filmy – komedii Casting na lásku a dokument Pěšky bez hranic.

O čem komedie je?

Casting na lásku je romantická komedie určená pro ženské publikum a je natočená trochu ve stylu Deníku Bridget Jonesové. Ve filmu hodně používáme vnitřní hlas hlavní hrdinky, kterou ztvární Tereza Petrášková. Je o ženě, které táhne na čtyřicet, nepovedlo se jí manželství, takže se rozvádí. Rozhodne se, že si najde muže. Hlavní téma filmu je tedy o těžkostech seznamování dnešní moderní doby. Absolvuje několik rande a pokaždé potká někoho vyhroceného. Film bude mít premiéru 13. srpna a diváci se v něm mohou těšit na Igora Bareše, Jitku Sedláčkovou, Václava Vydru, Lukáše Langmajera, Milana Šteindlera nebo Jana Čenského.

Druhým vaším aktuálním počinem je dokument Pěšky bez hranic.

Ano. Předtím jsem už točila dokument Camino na kolečkách, který vznikl na šest set kilometrů dlouhé Svatojakubské pouti ve Španělsku. Se stejným štábem jsem teď v Česku natočila polohraný dokument o moderním poutnictví. Dokumentem se vine příběh nespokojené matky na mateřské, která má v podstatě všechno – zdravé dítě, pracujícího manžela, který se o ně stará. Ale pořád jí chybí nějaká seberealizace a to se snaží najít právě v poutích. Každé roční období jsme se štábem šli jednu pouť. Vzali jsme herečku, opět Terezu Petráškovou, která nikdy žádnou pouť nešla, a vyzkoušeli, co moderní poutnictví v dnešní době může lidem přinést a zda to s ní něco udělá. Nemuseli jsme nic inscenovat, situace jsme čistě jen dokumentovali. Proměna během roku a půl je na ní docela viditelná.

V čem konkrétně?

Kromě toho, že neměla žádné poutnické zkušenosti, takže na začátku měla spíš jógové vybavení, na konci už z ní byla zkušená poutnice. Na pouti se postupně naučila říkat si o pomoc, nebála se někde zaklepat na dveře, když třeba potřebovala na toaletu, nebo když jí došlo pití. Změny, které se odehrály v rámci pouti, se pak přenesly i do jejího normálního života. Třeba si po letech dokázala říct o vyšší honorář, takže jí poutnictví určitě vnitřně pomohlo. Diváci dokument uvidí od 22. srpna a premiéru bude mít na Velehradě. Poté se bude vysílat i v televizi.

Putovali jste i po jižní Moravě. Kde?

Vyrazili jsme ze Znojma, šli přes Moravský Krumlov, kde žiju, a došli do Rajhradu, kde má cyrilometodějský kult dlouhou tradici.

Má dokument za cíl i nalákat další lidi, aby vyzkoušeli vyrazit na pouť?

Určitě má, proto jsme vybrali někoho bez takových zkušeností. Těm, kteří nemají odvahu vyrazit, ukazujeme, že existují třeba i sdílené poutě. Snažili jsme se, aby o každém problému, na který naše poutnice po cestě narazila, promluvila na kameru, ať to má poučení i pro diváky. Ono to vlastně není hezká vycházka. Šli jsme celkem 400 kilometrů a šli jsme mrazem, deštěm, všelijakým počasím. Vyjdete při tom ze svého komfortu a vaše myšlení přepne. Nepřemýšlíte, jestli si pořídíte tohle nebo tohle tričko, ale zaměříte se na úplně základní věci – kdy bude zastávka, kde se vyspíte, jestli si stihnete nakoupit. Přepnete do módu, který je v danou chvíli nekomfortní, ale má to přínos pro váš život. Chápu, že pouť není pro každého, ale myslím, že by to každý, kdyby chtěl, zvládnout mohl. V dokumentu se ale snažíme ukázat, že to není vycházka po lučním kvítí.

Když se podíváte na svou dosavadní kariéru, co vy sama považujete za největší úspěch?

