Rodák z Brna, fotograf Rostislav Košťál oslavil nedávno (3. června) osmdesátku. Jako umělec je stále aktivní. V Křížové chodbě Nové radnice je až do 27. srpna k vidění výstava jeho fotografií starších i současných Bilance Rostislava Košťála, v Pražákově paláci Moravské galerie lze navštívit výstavu Rostislav Košťál: Tempi. Zároveň vyšla také obsáhlá publikace Rostislav Košťál: Fotografie 1963 – 2023.

V Křížové chodbě nejste žádný nováček, podle jakého klíče jste vybíral fotky pro aktuální výstavu?

V Křížové chodbě jsem vystavoval už vícekrát. Třeba 70 + 70 v roce 2013 nebo společně s uměleckým sklářem Františkem Víznerem. Přesně byste to našli v mé velmi podrobné biografii a bibliografii, kterou pro knihu Rostislav Košťál: Fotografie 1963 – 2023 připravoval kunsthistorik Pavel Vančát. Stále mne honil, že musím vědět přesně, jak se která galerie jmenovala a kdy jsem tam vystavoval, a opravoval mi data, nebo třeba dohledal, že výstava se nekonala v červnu, ale až v listopadu. Do Křížové chodby jsem se teď snažil vybrat ty nejúspěšnější a nejvýraznější fotografie z celé své tvorby. Také jsem musel vycházet z možností instalace. V některých případech jde o tisky v rámech, ale mám tam i originály z 50. a 60. let, které jsem možná tenkrát nepovažoval za tak významné, takže až teď po sedmdesáti letech mají prakticky premiéru.

Zmínil jste knihu – jak vznikala?

První maketu jsem si dělal sám – společně s manželkou. A pak ji moc hezky uspořádal grafik, který byl velice tvární. Sžil se s mým pohledem a mou filozofií. Některé fotky jsem sám chtěl vyhodit, ale on mi ukázal, jak krásně na sebe navazují… Je jich tam kolem 250. Samozřejmě, že něco v grafice vyšlo tmavší, ale údajně to můžeme opravit v dotisku (smích).

Prozradíte, jak se dřív sháněly fotomodelky, a s kým spolupracujete dnes?

Většinou to byly kamarádky z vysokoškolských klubů. Tenkrát nefotily za honorář, byly rády, když jsem jim pak dal fotky. Dnes mají tyto dámy některé sedmdesát, osmdesát. Ale mám mezi modelkami i třicátnice, dokonce mladší, fotil jsem třeba studentky JAMU. Mám rád spolupracující modelky, které samy vymýšlí, mám to pak bez práce.

Máte vždy jasnou představu o krajině, do které více či méně odhalené modelky umístíte?

Jasně, to je moje krajina. Mám rád Bohuslava Martinů, a když jedu do Poličky nebo k Novému Městu, přehrávám si v hlavě Otvírání studánek. Od přítele Martinů, básníka Miroslava Bureše, jehož verše Martinů inspirovaly, mám dokonce podepsanou knihu. Moje maminka byla z Náměště nad Oslavou, kam jsem už jako kluk pravidelně jezdil. Posadila mne v pátek na vlak a v Náměšti mne čekala babička. Tam mám taky nejvíc kamarádů.

Pokud jde o roční období – které je pro vás nejfotogeničtější?

Podzim. Jaro je děsně lákavé, ale obvykle z toho vznikne kýč. Ponurý podzim a konec léta po hluboké orbě… to je moje období.

Máte o fotce, kterou vytváříte, jasnou představu, nebo vás někdy výsledek překvapí?

