Narodil se v Trenčíně, vystudoval angličtinu a norštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a poté JAMU. Pravidelně vede workshopy fyzického divadla a u činoherních představení se podílí na pohybové spolupráci. Sám má za sebou autorská představení monodramat Chutilo vám, páni?, Zo ZOO, Autor, Pri kase či Samko Tále. V Divadle Bolka Polívky v roce 2019 uvedl inscenaci Pozemšťan, na Provázku se hraje jeho Takt a nyní má u Bolka (v sobotu 21. ledna) premiéru jeho DADA Revue.

Do Brna vás přivedla studia na filozofické fakultě. Co vás zlákalo k divadlu?

Už na gymnáziu jsem studoval jazyky – angličtinu a francouzštinu – a mým snem bylo stát se polyglotem. Chtěl jsem umět aspoň pět šest jazyků, abych mohl cestovat. Proto jsem si vybral Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a nový jazyk, norštinu, kterou jsem si přibral k angličtině. Do toho jsem trošku dělal amatérské divadlo a s divadlem koketoval. Pocházím z Trenčína, což je menší město, kde moc divadel není, takže po příchodu do Brna jsem si začal zdejší kulturu opravdu užívat. Na škole jsem studoval jazyky a chodil často do divadla, někdy i třikrát za týden. Nasával jsem atmosféru a začínal s vlastními pokusy. Když jsem na filozofické fakultě magisterské studium končil, uvědomil jsem si, že mne divadlo obrovsky baví a že se mu věnuji jen sporadicky, ale chtěl bych víc. A tak jsem si řekl, že pro to něco udělám, protože by mne určitě v životě jednou mrzelo, kdyby ne. Zvlášť když je v Brně JAMU, skvělá škola s výbornou pověstí.  A tak jsem si podal přihlášku. Z oborů činohra, muzikál a fyzické divadlo mne nejvíc lákalo právě fyzické divadlo. Na činohru jsem se necítil kvůli češtině a taky neumím moc dobře zpívat, pokud jde o muzikál. Osnova výuky fyzického divadla mne naopak velmi lákala: pantomima, klauniáda, tanec, to všechno mne baví. Měl jsem štěstí, protože mě vzali. Jazyky šly do pozadí a začal jsem se naplno věnovat divadlu. Vzhledem k tomu, že jsem měl magisterské studium z filozofické fakulty, mohl jsem jít po bakaláři na doktorát. Studoval jsem tedy velmi dlouho – do dvaatřiceti – a myslím, že to stačilo.

Co z divadla vás uchvátilo během studia jako diváka?

Vybíral jsem si. Zjistil jsem, že nemám úplně blízko k opeře ani baletu, hodně jsem chodil na činohru a na alternativní scény – do Husy na provázku, HaDivadla a do Buranteatru, kde v té době působil Michal Zetel, a podobně. Ale chodil jsem i do Reduty a Mahenova divadla.

Jaké byly vaše zkušenosti s amatérským divadlem?

Hrál jsem už v Trenčíně a v Brně pak na menších scénách – v Kabinetu Múz nebo třeba na sklepní scéně v Huse na provázku, právě v Buranteatru a také ve Staré Pekárně. Tam jsem získával první zkušenosti s hledištěm pro padesát šedesát diváků.

K autorskému divadlu jste tíhl už na škole?

Ano. Fyzické divadlo k tomu už víceméně logicky směřuje. I Ctibor Turba z nás chtěl vždy vychovat autory. Není to jako na činohře, kde dostanete text, máte se naučit svou roli a zbytek je v rukou režiséra. Nás od prvního ročníku tlačili, abychom si představení vymysleli, napsali a vytvořili podle vlastních představ.

Je herec autorského divadla sám sobě i manažerem?

Ano, stále jím jsem. Je to sice stránka, která mne baví méně – třeba faktury, ale ještě nejsem taková hvězda, abych kolem sebe mohl mít tým včetně agenta a šoféra (smích). Vše zvládám sám.

Jako herec-autor jste to ale právě vy, kdo si vybírá režiséra  – je to tak?

To je velká výhoda a velká svoboda. S takovým člověkem se mi musí dobře pracovat a musí to být profesionál. Často mne oslovují i ochotníci, ale toto období mám už trošku za sebou. Dělám workshopy pro amatérské skupiny a kroužky, to ano, ale vlastní věci chci dělat s těmi nejlepšími z oboru, ať je to režisér, dramaturg nebo scénograf, kteří své práci rozumí.

Pozemšťana jste dělal s Hankou Mikoláškovou, DADA Revue chystáte s Daliborem Bušem – co rozhodovalo?

