Známí brněnští herci, manželé Pavla a Dušan Vitázkovi, prozrazují, které role právě studují a po čem se jim v době zavřených divadel nejvíc stýská. Kromě divadla se Dušan Vitázek věnuje také hudbě a právě vydává své druhé album.

Právě vám vyšlo nové CD Letím. O čem jsou vaše písně?
Dušan: Jsou to písně ode mě pro všechny. Protože v téhle chvíli je to přesně 20 let, co jsem odešel ze Slovenska, a 20 let, co žiju v Česku, jsou na albu jak písně slovenské, tak i české. Svými písněmi chci potěšit, dojmout, nechat posluchače se zamyslet, někdy uvolnit a jindy prožít katarzi. Jsou to mikropříběhy, které jsou nás všech. Jsou to písně o životech, které žijeme. Chci, aby si ty písně lidé přivlastnili a brali je za své. Aby s nimi splynuli. V každé písni posluchač najde něco, co prožil nebo právě prožívá. A jsou ve stylu blues rock, indie rock, soul.

Podporu na jeho vydání jste sháněl přes portál Hithit. Bylo těžké sehnat fanoušky, kteří přispějí?
Dušan: Pro úspěšnou Hithit kampaň je podle mě důležité, kým jste a jakou máte podporu, ještě předtím, než ji odstartujete. Je náročné a napínavé vše kolem připravit a zorganizovat. Ti fanoušci už v podstatě existují. Důležité je srozumitelně, pravdivě a jímavě je oslovit. Samozřejmě je to stres, ale mí fanoušci nezklamali a nenechali mě ani chvilku zaváhat, že bych do toho neměl jít. Album vzniklo v době, kdy se nehrají představení v divadle.

Nahradila vám tak hudba  aspoň do určité míry divadlo, nebo se to nedá srovnávat?
Dušan: To se nedá srovnávat. Naopak, protože divadlo v podstatě neexistovalo, byl čas na tvorbu muziky. Byl čas ponořit se do vlastních textů a do hudebních stylů tak hluboko, jak bylo třeba, a je to na albu cítit a slyšet. Ve chvíli, kdy v divadle musíte ve zkoušecím období nahrnout do hlavy x nových písní nebo textů, vám na vlastní tvorbu moc energie nezbývá. 

Na prvním CD Kde jste využil i náměty lidových písní. Je tomu tak i na tomto albu? 

Dušan: Tady ne. Je pravda, že píseň a singl Letím začíná lidovým nápěvkem, cimbálem a houslemi, ale to jsem vymyslel sám a je to fór. Takže žádné lidové náměty. 

Jste známý herec, držitel dvou Thálií. Hraje to nějakou roli i v hudbě? Pomáhá vám to třeba v popularitě a přilákání lidí na koncerty?
Dušan: To je dobrá otázka. Ano i ne. Pravda je, že díky Městskému divadlu aspoň nějaká veřejnost vnímá, že tvořím i něco svého. I tento rozhovor děláme tak trochu proto, že herec MdB má nové CD, spíš než že dobrý hudebník, muzikant vydal nové album. I vznik alba podpořila většina fanoušků divadla. Na prvních koncertech byla spousta lidí překvapená, že vlastně nezpívám árie, ale své autorské věci. Navíc ta masa posluchačů, o kterou mi jde, se spíš muzikálu vyhýbá. A pokud mám hrát v hudebních klubech po Česku, tak musím to „muzikálové klišé“ ze sebe spíš setřást. Zkrátka je to minimálně vždy trošku podezřelé, když muzikálový herec (už jenom to označení) má někde vlastní koncert. V tomto případě je dnes zajímavější, když má koncert třeba dlaždič než muzikálista… Mimochodem je to fakt vtipný tlak, když se díváte na 700 stojících diváků nadšených z vašeho výkonu, a vy u toho na děkovačce přemýšlíte, jak jich dostat aspoň 50 v pátek na vlastní koncert. (směje se) Ale musím říct, že mí fanoušci, ať jsou odkudkoli, jsou boží a naprosto je miluju.

Co teď v divadle zkoušíte nebo čeká na premiéru?
Dušan: Zkouším muzikál První rande (First Date). Tento týden jsme měli „premiéru“. Protože je to jenom jakési závěrečné projetí bez lidí. Na zkoušení se nic nezměnilo, naopak jsme šťastní, že aspoň něco můžeme tvořit a že to nekončí. Taky je to motivující pocit, že udržujeme tu energii a atmosféru, abychom mohli kdykoli ze dne na den okamžitě otevřít. 

Pavla: Já jsem dozkoušela inscenaci Světáci, která čeká na svou premiéru před lidmi. Zkoušení bylo moc fajn. Aspoň na chvíli jsem se mohla odreagovat od všech starostí kolem covidu.

