Jemné pastelové barvy, inspirace přírodou, abstraktní motivy a práce s voskem, tak by se dala stručně charakterizovat tvorba uznávané výtvarnice Boženy Rossí, mj. i členky Sdružení Q. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Horácké galerie v Novém Městě na Moravě, často se její díla objevují v prodejních galeriích. Aktuálně Božena Rossí vystavuje své obrazy v brněnské Galerii Felidae, která sídlí v prostorách Kočkafé Schrödinger na Dominikánském náměstí.
Když se chystá výstava vaší tvorby – inspiruje vás nějak prostor, kde budete k vidění? Jak jste vybírala obrazy pro brněnskou výstavu v Galerii Felidae?
Výstava vznikla tak, že mne oslovila Romana Štrynclová, která se o galerijní prostor v Kočkafé kurátorsky stará. Přemýšlela jsem, jaké obrazy by byly do tohoto prostředí vhodné, a zvolila jsem cyklus kombinovaných technik s voskem, na němž jsem pracovala loni v létě. Vycházela jsem z pocitů, jaké jsme v té době zažívali. Promítal se do nich strach z války, neklid a nejistota. Přemítala jsem tenkrát, jak já mohu pomoci, a řekla jsem si, že mohu pomoci laskavostí a něhou, kterou vložím do své malby. Navázala jsem se na přírodu a čerpala z jejího základu, protože příroda skýtá jemnost i divoké živly. Jako umělci jsme senzoři, vždyť co mají umělci dělat jiného než reagovat – na dění v přírodě, ve světě, ve vztazích mezi lidmi. A tak vznikl cyklus Místa ticha nebo obrazy na téma Oheň a voda. U vody, což jsou modrá a bílá plátna, jsou živly klidnější, oheň představuje vášně a u mne má fialové tóny nebo podobu růže. Miluju rostliny, herbáře, přírodu. Navázala jsem se na ni a čerpala z její podstaty, protože tam cítím jistotu a klid, příroda si stejně žije po svém. Je v ní pravda a jistá pravidelnost. To pro mne bylo zásadní. Těžko pracuji na zadané téma a neumím si představit, že bych se pustila do zvířecích motivů, těm jsem se nikdy nevěnovala, blíž mám k mystikám. Ale říkala jsem si, jak na výstavě v Kočkafé komorní prostor zjemnit, a vymyslela jsem si pod každý již hotový obraz pro další rozehrání malý obrázek jako tečku. Namalovala jsem jich sedm s tím, že se tak do prostoru lépe začlením. Prostor se přizpůsobil a vše hezky splynulo. Uvidíme, jak to osloví lidi. Když to „brnkne“ aspoň jednoho, budu mít radost.
Máte oblíbené roční období, třeba kvůli barevnosti?
Vůbec. Mně je to úplně jedno, miluji všechna roční období, všechna jsou vzrušující. Mám ráda i zimu, když je bílo a věci ukryté, stejně tak jaro, když se příroda začíná vybarvovat. Miluji energii přírody a vše, co se v ní děje – na jaře těšení, rozpuk a dravost, pak vše v plném květu, až člověk nestíhá, v létě mne baví užívání zralosti, na podzim miluji vůni sychraviny, ale musíte být někde venku, třeba v lese. Dřív jsem dělala hodně abstrakci a abstraktní symboly, ale čím dál víc, a všimla jsem si, že nejsem sama, i v okolí to vnímám, tíhnu já i kolegové k floráliím. Najednou začínám víc malovat kytky. Čas ukáže, proč se to děje. I Petr Nikl teď maloval orchideje. V květinách je všechno, nádherná erotika. A to je největší síla nás všech, moment zrození – zázrak.
Jak jste se dostala k enkaustice – malování voskem?
Já to někdy označuji enkaustika, ale ona to vlastně nikdy čistá enkaustika nebyla. Jde o přetvořenou technologii, navíc přetvořenou lety. Původní techniku jsem se naučila už na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde jsme měli skvělé technology. Malujete na teplé paletě rozpuštěné barvy voskem, nanášíte štětcem… A já dělám něco úplně jiného. Pracuji zastudena a za čtyřicet let jsem tuto techniku vypilovala. Základem je včelí vosk, proto říkám, že maluji bio obrazy, a do toho potom zapracovávám barvu. Také tam musí být damarový lak, který vše tvrdí. Vůbec nepracuji se štětcem, ale maluju rukama, jehlou, špachtlí nebo skalpelem, plasticky si modeluju. Je to specifická technologie, při níž používám vosk, který si sama míchám. Není tuhý a vypadá podobně jako vosk na parkety. Klasická enkaustika pochází údajně z Pompejí, tam do maleb pálilo slunce, což dnes nahrazuje horkovzdušná pistole. Terpentýn vyprchá a damarový lak, krásná voňavá pryskyřice, vše uzavře a drží. Já přidávám do vosku barvu na paletě a vše zatavuju pistolí, ohněm. Je to krásné řemeslo! Ale terpentýn je chemikálie, takže si musím při zatavování dávat pozor. Poslední dobou nosím masku nebo v létě zatavuji obrazy venku. Mám ráda práci rukama a tímto způsobem si mohu s plochou krásně pohrát, mám ráda to napětí. Je to technika, která mne posouvá pořád dál.