Mě spíš překvapí, když to strčím napřed do ustalovače – a není tam nic. Ale ne… U starých analogů se nedalo nic přednastavit, tam se dobíhalo clonou a já jsem jen tušil, jestli to mám přeexponované nebo dělám proti světlu. Jak byly fotoaparáty dokonalejší, dalo se v nich leccos nastavit, a já jsem to tak párkrát omylem nechal. A třeba celý film jsem nafotil na čtyřnásobnou expozici. Takové fotky pak za moc nestojí. Ale černobílý film je velice pružný, dá se vytáhnout, i když se zkazí, ale nesmí se to přehnat.

O barevné fotografii jste neuvažoval?

Já jsem barvou začínal – než jsem pochopil, že barva je kravina. Líbilo se mi, jak s barvou pracoval Jan Ságl, to byla taková monochromatická barva s odstíny šedé nebo hnědé. Já třeba novoročenku z roku 1970 mám barevnou a občas nějakou barvu ve fotce použiju.

Máte i pěknou kolekci novoročenek, k vidění jsou rovněž v knize – jak tato série vznikala?

Vždy jsem z daného roku vybral nějakou fotku – ženu v krajině. To jsem striktně dodržoval. Ale třeba v roce 2019 jsem havaroval na kole a měl jsem asi pětadvacet šroubů v pánvi, takže jsem moc nefotil – a tenkrát se na novoročence pro rok 2020 poprvé neobjevila žena, ale jsou tam berle a nemocniční pokoj v Bohunicích. Tam jsem vybočil.

S jakým fotoaparátem jste začínal?

Začínal jsem s Exaktou a pak jsem si koupil Pentax, ale k tomu nebyly žádné objektivy. Poté se objevila Minolta, s níž jsem hodně fotil, ta pak nabízela i vyšší možnosti. Mám dnes tři, ale pak jsem kolem padesátky začal špatně ostřit a Pavel Dias, který vždy fotil Leicou, mi poradil zaostřovací fotoaparát. Asi tři roky jsem odolával, ale pak jsem Pavla následoval. Zase mi ale nepasovaly objektivy, tak jsem si musel celou výbavu pořídit znova, a pak jsem si ještě dokoupil kompatibilní Alfu, a tu jsem používal hodně.

V začátcích jste fotil i divadlo – máte krásnou kolekci z Husy na provázku… Už vás to neláká?

Ano, fotil jsem Balzerovou, Švandovou, Bartošku, Zedníčka, Bolka… V divadle jim totiž fotil takový dědek, bylo mu skoro šedesát… A já tam nastoupil v pětadvaceti. Nechápal jsem, jak tam může někdo takový fotografovat. Dnes fotím v osmdesáti a myslím si, že nejsu starej (smích). Tenkrát chtěli, aby divadelní fotky měly dokumentární charakter, a to mne bavilo. Dnes už mne to tak neoslovuje. Ještě před pár lety jsem fotil pro Krobota, ale extra jsem si to neužil. Jak herci vidí foťák, někteří se předvádí. A to já nechci. Spíš rád fotím, jako bych tam ani nebyl…

Vícekrát se v článcích o vás objevuje, že vás nechtěli mezi profíky… Ovlivňovalo to nějak vaše možnosti?

Naši skupinu Epos tvořili tři fotografové a já, stavební inženýr. Říkal jsem si, že bych se tím mohl živit, proto jsem šel do Svazu výtvarných umělců, a tam bylo podmínkou, že musíte předložit volnou tvorbu. Umělecká komise se sestávala z různých lidí, které vybírali z nomenklaturních kádrů, a já měl posudek KSČ, že jsem naprosto nevhodný k čemukoliv. Ovšem neměl jsem to vědět. A na prověrkách jsem pojmenoval vstup sovětských vojsk okupací a bylo. Tenkrát by vám zařazení mezi profesionály mohlo napomoci k nějaké zakázce. Když chtěly firmy vydat nějakou obrazovou publikaci, oslovili profesionálního fotografa. Dnes, v době digitálu, fotí každý. A třeba i obyčejný katalog hrnků si pan ředitel nafotí sám. A myslí si, že přesně tak to má vypadat.