„Blog je pro mne pořád zábava, ale profesí jsem krizový manažer,“ říká Alice, autorka oblíbeného foodblogu ALISHA Easy Cooking. Drobná blondýnka žije v Brně, sdílí své recepty na sociálních sítích a pravidelně vaří ve Snídani  s Novou. Na facebooku a Instagramu ji najdete pod jménem AlishaEasyCooking, její blog plný receptů má adresu www.AlishaEasyCooking.com. Jako manažerka na volné noze se věnuje zavádění nových produktů, optimalizaci zaměstnanců ve firmách i správě sociálních sítí. Své „dva životy“ však nijak nespojuje.

Jak se to vlastně seběhlo, že jste „zběhla“ ke gastronomii?

To bylo tak – odbila mi Kristova léta, pracovala jsem jako ředitelka ve firmě, kde jsem měla pod sebou padesát zaměstnanců, a do toho moje maminka vážně onemocněla. Vozila jsem ji na terapie, vedla firmu a ještě jezdila do Dánska za přítelem, který tam měl práci. Maminka se naštěstí uzdravila a já si řekla: A dost. Odjela jsem do Dánska s tím, že vydechnu a pomalu se rozmyslím, co bude dál. Ale začala jsem dostávat nabídky z firem, s nimiž jsem v minulosti
spolupracovala – a vyhovovaly jim i zakázky „na dálku“. Jednou za čas jsem jela do Česka a zbytek řešila online. A víte co? V Dánsku neexistuje český chleba. Začala jsem víc péct a vařit, a poté, co jsem fotku s jídlem dala na facebook, kamarádky se ptaly na recepty a postupy. Když jsem to vysvětlovala během dne asi desátému člověku, pobídl mne můj partner, že jsem se přece chtěla naučit programovat weby a ať si udělám svůj blog, kam budu vše dávat. Původně jsem odmítala, že to nebude nikoho zajímat… Inženýrka, která vaří! Ale nakonec jsem to zkusila a nápad se chytil. Jsou to tři roky a dnes mám na facebooku a Instagramu 30 tisíc sledujících.

V čem myslíte, že je hlavní deviza vašeho foodblogu?

Myslím, že vše šlo tak rychle, protože sázím na přirozenost. Fotky nestylizuji. Uvařím, vyfotím a dám na Instagram. Lidé se nebojí moje recepty vařit, protože vidí, že je zvládnou úplně stejně jako já. Snažím se dělat recepty, které lze lehce připravit do třiceti minut – a z běžně dostupných surovin. Lidi to neodradí. Je asi super servírovat indické kuře na mangu, ale polovina lidí nemá potřebné suroviny vůbec doma. Nemyslím to zle, ale říkám, že dělám  blbuvzdorné“ recepty, které zvládne opravdu každý – určitě i větší děti. To bude asi hlavní důvod, proč se webu tak rychle začalo dařit. Možná lidé vnímají i energii, kterou do svého blogu dávám. Jsem spontánní člověk a všem sledujícím se snažím vždy odpovědět. Zároveň nic nepřikrášluji – vždy natočím svůj recept na první pokus – a ukážu ho lidem, aby se sami nebáli si to stejné uvařit. Některé blogerky mají úžasné fotky, kterým věnují třeba tři hodiny času – skládají utěrky, obsypávají pokrmy květy – a to já nedělám. Jsem normální holka z masa a kostí. Hodně lidí oceňuje právě autentičnost mých receptů a píší mi třeba, že mi opravdu věří, že je věrohodné, že jídlo připravuju.

Táhlo vás to k vaření i dřív?

Už na základní škole jsem chtěla být kuchařkou, ale mí vysokoškolsky vzdělaní rodiče mi to příliš neschvalovali. Maminka říkala, že mám 45 kilo i s postelí a že bych ve školní jídelně spadla do některé z obřích várnic. Upozorňovala mne, že nebudu schopna míchat padesátilitrový guláš. Z kuchařky tehdy sešlo, ale nakonec jsem se k vaření vrátila, protože je to láska a vášeň.

Kdy se z blogu stala „práce“? Kolik času mu dnes věnujete?

Píšu si vždy, co musím za měsíc stihnout. Pak ale tolik neplánuji a chystám věci na web spontánně. O víkendu připravuji vajíčka a vždy je vyvěsím i na web, stejně tak pokrmy, které uvařím v týdnu. Padesát procent času mi zabere běžná práce a zakázky a svou druhou pracovní dobu věnuji blogu. Dá se říct, že někdy pracuji dvakrát osm hodin denně. Už i doma občas dostávám nadáno, ať pořád nepracuji. Odepisuji fanouškům, kterým se snažím odpovědět vždy do půl dne. Chci, aby věděli, že jsem tu pro ně – pro ně přece web chystám. Ne vždy vkládám recept, ale snažím se každý den doplnit něco nového, třeba aspoň „storíčka“. Když nepíši recept, poradím nějaký postup přípravy nebo se podělím o nápady. A také lidem radím, kde seženou nějakou zajímavou surovinu ve slevě, ať už jde o tuňáka nebo květák. Když je květák v akci, koupím dva a vím, že z něj připravím víc pokrmů a zároveň ušetřím – v chladu vydrží a já z něj za pár dnů udělám placičky.