Znamená to, že vám obraz vzniká pod rukama, nebo máte vizi už od začátku?
Hodně to naskakuje při tvoření. Samozřejmě vím, jaký pocit chci vyjádřit a jak by měl obraz graficky vypadat. Nahodím barvy a už vím, které použiji, třeba k černé dávám červenou. Základ je mi jasný, ale nemám ráda návrhy. Když by mi to bylo od začátku jasné, už by mne to nebavilo. Musí to být dobrodružství. Nejde o impuls, ale o soustavnou práci. Když se při ní propojí srdce a ruce, začne to pěkně „téct“. Je to jak dobré jídlo. Někdy si od obrazu odpočinu, aby se mi něco moc nezalíbilo. Je to živý proces. S obrazem musíte mít vztah. Nekladu jednu barvu za druhou. Často mám obrazy rozmalované a odkládám je. Různě schnou, tvrdnou. Když si nevím rady, dám tomu čas, nechám v sobě uzrát, jak pokračovat. Po čase se k obrazu vrátím a hned vidím další cestu. Obrazy také různě otáčím, hledám těžiště a pak pokračuju. To vás hezky nabíjí.
Musí mít výtvarník disciplínu? Máte nějaké denní či měsíční penzum, kolik věcí vytvořit?
Každý malíř vám řekne, že disciplína je obrovsky důležitá. Když vynechám, tak pak nejde pokračovat. V létě maluji mnohem méně, pokud tedy nemám před výstavou. Potřebuji být hodně venku, sportovat, vstřebávat energii lesů, vody, rozkvetlé louky… Ale když je čas, třeba teď nebo v dušičkovém období, tvořím neustále a pak to hezky naskakuje. Neurčuji si žádný počet, ale když maluji hodně, produkce se zrychlí. Častěji to pak jde samo. Podvědomí se otevře a ruka poslouchá. Ale nejde to permanentně, pak musí následovat pauza, protože se vyčerpáte. Dám si dva týdny klid, vyčistím si ateliér i hlavu a pak zase vytvářím nové podklady. Čím jsem starší, tím víc cítím napojení. Možná, že je to i tím, že děti jsou už velké a na práci mám čas. Malování se pak stává posedlostí.
U vás tvoří celá rodina. Dá se říct, že děti zdědily geny po rodičích?
S manželem jsme děti k malování nevedli. Vše jsme nechávali plynout přirozeně. Prostě vyrůstali v ateliérech mezi obrazy a barvami. Tam se odehrával náš rodinný život. Nekreslily hlavonožce, jen bouřku nebo makové knedlíky. A jak to dopadlo? Oba vystudovali AVU. Dcera Karolína u Vladimíra Kokolii a syn Josef u profesora Jiřího Sopka. Oba se malířské tvorbě věnují a naší zatím poslední společnou akcí byla rodinná výstava Rossí v GVU v Hodoníně v květnu loňského roku.
Inspirujete se navzájem?
Můj muž je silná malířská osobnost a pracuje staromistrovskou technikou. Jsme si vzájemně rádci i oponenty. Syn má nejvíc expresivní projev. U Karolíny se to střídá: smysl pro detail, erotično, magie.
Pořádala jste i workshop malby. Dá se malování naučit?
Bez základních znalostí a dovedností – jak postavit portrét, figuru, krajinu, jak funguje perspektiva – stojí obraz na plytkých základech. Ono je to poznat a hlavně se nemůžete vyvíjet dál.
Kde se s vaší tvorbou aktuálně ještě můžeme setkat?
V Galerii Felidae v Kočkafé Schrödinger výstava potrvá do konce března. V Galerii G v Olomouci se pak 22. února otevírá výstava Sdružení Q, kde budu mít také zastoupení. Půjde o Srdce zvonu a obraz Zvonek nebo Zvon, který právě dokončuji. Pak se objevím ještě na dalších společných výstavách, nicméně samostatně až za rok. Půjde o výstavu pro mne velmi důležitou, kterou připravují do Horácké galerie v Novém Městě na Moravě. Je v plánu na rok 2024, zdá se to dlouhá doba, ale umění potřebuje čas. Velmi se na tuto svou autorskou výstavu těším a poctivě připravuji. Sem patřím.
Jak vznikají názvy k vašim obrazům či cyklům? Předem nebo až nakonec?
Většinou „až“. Ale rodí se už při tvorbě. Třeba k Srdci zvonu mne inspiroval zvuk nového zvonu u nás v Bystřici. Ale zase nechci, aby mne název dopředu omezoval. U srdce je mi jasný tvar, ale o obraze hodně přemýšlím. Názvy nechávám až nakonec. To byl i případ Míst ticha či Ohně a vody.
