Ve středu se z turné po USA vrátila Filharmonie Brno. V Americe koncertovala po dlouhých padesáti letech. Orchestr odlétal z Vídně 6. února a o dva dny později vystupoval ve slavné Carnegie Hall. Jak dlouho se turné připravovalo, s jakým úspěchem se setkalo a jaké zážitky přineslo hráčům i orchestru, jsme probrali s Pavlem Šindelářem, vedoucím oddělení koncertních činností a manažerem orchestru pro zahraničí.

Jak dlouho se americké turné domlouvalo, měl na něj vliv i covid?

Turné Filharmonie Brno do Ameriky jsme plánovali od nástupu pana šéfdirigenta Dennise Russella Davise, který je rodilý Američan a v Americe také započal svou profesní kariéru. Do Evropy se přesunul až v 80. letech 20. století a dlouho působil v Rakousku a Německu. U nás je šéfdirigentem pátým rokem. Možnost amerického turné jsme zvažovali od začátku, protože pan šéfdirigent má v Americe nejen kořeny, ale také kontakty a spoustu přátel i z hudebního světa. Věděli jsme ale, že to bude náročné po všech stránkách, především organizační a finanční. Když jsme před čtyřmi lety byli na zájezdě v Japonsku, vypravila se paní ředitelka s panem šéfdirigentem do Ameriky, kde se setkali s ředitelem americké agentury, s níž jsme nakonec turné realizovali. Tam se tehdy začali bavit o prvních konkrétních návrzích a termínech. Jaro 2023 jsme plánovali od začátku, takže jsme se vyhnuli i období covidu a opatřením, která by mohla naše plány zhatit. Covid nás omezil jen do té míry, že k vycestování do Ameriky se stále vyžaduje osvědčení o očkování. A protože máme v orchestru stále ještě asi čtvrtinu orchestru nenaočkovanou, museli jsme část muzikantů doplnit výpomocemi. Jasné obrysy začalo mít turné před dvěma lety a uplynulý rok šlo o velmi intenzivní práci. Poslední měsíce a týdny jsem nedělal nic jiného, i když jsme měli další náročné a významné zájezdy – do Británie a do Salzburku. Já jsem ve filharmonii zodpovědný za zahraniční zájezdy, ale tady šlo o tak velkou nálož práce, že mi pomáhali i kolegové – dramaturgie, která připravovala programy, tisková mluvčí, která pomáhala s propagací a zvala VIP hosty, povolení pro nástroje a pojištění zase chystala kolegyně, která má ve filharmonii na starosti majetek.

Jak to vlastně v praxi vypadalo právě s přepravou nástrojů?

Když cestujeme někam do zámoří, kam nejsme schopni vyslat vlastní kamion, objednává se mezinárodní kargo. Všechny nástroje uložíte do velkých přepravních beden, jak je vozíme i v kamionu, převezete je na letiště a tam je odbaví a pošlou. Vždy jde o jiný čas a jiná letadla, než kterými se přepravujeme my. Nástroje vyrážejí na cestu dříve, aby se stačily proclít a zase naložit místní přepravní společností. Naše nástroje tentokrát cestovaly z Vídně do New Yorku a celý náklad tam přebrala přepravní společnost, která se o ně pak starala na celém americkém turné a přepravovala je vždy v časovém předstihu kamionem. Náš zájezd absolvovalo devadesát lidí a cestovali jsme běžnými mezinárodními i vnitrostátními linkami, často jsme se dělili na dvě skupiny, protože jsme se do jednoho letadla nevešli. Tam jsme letěli z Vídně do Paříže a pak do New Yorku, zpátky nás čekal let přes Dallas, Atlantu, Amsterdam a Vídeň. V Americe jsme se přepravovali letecky i autobusem, což už všechno zajišťovala americká agentura.

Kolik zemí a měst jste navštívili?

První koncert jsme měli v New Yorku v Carnegie Hall, pak jsme přelétali do Detroitu do státu Michigan a vystupovali jsme v univerzitním městečku Ann Arbor. Ač jde o menší město, z hlediska koncertního dění je poměrně známé, a stejně tak byla tato zastávka klíčová i pro nás, neboť jsme tam uváděli Glagolskou mši s místním sborem a Sinfoniettu s hráči na žesťové nástroje z tamějšího univerzitního orchestru. Pak následovala Kalifornie, kde jsme bydleli na jednom místě, a vyráželi na koncerty do oblasti Los Angeles a blízkého okolí – konkrétně do Santa Barbary, města Palm Desert a Northridge. Pak jsme se přepravovali do Kansas City ve státě Missouri, kde nás naprosto uchvátil nádherný koncertní sál Kaufman Center for Performing Arts, a odtud jsme pak měli celodenní přejezd autobusem do Lubbocku v Texasu. Tam jsme koncertovali díky kontaktům jedné dámy, která před lety navštívila v Brně koncert naší filharmonie a stala se naší fanynkou. Americké turné jsme tak zakončili sice mimo centra kulturního dění, avšak v krásném multifunkčním sále a ve velmi přátelském duchu, neboť v Texasu a konkrétně i v Lubbocku žije velmi silná česká komunita. Pak už následovala cesta zpátky domů.