S Hankou se známe ze školy a viděl jsem některé její režie, které byly opravdu dobré. Za dobu, co působila v Městském divadle Zlín, to tam hodně pozvedla. Také mi ji doporučil dramaturg Matěj Randár, s nímž jsem spolupracoval už na JAMU. Když jsme s Maťem přemýšleli, koho bychom k Pozemšťanovi přizvali, došlo právě na Hanku. Hance se zase líbil náš námět, takže jsme se domluvili. Ptal jsem se jí předběžně i loni v létě na DADA Revue, ale už měla program na sezonu zcela plný. Ve stejnou dobu jako my má totiž premiéru v Polárce. Opět jsme rozebírali s Matějem, koho oslovit, a zase to byl Matěj, koho napadl Dalibor Buš. Společně ještě s Terezou Marečkovou spolu hrajeme v Huse v představení Takt. Dalibora znám jako herce, ale nevěděl jsem, že má zkušenosti i s režií. Má za sebou monodrama a teď i operu v Českých Budějovicích. Zjistili jsme, že má čas, a protože ho naše DADA Revue zaujala, padla tentokrát volba na něj. Ukázalo se, že pro daný žánr je Dalibor ideální, protože je zralý herec, improvizátor i zdravotní klaun, takže všechny žánry, které představení obsahuje a já hraji, má v malíčku.

Zmínil jste Matěje Randára. Jak důležitý je pro vás v autorském divadle dramaturg? Potřebujete, aby vás usměrňoval?

Ano, dramaturg je důležitý, aby vyhodnotil všechny vaše nápady, jestli jsou opravdu dobré. A přichází na řadu i ve chvíli, kdy je potřeba představení poskládat. U DADA Revue byl sice Maťo na začátku trošku nešťastný, že představení nemá mít žádnou jednotící linku, ale řešení jsme našli. V Pozemšťanovi to měl jednodušší, protože tam vyprávíme příběh. Maťo je pro mne důležitý, když se dělají škrty. Je první, který řekne, že už je něco navíc. V humoru je dobré mít zkratku, takže je fajn, když dramaturg zasáhne a vtip stále funguje.  Také lépe vidí, jestli na scéně vypadá vše, jak jsem si to představoval.  Pomáhá mi i s vizuální stránkou. Jestli fungují světla a podobně. Já si spoustu věcí z pohledu diváka představuji a zkouším doma v ateliéru před zrcadlem, ale jak to působí na scéně, která má šest krát šest metrů, to už vidí lépe režisér a dramaturg. Oba jsou velmi potřební.

Jak byste DADA Revue, které má teď před premiérou, popsal?

Je to koláž. Střídáme různé žánry, objeví se tam třeba stand-up o mně, jak jsem netechnický typ, zmiňuji se také o svých dětech, potom to sklouzne do tanečního čísla, pak do pantomimického… Následuje klaunská hra s předměty a pak se zase vracím k mluvenému slovu. Jde o mix žánrů a mix výstupů. Rád bych, aby bylo představení hlavně hravé, spontánní a dynamické, a zároveň by diváka překvapovalo a nabudilo do života. Věřím, že to bude radost.

Vytváříte i víc postav?

Ano, je jich tam hodně. Hraju různé charaktery a také mluvím trošku italsky a trošku polsky… Také rozehrávám různá zvířata, máme tam třeba scénku na zvířecí diskotéce, bude tam polský hodinový manžel nebo člověk, který skáče přes imaginární švihadlo. Také rozebírám kapitoly z knihy Horoskop vašeho zvířátka. Nabízíme množství nesourodých témat a chceme diváka neustále překvapovat, aby ani na chvíli netušil, co přijde.

Bude mít představení svou chronologii, nebo se bude stále měnit?

Ano, scénář máme už daný. Ale týden před premiérou jsme ještě výstupy různě přesouvali, a co bylo na konci, se najednou objevilo na začátku. Ale v generálkovém týdnu jsme si už řekli, že máme pořadí hotové. Bylo by nemožné se to pak naučit. V Pozemšťanovi vás vede příběh, je tam park, ples a vše je tematicky zhmotněné, ale v DADA Revue žádná taková linka není. Ale to už je moje práce uložit si vše do hlavy. Zásadně už by se představení měnit nemělo, ale není vyloučené, že po pár reprízách něco přihodíme a něco ještě škrtneme, tak tomu bylo i u Pozemšťana. Stává se, že z improvizace vzejdou věci, které se časem zapracují do scénáře. Není to Hamlet, kterého hrajete, jak je napsaný, náš divadelní tvar je stále živý i po dvacáté repríze.

Nakolik je DADA Revue i o vás?