Říkáte, že vaříte z běžně dostupných surovin – která u vás doma nikdy nechybí?

Jé, to je spousta věcí. Ale třeba vajíčka a avokádo – to máme doma stále. A máslo – klasické máslo. Tuk je nositelem chuti, a když vajíčka uděláte na másla, nebo máslo přidáte do brambor, nebo zeleninu do polévky uděláte na másle, máte vždy mnohem lepší chuť. Všechno, co je na másle, tak je dobré.

Do jaké míry se snažíte respektovat trend zdravého vaření?

Říkám, že všechny moje recepty jsou ve trošku zdravější variantě – zeleninové mixované polévky nezahušťuji moukou, když peču chléb nebo muffiny, používám celozrnnou mouku. Dnes je celozrnná špaldová mouka tak jemně mletá, že to na chuti nikdo nepozná. Učím lidi, že dobrý guláš má mít hodně cibule, kterou rozvaříte – a opět nemusíte zahušťovat moukou. Hodně lidí je dnes alergických na mléko, takže lidem radím, že jde použít i mandlové mléko nebo ovesné kaše.  Ale není to dogma. Určitě nechci dělat fit blog, jen radím, že není nutné používat tunu mouky nebo tunu cukru. Místo cukru třeba dávám med nebo javorový sirup. Dělám recepty, které jsou trošku zdravější, ale pořád chutné.

U vás na blogu lidé najdou i spoustu rad a nápadů – jak vypeckovat ovoce, jak oloupat pomeranč… Vy jste zmínila avokádo – jak vůbec mám v obchodě vybrat to správné? Tady spousta lidí tápe. 

Určitě je lepší koupit tvrdé avokádo a nechat ho doma dozrát. Měkké avokádo, na které narazíte v obchodě, je měkké už proto, že jeho „tvrdost“ řada lidí vyzkoušela. Vy ho pak doma rozříznete a zjistíte, že je hnědé. Dají se sice koupit avokáda „ready to eat“, ale jsou zbytečně drahá. Je lepší dát avokádo na tři dny na okno a máte ho krásně máslové a měkké. Pokud chcete tuhé avokádo jíst hned, zabalte ho do alobalu a dejte na 20 minut do trouby a také vám změkne. Není to úplně ono, ale je to řešení. Já většinou nechávám doma věci dozrát. Hodně ovoce a zeleniny v obchodech dozrálo uměle, má tu správnou barvu, ale postrádá chuť. Raději koupím i zelenější rajčata, dám si je na okno a tam krásně zčervenají i získají chuť.

Kdy na váš foodblog začala reagovat i média a přišlo pozvání do televize?

Před dvěma roky. Jsem ambasadorkou Kitchenaid, což jsou americké kuchyňské roboty, a právě přes tuto firmu mne doporučili na Novu, když televize hledala nové tváře do Snídaně. I v ranním vysílání se zalíbilo, že dělám  jednoduché recepty, které se dají zvládnout do třiceti minut. Vedle mne hostují ve Snídani i profesionální kuchaři, ale já asi vyhovuji, protože vařím jídla, která se dají běžně připravit doma. Dnes mám absolutně volnou ruku a můžu před kamerami vařit, co chci. Moje kreativita se asi líbí. Na pravidelné hostování jsem dostala smlouvu a mohla bych na natáčení dojíždět každý týden, ale pro mne to znamená vstávat ve dvě ráno, a protože musím dál zvládat i svou manažerskou práci a již domluvené projekty s klienty, tak to opravdu častěji nejde. Jsem férová a nechci z něčeho odcházet jen proto, že jinde mi nabídnou lukrativnější zakázku. Jako srdcař dělám na věcech, kterým věřím a které mě baví.

Přináší vám pracovní zakázky i foodblog?

Chodí jich spousta, ale já přijímám jen ty, které souvisí s vařením a jídlem. Nechci propagovat lékárnu nebo krém proti striím. V beauty businessu je sice mnohem více peněz než u vaření, ale já chci zůstat autorkou blogu o vaření. Nejsem influencer a nechci, aby se můj blog proměnil v reklamní plochu. Sama dělám marketing a vím, jak tyto věci fungují. Proto zůstávám věrná vaření, jsem bloger-kuchař a věřím, že právě i toto dokáží mí fanoušci ocenit.

