Na kontě má už deset knih pro děti, jen loni mu vyšly dvě – Kamarádi ze zahrady a druhý díl knížky Naše třídní je mimozemšťan s podtitulem Záhadná zmizení. Milonický spisovatel Jiří Šandera se k psaní dostal tak, že začal psát pohádky pro svého syna. „První pohádka se synovi moc líbila a já mu ji musel číst stále dokola. Potom jsem napsal druhou a pak další. Psal jsem o tom, jak šly brambory do světa, jak rostlinky hrály šeptandu nebo o tom, jak Juráškovi utekla písmenka do zahrady. Zahrada před naším domem se pro nás, co tu bydlíme, rázem proměnila v zahradu kouzelnou,“ vypráví autor knížek pro děti.

Jaká reakce čtenářů vás jako spisovatele nejvíce potěší?

Je toho víc. Uvedu jen několik příkladů. Necelý týden po Štědrém dnu volala paní, že u nás koupila pro neteř knihu Naše třídní je mimozemšťan 2 Záhadná zmizení, protože věděla, že se jí moc líbil první díl mimozemšťanky. Několik minut líčila, jakou měla neteř radost. Dívka jí sdělila, že je to nejkrásnější dárek, jaký mohla dostat. Nestává se často, aby si v dnešní uspěchané době někdo našel čas, vyhledal vaše telefonní číslo a sděloval vám dojmy z knihy, kterou jste napsal. Na křtu knihy Naše třídní je mimozemšťan! mě požádala o podpis a věnování jedna budoucí maminka. Ukazovala na bříško a říkala: „Napište tam pro Samuela. Já mu knihu, až vyroste, dám.“ Jedna čtenářka mi sdělila: „My máme doma všechny vaše knihy. Co budete psát dalšího?“ Anebo třeba, když si škola koupí knihu jako mimočítankovou četbu a následující rok má zájem o další titul.

Kterou knihou to začalo a co pro vás bylo impulzem k jejímu napsání?

Začalo to knihou Pohádky z kouzelné zahrady. Ta vyšla jako první. Současně s těmito pohádkami jsem psal příběhy o hodných domácích skřítcích Bambalandovi a Štruntalandovi. Ty ale vyšly později. Impulzem k napsání mé první knihy byla skutečnost, že můj syn Jirka (říkali jsme mu tehdy Jurášek) dostal, když se loučil se školkou, na památku knížku. Ale když jsem mu z ní před spaním četl, text se mi nezamlouval a namísto toho, aby usínal syn, poklimbával jsem u knihy já. A tak jsem neuváženě prohlásil, že mu raději něco napíšu sám. Druhý den jsem se uvelebil na zahradě v houpací síti a tam mě napadlo, že bych mohl něco zkusit napsat z prostředí rostlin. A ono se to povedlo! První pohádka se jmenovala Ostmalík a radiomagnetofon. Ostmalík byl ostružinomaliník, který rostl na naší zahradě. Synovi se pohádka moc líbila a já mu ji musel číst stále dokola. Potom jsem napsal druhou pohádku a pak další. Psal jsem o tom, jak šly brambory do světa, o růži a zelenině, o tom, jak rostlinky hrály šeptandu nebo o tom, jak Juráškovi utekla písmenka do zahrady. Zahrada před naším domem se pro nás, co tu bydlíme, rázem proměnila v zahradu kouzelnou. Když do ní přijdu, nevidím tam obyčejné stromy a rostliny, ale v rohu zahrady pana Ořešáka, kousek dál namyšlenou hrušku Světačku a pod ní bramboru Šibalku nebo moudrou brokolici. Na konci zahrady neopomenu pozdravit pana Skleníka. Když trochu přivřu oči, vidím, jak mezi stromy pobíhá šikovný kluk Jurášek a jak po cestičce veze pan Kočárek malou Kačenku. Ve všech mých knihách jsou jména mých dětí. Ty mě určitě inspirovaly. Ale píšu pro všechny děti – pro ty hodné i zlobivé.

Je pro vás psaní stále „jen“ koníček, nebo už práce na plný úvazek?

Psaní mě velice baví. Troufám si říct, že u něho relaxuji. Z tohoto pohledu je mi psaní koníčkem. Ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl vedle hlavního pracovního poměru založit nakladatelství, zřejmě se jedná o poloprofesionální činnost. Myslím ale, že rozhodující je, zda mají lidé o moje knihy zájem. A ten naštěstí mají.

Píšete jak pro děti ve školce, tak pro čtenáře na základních školách. O čem vaše knihy jsou? A mají nějaký společný rys?

