Exkluzivně pro Brňana: Petr Hudský

Napsal scénáře k pohádkám Korunní princ, Pravý rytíř, Princezna a půl království či Jak si nevzít princeznu. S Ondřejem Havelkou adaptoval pro film knihu Hastrman. Je rovněž spoluautorem kultovního krimi seriálu brněnského studia České televize Labyrint. „V civilu“ je scenárista a spisovatel Petr Hudský pedagogem v diagnostickém ústavu. Nedávno mu vyšla třetí kniha příhod Telátka poplety. Brňana ve vánočním čase zajímal nejen jeho vztah k pohádkám…

Co bylo dřív? Knihy nebo scénáře?
Když pominu literární pokusy z dětství, které možná zkoušel kdekdo, první, co jsem napsal, byl scénář. Na vysoké škole jsem dělal spoustu brigád a při jedné z nich jsem pracoval jako ostraha na Barrandově. Tam se tenkrát natáčelo pokračování Arabely, takže jsem mohl nahlédnout do scénářů pana Macourka. Zatímco ostatní říkali, že se jim to špatně čte, mně přišla varianta scénáře naprosto přirozená. Když jsem pak sám chtěl zkusit napsat nějaký příběh, představoval jsem si děj jako film. Netroufal jsem si na knihu a přišlo mi lehčí příběh napsat, jak by vypadal očima diváků. Jakýkoliv literární žánr se mi tehdy zdál příliš složitý. Ve scénáři napíšete „pohled na rozkvetlou louku“, ale v knize si s tím musíte víc pohrát. Scénáře mi byly bližší, ale potom jsem se ke knihám také dostal. Své povídky Hrubý pytel, hrubá záplata jsem původně napsal jako scénáře, a přišla nabídka od nakladatele, že by je vydal, ovšem jako beletrii. Tak jsem je zkusil přepsat a zjistil jsem, že i to mne baví. Později ještě přišla nabídka dvě z nich adaptovat pro rozhlas, což je zase úplně jiný žánr.

Jak vznikal seriál Labyrint – detektivka s mysteriózním tématem?
V brněnské televizi tehdy působil kreativní producent David Ziegelbauer, k němuž se dostal můj scénář Můj strýček Archimedes – a při té příležitosti jsme se poznali. Pak jsme se společně bavili o více projektech. Jedním z nich byla pohádka Korunní princ, kterou televize natočila, a zároveň jsme uvažovali o detektivním seriálu. David měl požadavek, aby šlo o sériového vraha a seriál, kde by jednotlivé epizody nebyly uzavřené, ale kde by se po vrahovi pátralo a na konci by ho kriminalisté chytli. Už při psaní prvního dílu jsme si ověřili, že nás to baví. Při psaní dalších dílů už jsme komunikovali i s režisérem Jirkou Strachem a také jsme postupně znali herecké obsazení. Seriál se natočil, měl úspěch a později vznikly i další dvě série.

Jak v případě detektivky fabulujete příběh – začínáte od vraha?
Přesně tak. Vycházím z toho, že ze všeho nejdřív chci vědět, kdo je vrah a proč to dělá. Pak začínám psát děj, který vidí diváci. Musíte mít vystavěnou i neviditelnou linku, jak si v té chvíli vrah počíná. Třeba zrovna připravuje další zločin nebo se snaží skrýt důkazy. Tuto linku tvoříte jako stranou a divák o ní nemusí vědět. Ale vy potřebujete mít přehled.

Jak obtížné je vymyslet si motivace vraha? Přistupujete k takovým postavám při psaní i s určitým pochopením?
S každou postavou musíte jít, musíte vědět, proč něco řekne nebo udělá. To vše musí být srozumitelné i divákovi. V detektivkách máte vrahy, kteří jsou odporní a psychopatičtí, ale máte také ty, kteří se mstí za smrt svých dětí. Tam je motivace pochopitelnější. S každým z nich musíte příběh prožít a v některých případech jim i víc rozumíte. U maniaků je to složitější, ale musíte se na ně nějak napojit a snažit se přemýšlet jako oni. Kdybyste psali příběh z druhé světové války z koncentračního tábora, také byste museli pracovat s postavou dozorce, ač to není nic příjemného. Je nezbytné mít přehled, co je vrah nebo zločinec zač. Nemusíte s ním sympatizovat, ale musíte ho důvěrně znát.

Jak jste právě u Labyrintu hledali inspiraci pro zločiny propojené s náboženskými tématy či historií?
Ve druhém pokračování nás motivovala česká historie a čeští panovníci. U jedničky jsem si zase načítal knihy o Boschovi. Ve třetím díle nám byly inspirací příběhy apoštolů, tovaryšů Ježíšových. Je samozřejmé, že ve všech třech případech byla nutná i pomoc odborných poradců.