Musím se přiznat, že si na každém svém filmu najdu něco, co by šlo ještě změnit a zlepšit, a z každé práce se snažím poučit. Režisér je vždy limitován určitými podmínkami a spoluprácemi, takže kdybych třeba měla víc času a prostoru, udělala bych některé věci jinak. To tam pořád vidím. Každopádně práce má své deadliny, herci mají čas jen určité dny. Za daných podmínek se snažím pracovat nejlépe, jak to jde, ale samozřejmě vidím, že pořád je, co zdokonalovat.

Točíte filmy, reklamy, kromě režie si i píšete scénáře. Nosíte teď v hlavě nějaký konkrétní nápad, který byste ráda uskutečnila?

Mám scénář, který bych ráda zfilmovala, ale jde spíše o experimentální film a s tím vždycky narazíte u producentů, protože takové filmy nemají příliš vysoký potenciál, že budou vydělávat. Jde o sondu do vlastní duše postavy, kterou by ztvárnil nějaký herec, který ještě není tolik mediálně známý. Ráda bych také na film měla aspoň třikrát tolik času, než většinou na natáčení míváme. Ale asi ještě nejsem v takové fázi, abych na práci dostala takové nadstandardní podmínky.

Kdy jste natočila svůj první film a jak se vám daří prosazovat mezi konkurencí?

Vystudovala jsem na FAMU režii a první filmové pokusy jsem natočila v šestnácti letech. Po FAMU už jsem se začala věnovat jen režii. V oboru je velká konkurence, protože filmovou režii se snaží dělat hodně lidí, kteří na to nemají vzdělání, což je bohužel mnohdy poznat. Točím filmy, občas i reklamy, ve filmové branži je to tak, že na co se nejvíc zaměříte, na to pak dostáváte nejvíc zakázek. Film je dost časově náročný a byla bych ráda, kdybych kromě toho točila třeba i víc reklam.

Co všechno máte při natáčení jako režisérka na starosti?

Plac je u tvorby filmu vrcholek ledovce. Buď si píšu scénář, a pokud ne, stejně ho režisér upravuje. Chodím i na schůzky, které se týkají financování a sponzoringu. Řešíme, jestli se nějaký výrobek může ve filmu objevit. Vybíráme herce, jezdíme na obhlídky lokalit, kde budeme natáčet, s kostymérkou řešíme kostýmy, jsem u střihu. Vlastně mám vždy ve spolupráci s odborníkem dohled téměř nad vším.

Která témata se prolínají vaší filmovou tvorbou?

Řekla bych, že pojítkem mých filmů je určitě ženská hrdinka v hlavní roli, která je nějakým způsobem nespokojená.

Kde pro filmové scénáře čerpáte inspiraci?

Většinou z běžného života. Inspirují mě kuriózní situace nebo zajímaví lidé. Ale samozřejmě to pak musím rozpracovat a přetvořit, aby mi to zapadlo do příběhu.

Vaše tvorba zahrnuje nejen film, ale také knihy a obrazy. Tomu už se teď nevěnujete?

Na střední škole jsem vystudovala malbu. Do toho jsem trochu začala psát. Malba mi však po čase přišla nedostačující, a když jsem zkusila natáčení, zjistila jsem, že je to příjemný pojící prvek mezi výtvarnou stránkou a literárním světem. Film mě baví i proto, že nejde o individuální uměleckou činnost, ale je to o spolupráci mezi lidmi. Je to práce, které nechybí adrenalin, kterého je ovšem někdy až moc, protože věcí, které se při natáčení mohou pokazit, je poměrně dost.

Když se natáčení povede a vy jako autorka jste s filmem spokojená, může přijít negativní recenze. Jak snášíte kritiky?

Když je konstruktivní, beru ji. Některé nedostatky sama vidím a věděla bych o nich, i kdyby je kritici nenapsali. Na druhou stranu film je skutečně o týmové práci a některé okolnosti nemůžete jako režisér ovlivnit. Jak už jsem říkala, na natáčení máme určitý počet dnů, jsou různé limity. Ale to pak už nikomu nevysvětlíte a snažíte se svou práci za daných podmínek odvést co nejlépe.

Co vás v nejbližší době čeká?

Tím, že máme v srpnu dvě premiéry, zaměstnávají mě především tyto dva filmy. Uvidíme, jak Casting na lásku dopadne v kinech, a i podle toho se s producentem rozhodneme, co dalšího budeme točit.