Něco na sebe prozradím, ale úplně se neodhalím. Chtěl jsem tam mít i osobní prvky, takže přiznávám některé své slabosti – že třeba nejsem technický typ a že neumím opravovat věci. Také trošku mluvím o svých dětech a do představení promítám i své vlastní zážitky, např. z toho, jak jsem hrál divadlo ve věznici. Ale řekl bych, že je to tak pětina z celého tvaru, jinak jde spíš o věci, které jsme odpozorovali, viděli a zapsali.

DADA Revue má být výčtem z vašich zápisků a postřehů. Jak si je zaznamenáváte – opravdu písemně?

Ano, dávám přednost klasice: tužka nebo pero a papír. Hned vidím vše černé na bílém. Nejsem ani takový kamarád s mobilem, abych si poznámky ukládal do něj. Někdy radši telefon nechám doma a s sebou si naopak vezmu zápisník. V tom jsem možná staromódní, ale takhle mne to baví.

Zapisujete si i perličky od vašich dětí?

Ano, určitě, jinak by to člověk zapomněl. Je fajn si to po letech přečíst. Nacvičil jsem dokonce jeden skeč s dcerou Julianou, teď má sedm, a mám v plánu napsat pro nás dva hru. Svět divadla dceru baví a láká, s naším skečem, který má asi dvě tři minuty, jsme už párkrát vystupovali, třeba po nějakém představení. Sem tam za mnou Juliana přijde, kdy pro nás něco napíšu. Ale musím chvíli počkat, pokud totiž napíši třeba hodinovou hru, musím vědět, že si vše zapamatuje. Tak možná dva tři roky a něco pro nás vymyslím, jestli bude mít stále zájem.

Jak došlo k vašemu propojení s Divadlem Bolka Polívky?

Bolek před lety pozval na apríla ke kabaretnímu vystoupení mladé studenty JAMU. Já jsem měl tehdy hru Chutilo vám, páni? z prostředí restaurace a číšníků a odehrál jsem z ní u Bolka v divadle asi patnáctiminutový skeč. Poté za mnou Bolek přišel do šatny, že se mu to moc líbilo a že chystá televizní Manéž a že by mé vystoupení rád zařadil do pořadu. To pro mne bylo samozřejmě skvělé. S Manéží jsme pak dokonce byli i na turné po několika městech, účinkovali tam pánové Lasica, Liška, což pro mne jako studenta JAMU byla výborná zkušenost. Později jsme v Divadle Bolka Polívky připravovali Re-Kabarety. A když jsem asi v roce 2018 vyprávěl Bolkovi svůj námět na Pozemšťana, nabídl mi, ať představení nazkouším u něj v divadle – dal mi prostor i peníze z grantu, abych mohl mít profesionální tým od režiséra po scénografa a vytvořil inscenaci podle svých představ. Byl jsem mu opravdu vděčný. Dnes má za sebou Pozemšťan asi padesát repríz a daří se mu. DADA Revue je druhou takovou autorskou věcí, kterou budeme v Divadle Bolka Polívky hrát.

S představeními ale také hostujete, kde všude?

Ano, nejvíc jsem doma u Bolka a na Provázku s Taktem, ale jinak hraji všude možně od Chebu po Košice a občas účinkuji i v zahraničí. Covid to trošku přibrzdil, ale teď se to pomalu zase vrací.

Na svém kontě máte i pohybové spolupráce v jiných divadlech…

Ano, na Vinohradech jsem dělal Miláčka a v Redutě teď nedávno představení Starý dobrý Nový (Oldřich). Pro představení jsem vytvářel choreografie. Nepovažuji se za režiséra, ten musí mít autoritu, ale já jsem ke všem spíš přátelský, takže kdybych režíroval, asi by to úplně dobře nedopadlo. Ale vytvářet choreografie mne baví, rád vzpomínám na Vojnu a mír, na níž jsem pracoval s panem Dočekalem v Praze, nebo na Lásky jedné plavovlásky u Bezručů či Kříž u potoka ve Slováckém divadle. To jsou srdcovky. Teď se těším do Janáčkova divadla, kde bude Ondřej Havelka režírovat Verdiho Falstaffa. Tam budu mít pohybovou spolupráci a ještě mi pan Havelka volal, že by byl rád, kdybych tam ztvárnil roli hostinského. Říkal jsem mu, že neumím zpívat, ale odpověděl mi, že se nemusím bát, že to bude němá role. Půjde o mou první zkušenost s operou i hraním v Janáčkově divadle. Ale na jevišti nás bude aspoň dvacet, takže nepůjde o žádnou one man show – to si užiju u Bolka.