Jak se vám píše, když už víte, kdo dané role bude hrát?
Někdy obsazení dopředu znám, někdy ne. Když jsem psal pokračování Labyrintu, tak už bylo samozřejmě jasné, kdo jsou hlavní představitelé. Nicméně pokaždé, když vznikne více sérií, víte o „svých“ postavách poměrně dost a máte je víc zabydlené bez ohledu na to, kdo koho hraje.

Máte na svém kontě i scénáře k televizním pohádkám. Jak vzniká příběh u nich?
U pohádek jde o klasickou práci jakéhokoliv autora – máte nějakou myšlenku a tu rozvíjíte. Na začátku si vystavíte celý příběh a pak ho píšete. Během procesu psaní – ať už scénáře nebo knihy – můžete přijít i na jiné řešení, nebo zjistíte, že něco nejde, takže musíte něco změnit, ale hlavní příběh musíte vymyslet na začátku. Musíte vědět, jak dopadne. U scénářů jsou změny běžné, ale nelze nic změnit úplně. I u Labyrintu jsme měli jasnou synopsi a věděli jsme, kam chceme příběh dovést. To musíte mít rozmyšlené už na začátku.

Ctíte u pohádek českou klasiku, kdy může být hlavní hrdina i trošku trouba, ale nakonec zazáří, nebo je vám blízký i žánr fantasy s řadou efektů, který momentálně vládne světu?
Musíte jít cestou příběhu. Pohádka je takové české specifikum. Figuruje v ní princ, princezna a případně nějaká kouzelná bytost. Jde o žánr, který má kořeny u nás, na Slovensku a třeba také v Německu. Základ je stále stejný: např. princ vyráží do světa na zkušenou. To ale není motiv v jiných zemích obvyklý. Česká pohádka si v tomto drží unikát a nelze ji srovnávat s Hobbitem nebo Pánem prstenů. Přitom samozřejmě oba žánry mají své publikum.

Dodržujete u psaní pohádek i magická čísla? Např. tři dcery, tři kouzelné předměty a podobně?
Třeba zrovna u Korunního prince jsem měl bratry dva, protože jsem toho třetího nepotřeboval. U Šternberka od Boženy Němcové máte bratrů dvacet sedm. Když se příběh točil, tak z nich udělali bratry tři. Ale máte i další magická čísla, vzpomeňte si třeba na Sedmero krkavců, tam jde o magickou sedmičku. Nebo číslo třináct. Uznávám však, že kdybych dával svým postavám plnit úkoly, dal bych jim tři nebo jeden, a ne dva nebo čtyři. Některé atributy jsou v pohádkách dané stejně jako dobro a zlo a vývoj hlavního hrdiny.

Dá se říci, kterého ze svých pohádkových hrdinů máte nejraději?
Mám je rád všechny. Všechny je vnímám jako svoje děti, které jsem poslal do světa, a oni se s tím světem nějak perou.

Jak jste se dostal k televiznímu seriálu Špunti na cestě?
Vzhledem k tomu, že šlo o třináct dílů, nabídli mi v České televizi, jestli nechci Marcelu Bystroňovi, který dělal už film Špunti na vodě, nějak pomoci. Upřímně řečeno už nevím, co byl můj nápad a co Marcelův. Každý z nás přišel s nějakým motivem, který jsme rozpracovávali, a vše jsme pak konzultovali i s kreativním producentem seriálu a režisérem. Třináct dílů je poměrně obsáhlý materiál, takže to bylo opravdu hodně práce. Snažili jsme se, aby každá postava měla něco svého a aby měl každý – děti i dospělí – svou linku.

Píšete i knížky pro děti – jak se zrodilo Telátko popleta?
Telátko vzniklo, když byla moje starší dcera malinká a já jí jeho příběhy vyprávěl před spaním. Šlo o pohádky, které jsem si vymýšlel, aby dítě usnulo… A vy někdy usnete i dřív. Tak jsem si vymyslel telátko popletu s maminkou krávou, tatínkem bejkem a panem učitelem volem. Pointa byla většinou v tom, že telátko mělo něco udělat a většinou to popletlo. To malou obrovsky bavilo. A tak jsem vymýšlel další a další příběhy. Později jsem vyprávěl o telátku i druhé dceři. Pak holky vyrostly a já na telátko úspěšně zapomněl. Ale ony ne! Když v Českém rozhlase připravovali cyklus minutových pohádek, oslovili mne, jestli bych to nechtěl také zkusit. Přemýšlel jsem, o čem bych asi napsal, a dcery mi připomněly telátko, protože jeho příběhy byly krátké a byla s ním legrace. Já vůbec netušil, o čem mluví. Dcery mi začaly jeho příběhy vyprávět a v tu chvíli mi to naskočilo.