Jak se vůbec zkouší se sborem a orchestrem z jiného světadílu?

Sbor a muzikanti z Ann Arbor od nás dostali noty a skladby cvičili s místním sbormistrem. Náš pan šéfdirigent pak odjížděl do Ameriky o několik dní dříve a na otočku se zastavil i v Michiganu, kde se sborem i žesťovými hráči ještě před naším příjezdem absolvoval jednu nebo dvě zkoušky. Společně jsme pak měli už jen jednu generálku a koncert jsme zvládli. Bylo to celkem odvážné, ale dopadlo to velice dobře. Výsledek si pochvalovali místní i náš orchestr a měli jsme velmi dobré reakce také z publika.

Nelze nezmínit koncert v Carnegie Hall – koncertovala tam filharmonie i na turné před padesáti lety?

Ano, tenkrát tam s brněnskou filharmonií zavítal jako pomocný hostující dirigent mladý Jiří Bělohlávek a jako sólista se představila dvacetiletá vycházející hvězda, houslista Václav Hudeček. Carnegie Hall má zcela zásadní jméno a koncertovat v ní pro nás bylo i teď opravdu událostí. Sál jede trošku v jiném režimu, musíte si ho pronajmout a koncert uspořádat vlastními silami, což je složité, když máte něco takového zařizovat přes půl zeměkoule. Nám na místě pomáhala americká agentura, s níž jsme navázali spolupráci, která hodně věcí vyřídila, ale např. mediální pokrytí od fotografa přes pozvání novinářů jsme řešili na dálku my. Šéfdirigent Dennis Davies vymyslel pro každý sál a pro každé místo program na míru. Právě pro Carnegie Hall zvolil newyorskou premiéru 12. symfonie skladatele Philipa Glasse za jeho osobní účastí. To byl výborný plán, jak může Filharmonie Brno vyprodat Carnegie Hall v New Yorku, který zafungoval. Náš koncert se stal obrovskou událostí, kam zavítala spousta Glassových fanoušků. Druhým trumfem pak byla sopranistka Angélique Kidjo, která žije napůl v Paříži a napůl v New Yorku a také je v New Yorku dost známá. I díky tomu jsme zaznamenali obrovský úspěch.

Co plán dalších koncertů, opravdu jste hráli všude rozdílný repertoár?

Program celého turné byl velmi dobře promyšlený, i když pro orchestr představoval opravdu zátěž. Většinou na turné vyrážíte s jedním, maximálně dvěma programy, zatímco my jsme skoro na každý koncert měli specifický program, což znamenalo zvládnout obrovské množství repertoáru s náročnou přípravou. Zpětně to ale všichni ocenili. Pro Carnegie Hall pan šéfdirigent vybral Phillipa Glasse, repertoár pro Ann Arbor byl zase postavený na Janáčkovi, který se kdysi už v místě uváděl, a unikátním propojení s tamními muzikanty, pro Palm Desert jsme zase nastudovali Sinfoniettu La Jolla od Bohuslava Martinů. Skladbu si totiž od Martinů, který tam tenkrát pobýval, v minulosti objednala nadace založená místními boháči – a Martinů ji po ní pojmenoval. Speciální program vznikl také pro Kansas City. Volba padla na skladbu Amelia od Laurie Anderson, inspirovanou životním příběhem první významné letkyně Amelie Earhart, která v roce 1937 zmizela během letu nad Pacifikem. V minulosti jsme Amelii několikrát provedli i u nás. A právě tato letkyně se narodila v Atchinsonu, což je město kousíček od Kansas City, kde má Amelia Earhart i muzeum. Na koncert dorazili pracovníci tohoto muzea a uspořádali na místě i výstavu. K Amelii jsme pak zařadili skladbu Thunderbolt P-47, složenou Bohuslavem Martinů rovněž v Americe, a oslavující americkou stíhačku, která ve 2. světové válce pomáhala osvobodit Evropu. Poslední koncert v Lubbocku pak už vycházel čistě z přání místních. Opět zazněla Sinfonietta ve spolupráci s tamními muzikanty, což byli pánové z místního symfonického orchestru, Dvořák a Martinů. Kromě vybraných děl jsme se do programů snažili klasicky zařazovat právě Dvořáka a Janáčka, jelikož jsme brněnských orchestr – a nejčastěji padla volba na Tarase Bulbu, v kombinaci s tvorbou současných amerických skladatelů. V Ann Arboru jsme např. hráli i varhanní koncert Williama Bolcoma, který žije nedaleko, ale zdravotní stav mu bohužel nedovolil dorazit. Nicméně speciálně pro něj vznikla soukromá nahrávka, kterou jsme skladateli pak poslali.