Domnívám se, že spojujícím prvkem mé literární činnosti je inspirace skutečnou událostí. Ta se potom stane pomyslným odrazovým můstkem, který rozpracovávám dle vlastní fantazie. Pokaždé se něco udá, a to něco mě přivede k tomu, že začnu psát. Pohádky z kouzelné zahrady jsem napsal proto, že syn přinesl z mateřské školy knihu, která se mi nezamlouvala a já se rozhodl, že mu raději něco napíšu sám. K napsání knihy Co mě čeká ve školce mě přivedla dcera Kačenka, která mně pokaždé na dotaz, co dělají ve školce, odpovídala, že nic. Přitom do školky chodila moc ráda a těšila se tam. K napsání a vydání leporel Rýmování se zvířátky I a II mě vybídly maminky na knižních trzích slovy: „Vydejte nějakou pevnou knihu pro nejmenší, třeba o zvířátkách.“ Jednotícím prvkem knih Pohádky z kouzelné zahrady, Co vyprávěla houpací síť a Kamarádi ze zahrady jsou personifikované rostliny. Ty jsem obdařil řečí a podobně jako v bajkách mluví třeba liška nebo vlk, tak v mých pohádkách zažívají dobrodružství, hrají šeptandu, řeší záhady, snaží se zbavit náramně pracovitého krtka. Čtenáři oceňují, že zmiňované knihy nejsou typu Byl jednou jeden král. Snažím se, aby tomu, kdo je čte, zlepšily náladu a zahnaly chmury. Vnímavý čtenář v nich nalezne i poučení, ale nesmí to být prvoplánové. Myslím, že se mi to podařilo v knize Bambalanda a Štruntalanda v povídce Jak šel pár facek do školy. Učitelé knihu používají v boji proti šikaně.

Která má u čtenářů největší ohlas?

Nejprodávanější je kniha Co mě čeká ve školce. Ta je napsaná pro děti předškolního věku a vyšla i ve slovenském překladu. Knihu doporučují ředitelky MŠ, aby ji rodiče koupili dětem před nástupem do školky, aby se nebály, protože je optimisticky napsaná. V současné době ale má největší ohlas kniha Naše třídní je mimozemšťan! Tu čtou holky a kluci od třetí třídy, jejich učitelé, ale i důchodci. Zkrátka každý, kdo chodí nebo chodil do školy. Věnoval jsem ji všem bezva holkám a klukům a všem super učitelkám a učitelům, kteří mají rádi dobrodružství, napětí a hlavně mimozemšťany. Zvláště paní učitelky ji kupují jako dárek se slovy: „Ta je pro kolegyni. To je taky taková mimozemšťanka.“ Mám radost, když mi rodiče sdělují: „Ten náš kluk nebo ta naše holka nečte, ale mimozemšťanku dočetl(a).“

Pracujete teď na nové knize?

Ano. Rozhodl jsem se napsat další příběhy dětí v mateřské škole a navázat tak na úspěšnou knihu Co mě čeká ve školce.

Jezdíte také po besedách, což v posledním roce není příliš možné, chybí vám kontakt a zpětná vazba od vašich čtenářů?

Ano chybí. Patřím k autorům, kteří komunikaci se čtenáři potřebují a mají ji rádi. Na besedách, když dětem čtu, poznám, zda je příběh zaujal, a když si s nimi povídám, na vlastní oči vidím jejich reakci i reakci učitelů. Děti jsou přísní kritici. Když se jim něco nelíbí, dají to okamžitě najevo. A to je pro mě velice důležité. Dává mi to zpětnou vazbu. Když beseda končí a děti tleskají a chtějí podepsat knihu, je to ničím nenahraditelný pocit.

Některé knihy jste napsal dokonce přímo na přání čtenářů…

Na přání paní učitelek i maminek jsem napsal volné pokračování knihy Pohádky z kouzelné zahrady s názvem Co vyprávěla houpací síť a v loňském roce knihu Kamarádi ze zahrady. Vznikla tak trilogie z prostředí kouzelné zahrady. Čtenáři si oblíbili kluka Juráška a jeho malou sestřičku Kačenku, kteří přicházejí do kouzelné zahrady a zažívají tam s rostlinkami dobrodružství. Paní učitelky mateřských škol a prvních, druhých, případně třetích tříd základní školy si libují, že jsou plné barevných ilustrací rostlin, a knihy využívají při výuce a povídání o přírodě a ekologii.

A jak to bylo s pokračováním knihy Naše třídní je mimozemšťan?

