Na prknech Městského divadla Brno (MdB) ho můžete vidět jako Floriána a Imaginárního prince v pohádce Sněhurka a já, Peppera v muzikálu Mamma Mia! či v poslední době jako Luku v původním hudebním titulu Devět křížů nebo jako dospělého Roba Colea ve výpravném muzikálu Medicus. Televizní diváci ho zase znají jako Denise z Ulice či Vladimíra Fryvaldského ze seriálu 1. mise. Co přivedlo sympatického Libora Matouše k herectví? A jakou oklikou se dostal do angažmá Městského divadlo Brno, ač brněnský rodák a absolvent JAMU? I o tom je náš rozhovor.

 Je pravda, že původně jste hereckou kariéru vůbec nezvažoval?

Ano, měl jsem dětský sen stát se policistou nebo vojákem. Ve filmu mi byli vždy sympatičtí kladní hrdinové – a já se tenkrát také viděl jako někdo na straně zákona, kdo má roli zachránce. Lidé mají občas vůči policii předsudky a vnímají policisty negativně – třeba kvůli tomu, že dávají pokuty. Já to měl naopak. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, vnímal jsem přítomnost policisty jako jistotu a ochranu společnosti. Zlom přišel asi až na gymnáziu, kdy jsem se stal součástí školní kapely a začalo mne bavit skládat písničky, hrát na kytaru a zpívat. Na Gymnáziu Vídeňská jsem zjistil, že mne baví být na jevišti a hrát pro diváky, a v této cestě jsem mínil pokračovat. Téměř na poslední chvíli jsem zjistil, že existuje něco jako muzikálové herectví. S podáním přihlášky na JAMU mi tehdy moc pomohl můj třídní učitel. Po prvním kole talentovek jsem si myslel, že to nejspíš nevyjde, protože konkurence byla opravdu obrovská, ale prostředí JAMU se mi tak zalíbilo, že jsem věděl, že bych to za rok zkusil znova.

Ale vyšlo to na první dobrou, ne?

Ano, nakonec to vyšlo. A já se od básniček a zpívání s kytarou na jevišti posunul k větší hloubce vnímání textů a postav. Fascinovalo mne jevištní herectví a více než show navenek jsem si začal užívat dění na scéně zevnitř. Když hrajete na kytaru, dojímáte se na zkušebně, jak skvělou písničku jste složil, ale důležité je předat tento pocit lidem – a největší radost pak je, když publikum skáče do rytmu. Herci je největší odměnou potlesk diváka, protože pro něj hrajeme. Herectví je úžasné, protože i vy sám máte možnost něco zažít – být na chvíli někým jiným.

Vzpomenete si, jaký jste měl u talentovek úkol? Mnoho herců má z přijímaček kuriózní zážitky.

Věděl jsem, že se může stát cokoliv. Mě se zeptali, koho ze zpěváků mám rád – a já jmenoval Raye Charlese. Dostal jsem za úkol, ať zazpívám píseň jako Elvis Presley, který je na pohřbu Raye Charlese, a právě písní se mu snaží vzdát hold a rozloučit se s ním. Pak jsem stejnou písní při příchodu domů měl sdělit, že jsem se dostal na JAMU. Tímto způsobem pedagogové zjišťovali, jak v sobě umím najít různé polohy, jak se umím měnit a tvarovat.

Část studií jste také strávil na VŠMU v Bratislavě. Jak na to přišlo a v čem vás to obohatilo?

Asi ve druháku na JAMU jsem zjistil, že jsem se věnoval velmi intenzivně všemu možnému kromě herectví – nejvíc času jsem zasvětil tanci, protože tam jsem pociťoval největší mezery. Hrával jsem fotbal a volejbal, takže jsem neměl žádnou průpravu z nějakého folklorního souboru. Proto jsem stále dřel na sále, až jsem přišel na to, že víc už to stejně nedotáhnu, protože moje tělo je mnohem víc přizpůsobeno k dávání gólů než k tancování. Hodiny zpěvu jsem také míval už před školou. Ale přímo v herectví, kromě etud, monologů a dialogů, které byly běžnou součástí výuky, jsem se jinak zvlášť nerozvíjel. Měl jsem potřebu a chuť absolvovat v tomto směru nějaký workshop, dát tomu i něco víc, abych si nepřipadal jako muzikálový herec, který „jen“ odvypráví texty. Pro mne bylo důležité být dobrým hercem, zpěv a tanec beru jako nástavbu. Původně jsem chtěl na Island v rámci projektu ERASMUS, ale trošku jsem narazil na finanční stránku věci. Nakonec jsem se rozhodl pro Bratislavu, ale přál jsem si nestudovat s běžnými „erasmáky“, a měl jsem štěstí, že mne přidělili do prvního ročníku do ateliéru Michala Vajdičky a Ľuboše Kostelného. Bylo to z Brna sice jen hodinu dvacet vlakem, což je úsměvné, ale jejich výuka byla neskutečná. Jelikož jsem nemusel už znova absolvovat teorii, měl jsem čas na etudy a stíhal jsem jich dvakrát víc než spolužáci – navíc pod vedením vynikajícího režiséra a skvělého herce. Hodně mi také dala výuka pohybu – nikoliv tance, ale učil jsem se, jak spadnout na jevišti ze židle, ze schodů či jak zacházet s nožem.  Byl jsem tam jen semestr, ale Bratislavu jsem si zamiloval.