Je pro vás vaření stále ještě relax?

Pro mne to byl relax. Někdo chodí do posilovny, já si raději stoupla k plotně a něco uvařila. Teď už musím přemýšlet, jak sepíšu recept, a vím, že pokrm musím vyfotit. Je to možná relax o trošku menší, ale pořád to pro mne není přítěž. Vaření je pro mne stále přirozená věc. 

Co říká vašemu úspěchu maminka? 

Maminka nevěřila, že se něco takového chytne. Ale věděla, že mám vaření v krvi. A teď konstatovala: No vidíš, nakonec ses k vaření stejně vrátila, ale aspoň jsi vystudovala inženýra. Samotný blog rodiče až tak nevnímají, protože se na netu tolik neorientují, ale když mě viděli v televizi, pochopili, že moje vaření má odezvu.

Máte chuť posunout svoje vaření někam dál? Mít svůj podnik, kuchařku..

Podobné myšlenky mne samozřejmě napadají, ale den by musel mít asi sto hodin, abych vše zvládla. Můj partner se snaží mne brzdit, že už teď mám práce nad hlavu. Před covidem jsem dostala nějaké nabídky na bistra, ale ty jsem odmítla. Teď se rýsuje vydání kuchařky, na což se mne lidé často ptají, tak doufám, že toto dopadne. Přímo bistro zatím nezvažuji, ale pořádat nějaké branche a podobné jednorázové akce třeba jednou do týdne, to by mne lákalo. Nabídek je dost, ale zatím mi stávající práce nic víc nedovolí. Možná příští rok…

Jste teď doma v Brně?

Ano, Brno vyhrálo. Na druhou stranu pro mne není problém vzít si notebook a odjet s přítelem zase na pár dní do Dánska. Ale v Brně jsme doma. Partner nepochází z Brna a dřív ho nesnášel, ale teď ho miluje. Říká, že Brno má vše, co Praha, ale člověk ho přejede za půlhodinu. Firmy, školy – vše je po ruce. A v Praze je akorát víc turistů, což činí město anonymnějším. V Brně je ke všemu blíž.

Jak vnímáte rozkvět brněnské gastronomie?

Hodně se zlepšujeme, rozkvétáme. Do Brna se vrací lidé kolem třiceti, kteří nasbírali zkušenosti v zahraničí a přináší je sem. Líbí se mi food trucky, dnes dokonce začínají působit v kamenných restauracích. Minulý týden jsme měli návštěvu z Prahy a ta žasla, že máme v Brně v restauracích plno. Ptali se, jestli je ve městě tolik turistů. Odpověděla jsem, že ne, že v Brně chodí do restaurací místní. Praha je závislá na turistech. My Brňané máme své oblíbené podniky a všichni se navzájem podporujeme. Někdo dělá hamburgery a zároveň prodává zmrzlinu od jiného výrobce z Brna, máme v Brně pražírnu, odkud kavárny berou kávu. Přijde mi nesmysl brát kávu z Anglie, když máme v Brně tolik pražíren. Ať jsme soběstační! Podniky si sice logicky konkurují, ale zároveň si i pomáhají. Začínají také fungovat kavárny v parcích, což je běžné ve světě, to se mi moc líbí. Mám ráda i bedýnky od regionálních dodavatelů – suroviny jsou přímo z pole nebo zahrady a vydrží.

Když jdete do restaurace vy, co je pro vás rozhodující?

Záleží, jestli chci jít za gastrozážitkem, nebo si spíš sednou někam, kde to mám ráda. Pokud očekávám gastrozážitek, ráda si za ním dojedu, ale jinak upřednostňuji docházkovou vzdálenost. Líbí se mi restaurace s rodinným  prostředím, kde se můžete cítit dobře a kam můžete zajít třeba i s dětmi nebo se psem. Mám ráda zázemí, kde vás znají a kde si s chutí dáte prosecco. Tato pohodová atmosféra u nás začíná fungovat, což je skvělé, protože všichni potřebujeme nějaký ventil od pracovního stresu. Nechci se jen dobře najíst, ale také se uvolnit. Myslím, že Brno „jede“ na pohodovém food stylu – a to se mi líbí.

Máte coby foodblogerka své oblíbené roční období?

Každé má něco. V létě je skvělé, že začíná dozrávat hrášek a jsou jahody, ale na podzim zase zrají hrušky. Důležité je vařit sezónně – tím zároveň i ušetříte. Neříkám, že si nedopřeju jahody v zimě, ale člověk si tak nepochutná. Podle mne je důležité podporovat regionální zelináře a místní produkty, které jsou možná teď momentálně dražší, ale když vydržíme, cena se při větších odběrech sníží. Určitě doporučuji jíst sezónní suroviny a pít prosecco.  Hned máte hezčí večer.