Na četná přání žáků základních škol jsem napsal druhý díl úspěšné knihy Naše třídní je mimozemšťan! Mělo to ale svoji historii. Na besedách v základních školách jsem četl čtvrťákům a páťákům úryvky z mimozemšťanky a potom jsme o knize diskutovali. Problematika mimozemské civilizace je velice zajímala. Stejný zájem sdílely i paní učitelky. Téměř každá beseda pak končila otázkou, zda napíšu pokračování. Já odpovídal, že o tom neuvažuji. Ale když mi děti začaly posílat e-maily, ve kterých mě vyzývaly k napsání druhého dílu, rozhodl jsem se, že se o to pokusím. Řekl jsem si, že druhý díl musí být minimálně tak dobrý jako ten první, abych si netrhl ostudu. Na besedách jsem totiž říkal dětem, že když se rozhodne režisér navázat na úspěšný film až po několika letech druhým dílem, tak ten většinou zdaleka nedosahuje jeho kvality a že bych si nepřál, aby se to přihodilo mně s pokračováním knihy. Dnes jsem ale rád, že jsem se nechal přesvědčit. Druhý díl knihy má dvojnásobný počet stran a je ještě napínavější a ještě povedenější než první díl. Zaslali jsme ji do soutěže o nejkrásnější knihu roku, protože stejně jako první díl ji ilustrovala Kamila Pokorná, absolventka magisterského oboru ilustrace a komiksu na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a vítězka komiksové soutěže CZ.KOMIKS.15. Troufám si říct, že není mnoho takových knih. Většina knížek pro náctileté má barevný obal a jen několik obrázků. Tato celobarevná kniha je obrazově unikátní. Má přes sedmdesát ilustrací, z toho třicet je celostránkových. A text? Ten musí po přečtení knihy posoudit čtenáři. Mohu vám prozradit snad jen to, že paní, která dělá korektury mých knih, mi sdělila: „To je nejlepší, co jste zatím napsal.“ Zní to jako samochvála. Váhal jsem, zda to říct, ale bylo to tak.

Aby měly děti zájem o čtení, záleží i na rodičích. Z vašich zkušeností z besed nebo knižních trhů – máte pocit, že takových rodičů spíše přibývá, nebo ubývá?

Jako odpověď na tuto otázku mně poslouží úryvek z mého článku do jednoho časopisu. „Knihy dneska už nikdo nečte.“ Ta slova slýchám až příliš často. V hlavě se mi vybavují dvě situace, které zažívám při prodeji knih. Maminka listuje v knize Naše třídní je mimozemšťan! Čte z ní úryvky, ukazuje synovi ilustrace. Kluk přikyvuje a už se těší na nové počtení. Když si knihu odnášejí, maminka pronese: „U nás se žádné narozeniny ani Vánoce bez knihy neobejdou.“ Přichází jiná maminka, tentokrát s holčičkou. Její dcerku zaujala knížka Co vyprávěla houpací síť a prohlíží si ji. Ale máma jí knihu vytrhne, ledabyle ji odloží, popadne dívenku za rukáv a táhne ji pryč. Já už jen z dálky slyším: „Víš, kolik to stojí peněz? Stejně nečteš!“ Popojdou a u stánku s uzeninami během chvíle zbaští klobásky v hodnotě celé jedné knihy. A to ani nepočítám hořčici s křenem! Já mám jinou zkušenost. Na besedách v knihovnách, školách nebo školkách holky i kluky čtení a povídání baví. Vyzvídají, jak se kniha dělá, kdo ji ilustroval, proč jsem začal psát, třeba i kolik vážím… Někteří se chlubí, že také píšou. Když nechám knihu kolovat a ptám se, kdo chce číst, všichni volají: „Já! Já! Já chci číst!

A po jakých knihách rád sáhnete vy coby čtenář?

Rád si přečtu každou dobrou knihu bez ohledu na to, jakého je žánru. V mládí jsem miloval knihu od Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky, hltal jsem indiánky od Karla Maye, četl pohádky. Dnes se rád vracím ke knihám od Karla Čapka. Mám rád čtení s nádechem sci-fi a knihy, které přinutí čtenáře vyloudit úsměv. V domácí knihovně mám humorně laděnou knihu ze zubařského prostředí z pera organizátora literární soutěže humoru a satiry Řehečská slepice Václava France Dvakrát vrtej, jednou trhej! Nedávno jsem četl knihu Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena. Autor si zde bravurně pohrává se slovy a myslím, že se překladatel musel pořádně zapotit. Teď jsem dočetl knihu Zákulisí slov od Michala Novotného o tom, že každé slovo má svůj příběh. Možná vás překvapí, že mi právě teď leží na stole kuchařka Václava Havla Kančí na dančím od Michaela Žantovského a kolektivu, kterou jsem nalezl pod stromečkem. Ježíšek zřejmě usoudil, že bych měl kromě psaní ještě začít vařit.