Po škole jste byl chvíli na volné noze. Jak jste se stal členem souboru Městského divadla Brno?

Na škole jsem čekal, jestli něco přijde, ale nikdo se neozýval. Před absolventským představením jsem napsal do hodně divadel, ale do Městského divadla Brno ne – necítil jsem se natolik kovaný, abych vystupoval na scéně pro osm set diváků, ale také jsem nechtěl do company, když to s tím mým tancem nebylo tak slavné. Řešil jsem sice pár nabídek z oblastních divadel, ale nakonec jsem je odmítl a rozhodl jsem se jít na volnou nohu. Na půl úvazku jsem pracoval jako číšník v brněnské restauraci Grandezza, kde jsem si přivydělával i během studií, a v Praze jsem vstoupil do projektů s Martinem Packem, který s námi dělal absolventské představení Tajný deník Adriana Molea. Tak jsem měl třeba krásné tři věty ve vinohradském divadle v představení Konec masopustu v režii Martina Františáka. Henrieta Hornáčková s Lucií Pernetovou zrovna zakládaly pohybově groteskní uskupení Lindo, hop! a Martin Pacek mne doporučil do představení Pingls aneb Hot Café Revue. Do restaurace Grandezza na Zelném trhu, kde jsem obsluhoval, chodívaly zajímavé osobnosti – potkával jsem tam např. Miroslava Donutila nebo Bolka Polívku a v duchu si říkal, že se třeba někdy, jako kolegové, v životě potkáme.

Jako herec jsem zkoušel štěstí v Praze i v Bratislavě, a tam mne oslovil Petr Gazdík. Pozval mne na konkurz do muzikálu Mamma Mia! a doporučil mne řediteli MdB, Stanislavu Mošovi. Jen mezi řečí mi řekl, že mám u pana ředitele domluvenou schůzku. Stanislav Moša mi pak na základě doporučení Petra i Stano Slováka, který mne znal už ze školy, nabídl angažmá, které jsem přijal.

Jak přišla Ulice, kde hrajete Denise?

 Když jsem rozhazoval sítě v Praze, posílal jsem různý propagační materiál (CV, fotky, selftapy atp.) a snažil se uspět. Dlouho se nic nedělo, až se ozvali z Ulice, že by pro mne měli epizodní roli. Z časových důvodů jsem ji ale tenkrát nemohl přijmout. Bavil jsem se i se skvělou koučkou Lenkou Daňkovou, která mi poradila, že není dobré kvůli jednomu natáčecímu dni pálit mosty a že je to možná osud, že třeba časem přijde i něco většího. A v momentě, kdy jsem nastupoval do angažmá v Městském divadle Brno, mi volali z Ulice, jestli bych nepřišel na kamerové zkoušky, že hledají takového floutka, představitele Denise. Na kamerovkách jsem se tenkrát potkal s řadou kluků z JAMU. Se Sárou Korbelovou jsme si na místě vyzkoušeli dialog a bylo mi řečeno, že se ozvou. Šanci jsem viděl tak 1:8, byly to moje první kamerovky. Mezitím jsem v divadle podepsal smlouvu a asi týden nato mi volali z televize, že mne vybrali. Byl jsem trošku nervózní, protože bylo jasné, že jsem sotva nastoupil, a nemohu si určovat, kdy bych chtěl být v divadle a kdy točit. Nicméně s panem ředitelem jsme se domluvili – s natáčením souhlasil, jen mne prosil, ať si pohlídám, kdy zkoušíme, aby mé natáčení nenarušovalo chod divadla, a ať mám např. domluvenou alternaci v případě, když bych točil. Tak jsem získal dvě angažmá téměř ve stejnou dobu.

Denis nevstoupil do seriálu jako jednoznačně kladná postava – jak jste si k němu hledal cestu?

Prodával trávu, což samozřejmě nebylo v pořádku. Asi byste nechtěli, aby se tak v budoucnu choval váš syn nebo přítel vaší dcery. To lze pochopit. Ale já myslím, že Denis je spíš trošku pankáč, volnomyšlenkář, který odmítá zajeté konvence, že člověk nutně musí chodit do práce a vzít si hypotéku. On chce v životě víc poznávat a zažívat a je mu jedno, jestli jeden měsíc vyžije s tisícovkou, protože pak třeba odjede na měsíc do Španělska a tam si to umí užít. Je to dobrodruh, který nehodnotí člověka podle toho, kolik písmenek má před jménem. Proto jsem si cestu k němu našel poměrně lehce.

Myslíte, že právě tu dobrodružnou povahu máte společnou?

