Modrotisk býval kdysi luxusním zbožím. Do Evropy ho dováželi obchodníci z Orientu po Hedvábné stezce. Šlechta používala látku na tapetování a čalounění. Teprve v 19. století se stala součástí krojů. V minulosti bývaly v českých zemích stovky modrotiskových dílen. Dnes se zachovaly na jižní Moravě pouze dvě – ve Strážnici a Olešnici. V roce 2018 se textilní tiskařská technika dostala na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Čas na rozhovor si tentokrát udělala „modrotisková mistryně“ Gabriela Bartošková ze Strážnice.

Napadlo vás jakou malou, že se jednou budete věnovat modrotisku? Kdo vás k tomuto řemeslu přivedl?

Vůbec ne. Na střední jsem studovala sice oděvní design, ale z jiných důvodů. To až moje maminka začala pociťovat, že je potřeba následovník pro mého prastrýce Františka Jocha. Nebyl ale nikdo z osmi následovníků, kdo by o to stál včetně mě. Právě proto, že jsem se na škole věnovala látkám a umění, začala maminka na mě tlačit, ať si to vyzkouším. Já jsem se bránila, chtěla jsem do zahraničí a modrotisk mě vůbec nezaujal. Nemyslela jsem si, že by měl být v něčem přínosný. Až teď vidím, jak jsem se mýlila. Poslechla jsem její radu, natiskla asi dva metry látky a okamžitě jsem věděla, že tohle je to, co chci celý život dělat.

Modrotisková historie vaší rodiny je stará více než sto let…

V roce 1906 byla dílna založena mým prapradědečkem Cyrilem Jochem, jsem tudíž už pátá generace. Rodina se vždy potýkala s velkými problémy během obou světových válek, následně přišel komunismus, který dílnu zavřel na dva roky, ale nakonec jsme přece jen mohli fungovat pod hlavičkou státní organizace ÚLUV (Ústředí lidové umělecké tvorby). Následná porevoluční privatizace dala mým příbuzným taky zabrat. Řemeslo se předávalo z otce na syna po moji maminku, která se rozhodla věnovat spíše rodině. Jsem tedy první žena v rodu, která plně řemeslo přebírá. Zároveň to vysvětluje, kam se příjmení Joch ztratilo.

Vy jste ale inklinovala k módě, k práci s látkami…

Ano, na střední škole jsem studovala obor oděvního design, ale nikam dál jsem už nepokračovala. Chvíli jsem po střední pracovala ve střihárně a vypomáhala v šicích dílnách, pak rok za barem a posledních devět let jsem se plně věnovala modrotisku. Tam jsem se toho ze všeho, co umím, naučila nejvíc ve všech možných směrech.

Ve vaší dílně máte hodně staré formy, jaké vzory jsou ale trendy dnes?

Úplně nejstarší poklady, které jsou v naší dílně, jsou formy více než 200let staré. Jejich přesný věk neznáme, ale stále je používáme. Používáme samozřejmě i novější, které ale tak mají něco za sebou. Jsou staré 35-70 let. Nejnovější máme jen jednu, a to repliku vzor „jablíčka“, kterou nám v roce 2019 zhotovili formíři Milan Bartoš a Jaroslav Plůcha ze Dvora Králové nad Labem.

Zjednodušil se proces výroby modrotisku?

Určitě se výroba zrychlila. zrychlil. Třeba i tím, že modrotisková látka se dnes už nepere v potoce, ale v pračce. Takřka nic se ale nezměnilo na tiskařské a barvířské práci. K výrobě modrotisku je potřeba přírodní materiál. My používáme stoprocentní bavlnu, kterou těmito formami potiskneme zelenou hutnou hmotou, která se nazývá pop nebo rezerva. Výsledný vzor tedy vypadá na bílém plátně zeleně. Plátno necháváme asi týden schnout. Teprve potom se noří do indigové lázně tzv. Kypy. Dohromady ho namočíme šestkrát, vždy po pětiminutové lhůtě, aby bylo plátno tmavé. Nakonec se vypere v kyselé lázni, která zajistí, že počáteční zelený potisk zmizí, vypere se a objeví se konečný bílý vzor. Někomu to může připomínat princip voskové batiky, ale modrotisk má celý výrobní proces za studena.

Kdo u vás hodně nakupuje metráž? Návrháři, firmy, jednotlivci?

Je to velmi různorodé, jsou to velké oděvní firmy jako třeba Gössl z Rakouska. Odebírají od nás samozřejmě i návrháři a výtvarníci a rozhodně je v současnosti velmi populární, že si šaty šijí lidé sami nebo někdo z jejich blízkých. Každý druhý nákup od jednotlivců je právě metráž.

Jste hodně kreativní, spolupracujete i s designéry. Podílela jste se i na přípravě šatů na Miss Universe.

Ano, natiskla jsem látku na zhotovení kostýmu České Miss 2020 na soutěž Miss Universe.

Kreativita je základním kamenem modrotisku. Spolupráce s návrháři je na denním pořádku. Vymýšlíme nové soutisky stávajících vzorů a to těmi nejsložitějšími způsoby, někdy mám pocit, že to snad ani nepůjde, ale pak se s tím zase nějak porveme. Pracujeme s materiály, ať už jsou to pevné a režné tkaniny na čalounění nebo batohy, tak třeba bambusové vlákna na tričkovinu nebo bavlnu, len, konopí, a hedvábí na oděvy. Není výjimkou, že tiskneme na různě barevné látky, aby pak výsledný vzor nabral jiné než bílé barvy, např. zelená, červená, žlutá atd. Často celou spolupráci doprovází dlouhé testování, abychom našli přesně to, co si zákazník přeje. No a ve volnějších chvílích sami vkládáme do výroby vlastní nápady a zjišťujeme, co se uchytí.

Modrotisk si řada lidí spojuje spíš s folklórem a s ním spjatými regiony. Máte v plánu přiblížit ho i Brňanům?

Konkrétní akci zatím nemám v plánu, ale spolupracujeme dost často s Jihomoravským krajem. Do budoucna se plánují v Brně workshopy, tedy tiskařské dílničky, ale i přednášky nebo prodej na jarmarcích.

Letos v srpnu jste v Kyjově na festivalu Slovácký rok obdržela ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby. Kraj ho uděluje lidem, kteří se snaží udržet při životě tradiční řemesla, kterým hrozí zánik, a předávají je dalším generacím. Co pro Vás tento titul znamená?

Tak především je to pro mě obrovské uznání. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych mohla něčeho takového dosáhnout, je to moje úplně první ocenění v životě. Mám pocit, že moje tvrdá práce má konečně výsledky ve smyslu toho, že vidím záchranu tohoto nádherného řemesla o něco reálněji. Mám teď více možností a všechny je budu věnovat modrotisku, právě pro něj jsem to celou dobu dělala.