Daly by se nějak koncertní sály, kde jste hráli, srovnat s koncertními prostory u nás?

Všechno byly větší sály, kapacitou odpovídající minimálně Janáčkovu divadlu, ale spíš větší. Jednalo se jak o sály přímo koncertní, což byl případ Carnegie Hall, či Ann Arbor, tak multifunkční. Všude byla výborná akustika, přitom každý ze sálů byl úplně jiný, a vše bylo skvěle zorganizované. Musím říct, že jsme si to moc užili. Při cestování jsme zažili více odlišných kultur. Kalifornie je víc latinskoamerická a mexická, takže i sály byly opravdu různorodé. McCallum Theatre v Palm Desert se nachází v podstatě v poušti a je to takový obří ráj seniorů, kam bohatí Američané stěhují své rodiče a prarodiče. Tím pádem je v místě čilý kulturní ruch, protože tito senioři se rádi baví. I osazenstvo koncertu bylo velice zajímavé – sice šlo o důchodce, ale úplně jinou skupinu, než byste potkali u nás. Bylo to poměrně extravagantní publikum, kde figurovali např. i homosexuální páry dědečků.

Jak vás publikum vnímalo?

Určitě bylo velkým překvapením, že publikum na naše koncerty velmi dobře reagovalo, přestože nějaké povědomí o Filharmonii Brno muselo mít minimální. Hodně na nás chodila česká komunita a všude se objevil někdo, kdo mluvil česky, nebo někdo, kdo nám nabídl svůj příběh se vztahem k Brnu. Třeba v Lubbocku mne a paní ředitelku oslovila jedna mladá dáma, která přišla na koncert se svou asi jedenáctiletou dcerkou. Prozradila, že pochází z Česka a že její dcera Barunka se narodila právě v Brně, kde s rodinou žili do jejích tří let. Říkala, že je úžasné, že jsme do Ameriky přivezli její rodný orchestr, a právě proto také dceru na koncert vzala. Ta se na koncertě různě fotila a natáčela a posílala vše svým kamarádům a spolužákům jako důkaz, že Brno opravdu existuje. O chvíli později jsem potkal i tatínka, a ten se ptal, proč se skladba, kterou uvádíme, jmenuje Thunderbolt P-47. Věděl, že jde o letadlo, protože to byl pilot. Tak jsem mu celý příběh převyprávěl. Celkově bylo vidět, že Češi naše koncerty prožívají. V Carnegie Hall jsem seděl vedle jedné dámy – Čechoameričanky, která po koncertě velice tleskala a říkala: „To je velký úspěch české kultury! Musíme hodně tleskat, ať to všichni slyší!“ Stejně mile nás překvapil i první – komornější – koncert, který předcházel turné, v Českém národním domě v New Yorku, který úzce spolupracuje s Českým národním centrem a konzulátem. I tam byli posluchači velmi nadšení a velice nás propagovali a přišlo jich víc, než jsme čekali.

Máte nějaké perličky z cest?

Perličky bych měl spíš z předchozího turné ve Velké Británii. Tam jednoho z našich hráčů okradl přímo v místě koncertu jeden pobuda a sebral mu tašku se všemi penězi i doklady. A ukázalo se, že řidič našeho pana šéfdirigenta je zároveň i soukromý vyšetřovatel. Okamžitě zavětřil, tipl si, kam by lupič mohl běžet, po dvaceti minutách ho dohonil, skolil pěstí k zemi a předal policii. V Británii nám i prořezali kamion, ale naštěstí se jim nepodařilo nic ukrást. V Americe nás nic takového nepotkalo. Sice se nám do jednoho letu nevešel jeden kolega, ale americká tour manažerka s ním počkala na letišti na let následující, takže žádný průšvih se nekonal. Občas se stává, ale to se přihodí téměř na každém zájezdu, že někdo přijde, že mu chybí něco zásadního – třeba frak nebo notový part. Většinou se to ale vyřeší tak, že se počká, a do dvaceti minut tyto věci každý najde. Tentokrát nám chyběl part na přídavek… Chtěli jsme ho nakopírovat, tak jsem volal do Brna naší archivářce, jestli by ho neposlala, ale byla pozdní noc. Nicméně i part se nakonec našel.