V jednom z rozhovorů jsem řekl, že jsem dobrodruh, ale vyšlo z toho, že jsem takřka „bushman“, který se brodí pralesem s mačetou mezi zuby. Tak to opravdu není. Rád bych veřejně přiznal, že nešlo o úplně přesnou informaci. Samozřejmě mám rád výlety do přírody, nevadí mi spát v lese, občas s přítelkyní spíme v autě nebo pod širákem, uvaříme si na plynovém vařiči, nevadí nám přebrodit potok, ale určitě nepodnikám nic tak dobrodružného, jako je skákání padákem nebo zdolávání hor na hranici života a smrti. Neříkám, že mě zrovna zmíněný seskok padákem neláká, ale není to můj „denní chléb“.

Mimo dobrodružství v přírodě… Např.  s kamarádem z Brna jsme třeba jedno léto jeli do Berlína, on měl cajon, já kytaru – a hráli jsme spolu na ulici – buskovali, a přitom spali v parku nebo na jedné šílené sdílené ubytovně, do slavného squattu jsme se šli jen podívat. Dál jsme pak stopovali do Dánska, kam jsme jeli za kamarádem, a tam jsme zase spali ve sklepě. Samotné stopování byla velká legrace a setkávání s lidmi, co zastavili, bylo inspirativní. To je asi tak druh dobrodružství, které rád zažívám.

Smíme říct, co bude dál se seriálovým Denisem? Vrátí se z Berlína?

Nemůžeme. Všechno je překvapení – nechám diváky na vážkách, zda se zase objeví. Já to vím, ale neprozradím.

Jak se ve vašem portfoliu objevila 1. mise?

Slyšel jsem, že se na Primě bude castovat nový seriál, tak jsem se ozval dámě, která mívá obsazení na starosti. Dozvěděl jsem se, že se chystají seriály dva. Měl jsem dojít na kamerovky, kde nás bylo asi 15 kluků a 15 holek, vedli jsme různé dialogy, a oni si pak vybírali část herců do ZOO a část do 1. mise – ta se natáčela jako první. Líbilo se mi téma seriálu, takže jsme si, když mi roli nabídli, plácli.

Když se vrátíme k vaší divadelní práci – říkal jste, že jako kluka vás fascinovali kladní hrdinové – máte na ně štěstí na jevišti?

Myslím si, že ano. Nedávno jsem sám došel k tomu, že mne baví, když je postava zajímavá. Zajímají mě rozhovory s kriminalisty, nebo např. se scenáristy Případů 1. oddělení – a z nich vyplývá, že vrahem se může stát každý. Pokud nejde o duševní nemoc, nemusí každý vrah být od počátku špatný člověk. Nastane zkrátka krizová situace a pak jde o to, jak se s ní jedinec vypořádá. Ale abych to shrnul – ano, myslím, že postavy, které hraju, jsou kladné, i když mají nějaké odbočky. A to mne baví. I v Devíti křížích najdete postavu, která by se mohla zdát od začátku do konce jako záporák, ale je tam i hezká obhajoba jeho chování, kde vysvětluje, že se chová k ostatním jako oni k němu.

A co éra princů? Hrajete třeba v představení Sněhurka a já.

Nevadí mi si je zahrát. Pohádky mám rád. Je hezké si v životopise odškrtnout, že roli prince máte splněnou. Akorát mám pocit, že pohádky, které teď vznikají, jsou příliš komplikované. Dřív bylo jasně nastavené dobro a zlo, láska a vítězství, a teď se hodně pracuje s „wau“ efekty.

Baví vás v divadle tvárnost, kdy hrajete osvědčené hity jako Mamma Mia! a vedle toho autorských Devět křížů?

 Ano, to mne baví. V Mamma Mia! alternujeme Peppera s Kristianem Pekarem a krásně jsme si to nazkoušeli. Je to vděčná role – vystoupíte dvakrát a lidé se zasmějí, to je radost. Neleží na mne tíha zodpovědnosti, takže si to opravdu užívám. Naproti tomu Devět křížů je zase emocionálně velice náročná věc. Téma s odkazem na pověst, která se odehrála nedaleko od Brna, mne velmi oslovilo. Obzvláště nás těší, že lidé na představení chodí, protože jde o autorský titul, který byl na začátku – na rozdíl od Mamma Mia! – velkou neznámou. Určitě myslím, že je dobré Devět křížů vidět! Medicus je zase typický výpravný muzikál typu Papežka s příběhem kluka, který má životní cíl, a my sledujeme jeho cestu. Představení je náročné i po technické stránce – je tam hodně písní  a já od začátku neslezu z jeviště. Musíte stále držet linku a zároveň to nepřehnat… Na toto představení je třeba dobře si rozvrhnout síly.

Na co byste vy sám diváky pozval?

Existuje spousta typů diváků – někdo má rád muzikálové melodie a představení, která se linou jako americký film, a všichni víme, že dopadnou dobře. A někdo zase hledá emoce, dojetí, hlubší témata. Není lehké na vaši otázku odpovědět. Oba zážitky, které naše divadlo nabízí, stojí za to. Mamma Mia! je představení, u kterého se pobavíte a příjemně si odpočinete. Medicus láká na atraktivní výpravný příběh a Devět křížů je zase titul zcela ojedinělý, těžko ho s něčím srovnat.