Které role patří k vašim nejoblíbenějším a přirostly vám k srdci?
Dušan: Minulý rok jsme hráli Zamilovaného Shakespeara venku na Biskupském dvoře v Brně a musím říct, že to bylo ještě lepší než uvnitř v divadle. To jsem si opravdu zamiloval. 

Pavla: Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít ráda představení Mamma Mia!. Nejsem fanouškem Abby, film jsem do té doby nikdy neviděla a ještě k tomu si myslím, že je velmi těžké nazkoušet komedii. Až do premiéry jsem si nebyla jistá, že se vůbec někdo bude smát. Nakonec se z muzikálu Mamma Mia! u nás v divadle stal naprostý hit a já se těším na každé představení, které můžu hrát.

Vítězí u vás muzikál, nebo činohra?
Dušan: U mě vítězí činohra. Čím víc se teď dotýkám obou žánrů, tak mi to přijde, jako by to byla dvě úplně jiná povolání. To je na dlouhou debatu. Naštěstí ale tíhnu k oběma žánrům a jsou tvůrčí týmy a libreta, která ten žánrový rozdíl dokážou úplně smazat. 

Pavla: Jednoznačně u mě vítězí činohra. Muzikálů jsem nazkoušela velmi málo a rozhodně se v nich necítím jistá. U činohry mám pocit, že jsem aspoň trošku zkušeností za těch 20 let nasbírala.

Jak to vypadá, když oba studujete novou roli? Zkoušíte se navzájem z textu,konzultujete, nebo si do toho nenecháte mluvit?
Dušan: Doma je to, jako kdybychom chodili do úplně jiných povolání, což navazuje trošku na vaši předchozí otázku. Spíš se občas jemně podpoříme, nebo lehce usměrníme, když si všimneme, že to tomu druhému pomůže.
Pavla: V naprosté většině případů si práci domů nenosíme. Každý se svoje texty a inscenace učíme sám a ke konzultaci dojde, když už jsme opravdu jeden nebo druhý v úzkých. 

Setkali jste se vlastně někdy na jevišti coby pár?
Dušan: Jo setkali, kdysi dávno v čemsi. Je to, přiznám se, strašně podivné. Teď je to díky
rodině nemožné.
Pavla: Ne. Nebo vlastně ano, ale on mě jako svou ženu ve hře stejně nemiloval.

V Městském divadle si už zahrála i vaše dcera. Nebudete ji od divadla držet co nejdál, jak to říkají někteří herci?
Oba: Pro dítě je fajn, když se otře o divadlo. Když zažije tu atmosféru. Dokáže to dítěti otevřít ještě jiné okno vnímání a jiný pohled na realitu. Což je přínos. Do budoucna ale určitě nechceme, aby byly holky herečky. Přesně, jak to říkají někteří herci.

Pokud bude letos možné hrát na letních scénách, ve kterých hrách vás diváci uvidí?
Dušan: Mě v Zamilovaném Shakespearovi a začínáme zkoušet novou taškařici Napoleon.
Pavla: Já budu hrát v Noci na Karlštejně.

Divadla jsou v kuse zavřená od října. Co vám teď jako hercům chybí nejvíce? Kromě hraní samotného, samozřejmě.
Dušan: Nechci to zlehčovat, ale my to máme naopak. Teda aspoň já… Mně karanténa MdB skončila s koronavirem a teď po dlouhé době opět zažívám civilní život, kdy přes den pracuju, odpoledne a večer jsem s rodinou, a co je neuvěřitelné, po šestnácti letech si dokážu předem naplánovat víkend… Když teda zrovna můžu opustit okres…
Pavla: Nejvíce mi chybí ten „můj“ čas před a při představení, kdy nemusím řešit domácnost, online výuku, hádky mých dcer a jiné krásné povinnosti, a kdy si můžu jít odpočinout do mé práce. Ale zase jsem si uvědomila, že za poslední rok jsem měla možnost opravdu poznat svoje děti a možná na ně i více působit.

Nebojíte se, že budete mít po tak dlouhé pauze na jevišti trému? Nebo se to zkušeným hercům nestává?
Dušan: Spíš se bojím, že ji mít nebudu. To by byla známka úplné apatie. Takže doufám, že tréma a divadlo ve mně pořád žijí.
Pavla: Celý ten rok jsme průběžně zkoušeli nové inscenace, které jsme si zahráli před obecenstvem kolegů, takže o nějaké trémě nemůže být řeč. Ale tak jsem to měla vždycky. Pro mě je hraní radost a nikdy jsem ho neměla spojené s trémou. Horší je to se zpíváním. To nenatrénuju nikdy.