Filharmonie Brno byla na turné v Americe podruhé v historii – zažil to někdo z pamětníků?

Ano, v orchestru jich máme několik. A Mirek Strnad, první hráč druhých houslí, zažil první i současné turné. Tehdy byl v Americe jako mladíček. Donesl nám původní itinerář, ale pokud jde o vzpomínky, říkal, že je to tak dávno, že už si jen pamatuje, že tam byl, ale moc ani neví, co a kde hráli. My měli nyní na turné také pár mladých výpomocí, třeba osmnáctiletého mladíka, který hrál první trombón. Do Ameriky odjel s minimálními zkušenostmi, hrál v Carnegie Hall a zvládl to naprosto úžasně. Myslím, že to je přesně ten typ, který se dočká i dalšího turné za padesát let a bude vyprávět, jaké to tenkrát bylo. I když doufám, že další turné se podaří zrealizovat dřív. Věřím, že s tím úspěchem, který máme za sebou, by se to mohlo podařit.

Jak využívali členové orchestru volný čas, který zbýval?

Náš orchestr je specifický v tom, že jeho velká část velmi ráda výletuje. Jakmile vznikne prostor, někam se vyráží. Sice máme pravidlo, že po příjezdu, pokud projedete víc časových pásem, platí 24 hodin pauza na aklimatizaci. Hudebníci by měli odpočívat na hotelu, případně se připravovat na koncert. Realita je taková, že vyráží ven. Ale jsou to profesionálové a vědí, co si mohou dovolit. Sami odhadnou svoje síly a to, jaká je pro ně nejvhodnější podoba aklimatizace, ostatně jsou to zcestovalí lidé. Jelikož jsme přistáli v New Yorku, všichni si komplet prošli Manhattan, byli na všech mrakodrapech a viděli téměř všechna významná místa. Podobně to dopadlo i v Kalifornii, spousta lidí si půjčila auta a jezdila po kopcích, řada jich vyrazila k moři nebo se vydala prohlédnout si chodník slávy. Měli jsme také jeden dlouhý přejezd z Kansas City do Lubbocku, asi 1 100 km. Všichni se báli, jak to bude náročné, ale nakonec to byla doba, kdy si všichni opravdu odpočinuli, protože neměli šanci někam vyrážet. Každý měl pro sebe dvousedadlo, což bylo pohodlné, a naskýtal se nám výhled do krajiny podobný Divokému západu – se stády krav a odlehlými benzinkami.

Jak to vypadá s fotodokumentací zájezdu?

Jel s námi violista Julian Veverica, který se stal zároveň i dvorním fotografem a kameramanem zájezdu. Pár fotek jsme už zveřejnili během turné na sociálních sítích. Jelikož Julian fotí i přímo z orchestru, máte z jeho fotografií takový bezprostřední pocit. Zároveň točil i videa – v New Yorku, Ann Arboru i v Kalifornii, ze sálu i z okolí – na hudbu, kterou jsme hráli. Pokud vím, momentálně připravuje i video z Lubbocku.

Jak si turné užil pan dirigent?

I když pan šéfdirigent žije trvale v Evropě, stále má svůj byt také v New Yorku. Navíc má obrovskou rodinu, takže při našem turné stále bydlel u sourozenců nebo dalších příbuzných. V Michiganu se dokonce narodil, pochází z města Toledo Ohio, kousek od Detroitu, takže v případě koncertu v Ann Arboru bydlel u své sestry. A právě tamní koncert navštívila asi i padesátka jeho rodinných příslušníků. V Kalifornii pak zase bydlel u svého bratra.

Část programu z turné bude mít příležitost si poslechnout i publikum v Brně. Kdy a kde?

V Janáčkově divadle budeme pod názvem Z Ameriky do Česka hrát 2. a 3. března Dvořákovu 8. symfonii, kterou jsme uvedli v Lubbocku. O úvod se postará Thunderbolt, skladba Bohuslava Martinů o zmiňovaném letadle, což je úžasné dílo, které se u nás skoro nehraje, ale je úderné a skvostné právě pro začátek koncertu, a do programu jsme zařadili i Bolcoma, jemuž jsme hráli bez jeho přítomnosti, ovšem zvolili jsme houslový koncert v podání americké sólistky Yumi Hwang-Williams, která nás dokonce na dvou koncertech v Americe navštívila. Byla v New Yorku a pak za námi s celou rodinou přijela do Kansas City, kam cestovala autem z Denveru šest hodin. V Brně s námi koncertovala asi před čtyřmi lety a teď se po pauze vrací.