Příběhy telátka jsem sepsal podle nich a poslal je do rozhlasu. Obával jsem se, že nás vyrazí, ale oni byli spokojení, a chtěli příběhy telátka natočit. Postupně jsme pak psali cyklus o telátku asi dva roky. Když už jsme měli hodně materiálu, nabídl jsem příběhy telátka nakladatelství a vyšla kniha Telátko popleta, kde je spoluautorkou moje starší dcera Kája. Tím to začalo. Poté jsem měl jinou práci, ale k telátku jsem se opětovně vracel, protože šlo opravdu o milou věc. S druhou dcerou Pepou jsem dal pak dohromady Příhody telátka poplety, které vyšly loni.
A nyní je na světě třetí díl – Telátko popleta to myslí dobře…

Abych to vysvětlil: v jižních Čechách vydávají za podpory odboru ochrany životního prostředí pro jihočeské školy ekologické pohádky. Ptali se, jestli by telátko nemohlo být i trošku ekolog, že by šlo dětem příkladem. Jelikož těmto myšlenkám fandím, řekl jsem „ano“ a napsal pět příběhů, kde telátko sází stromečky, čistí studánku, třídí odpad nebo se stará o zatoulaného tchoříka. Knížka vyšla tento týden, ale nemyslím, že by byla v knihkupectvích, jde o edukační materiál do škol. Doufám, že se děti nejen pobaví, ale zároveň jim to pomůže uvědomit si, jak se chovat k přírodě.

Píšete jen na zakázku nebo i v momentě, kdy máte inspiraci? Jak to stíháte zároveň s povoláním?
Pracuji na snížený úvazek, takže na psaní čas vyšetřím. Něco píšu, když mne požádají, a něco píšu svého. Momentálně pracuji na jednom detektivním seriálu, ale neměl bych víc prozrazovat, a také se na jaře bude točit pohádka. Tady mohu říci, že v ní nebude chybět princezna a dopadne to dobře. S Ondřejem Havelkou, s nímž jsme se podíleli na scénáři Hastrmana, chystáme adaptaci Harlekýnových milionů od Bohumila Hrabala.

Je obtížné adaptovat cizí předlohu?
Je to těžké a zavazující. Ale třeba Miloš Urban, který napsal Hastrmana, nám dal při adaptaci poměrně volnou ruku. Román je mnohovrstevnatý, takže jsme se museli rozhodovat, co chceme zařadit do filmu a co od toho očekáváme. Zároveň musíte mít i respekt k autorovi. V obou případech, ať už jde o Hastrmana nebo Harlekýnovy miliony, jde o skvělé knihy. Pokud filmy pak diváky motivují k tomu, že si knihy přečtou, je to perfektní věc.

Díváte se na Vánoce vy sám na pohádky – a i na ty vaše?
Na pohádky se koukám rád, rád je i čtu a poslouchám. Část mé knihovny tvoří pohádky a legendy. A když je pohádka dobrá, rád se na ni podívám i v televizi. Pokud jde o mé pohádky, už jsem je viděl poměrně mnohokrát – už třeba i ve střižně, ale když zrovna běží a mám čas, tak se rád podívám. U mých starších detektivek se mi občas stává, že už si je tak přesně nepamatuji. Samozřejmě vím, kdo je vrah, to mne nepřekvapí, ale narážím na bílá místa ve vyšetřování, kdy si nevybavuji, jak přišli kriminalisté na nějaký detail.

Na kterou pohádku se o Vánocích těšíte?
Je to asi taková ta klasika, kterou mají rádi všichni. Ale za opravdu výjimečné považuji Tři oříšky pro Popelku, kde se sešlo víc věcí – skvělý scénář, skvělé obsazení, kdy byla Libuška Šafránková opravdu dar z nebe – a všechno hezky vyšlo.

Inklinoval byste i k pohádkovému hororu jako je třeba Panna a netvor?
Jakýkoliv žánrový film je pohádka pro dospělé – detektivka i horor, jen děti chtějí princezny a čaroděje, a dospělí zase jiné hrdiny. A jestli by mne lákala hororová pohádka? Záleželo by na nápadu. Mám rád, když mne pohádka baví – jako diváka i jako tvůrce. Musí z ní vzniknout fajn pocit.