Na svém kontě má Aleš Zbořil léta moderování na nejrůznějších akcích, v rádiu i v televizi. Kromě
AZ-kvízu ho nyní můžeme pravidelně vídat na novém kanálu ČT 3 v lifestylu Život na třetí po boku
Petry Eliášové. Co rozhodlo, že se téměř vůbec nevěnoval herectví, které původně vystudoval,
prozradil v našem rozhovoru.

AZ-kvíz moderujete více než dvacet let. Jak jste se k němu vůbec tenkrát dostal?
Dnes je to dokonce už třiadvacet let, protože premiéra AZ-kvízu se uskutečnila 4. ledna 1997. Ještě předtím tady ale existoval podobný pořad – jmenoval se Ypsilon, který jsem rovněž moderoval. Jen
televizní technika ani grafika tehdy ještě nebyly na současné úrovni a třeba otázky se četly z fotoalba. Hlavně však šlo o soutěž určenou pro maturanty, neboť v Ypsilonu mohli soutěžit mladí do osmnácti
let. A z Ypsilonu se poté zrodil AZ-kvíz.

AZ-kvíz je studnice vědomostí. Dají se nějaké otázky zapamatovat?
Já bych řekl, že tyto poznatky většinou moc nevydrží, spíš jdou jedním uchem tam a druhým ven. Otázek je opravdu obrovské množství. Diváci to možná ani nevnímají, ale my točíme pět pokračování
za den, což znamená, že během jednoho dne padne několik set otázek. Všechny si zapamatovat snad ani není v lidských silách.

Jak je to se soutěžícími? Uvízli vám někteří v paměti?
Pár soutěžících se opravdu zapamatovat dá. Vzpomínám si třeba na jednu soutěžící, která k nám jezdila autostopem až z Aše. Nejdelší cesta jí údajně trvala tři dny. Vzpomínám si také na pána, který byl bezdomovec, a jediná věc, kterou měl s sebou, byl budík. Nezapomněl jsem ani na spoustu lidí, kteří se v soutěži objevili třeba pětkrát. Nebo na pána, jenž vyhrál čtyři pokračování a všechny soutěžící pozval k oslavě tak bujaré, že se na páté pokračování už nedostavil. Pak existuje zvláštní druh soutěžících, jež nechtějí prozradit svoji profesi. Zejména to bývají učitelé, a když už se přiznají, snaží se neprozradit, kde a co učí, protože co kdyby náhodou přírodopisáři nepoznali nějakou kytku nebo kámen, nebo zeměpisáři řeku či hory. Kdyby to nevěděli, měli by doma určitě průšvih a autoritu na nule.

Oslovují vás v souvislosti s AZ-kvízem lidé na ulici?
Naštěstí ne. Nemám tak povědomou tvář jako herci ze seriálů, po nichž diváci chtějí nějakou radu nebo léčbu. Možná si diváci ani nemyslí, že jsem nějak moc chytrý. 

Studoval jste herectví – věnoval jste se někdy své původní profesi?
V angažmá jsem nikdy nebyl. JAMU jsem ukončil v roce 1991 a to byla doba, kdy do divadla moc lidé nechodili, začínalo se podnikat. Upřímně řečeno – divadlo je jedna z institucí, které trvá delší čas, než začne reagovat na novou dobu a změny ve společnosti. Divadla tehdy přesně nevěděla, co mají hrát a také proč – dramaturgie byla složitější. Trvalo, než se něco vybralo, nazkoušelo a mne to ani moc nezajímalo. Odešel jsem proto na půl roku na hereckou školu do Francie, a když jsem se vrátil, tak už o mě v divadlech nikdo nestál. Zjistil jsem ale, že se v Brně rozběhlo první soukromé rádio, tak jsem šel na dva roky pracovat do něj – a pak ještě na dalších šest let.

Vypadá to, že se vám rádio stalo pro vaši profesi moderátora osudným…                                                                                                                                                                                                                        Osudným určitě bylo. Ten zárodek ale možná vznikl už někde na škole, protože celý rok 1989 byl poznamenán revolučním kvasem, takže v době, kdy jsem se toho potřeboval nejvíc naučit, tak jsme  stávkovali a snažili se změnit svět. A divadlo mne pak už nechytlo.

Jedna z vašich prvních zastávek bylo Rádio 957. Je pravda, že rádia byla nesmírně kreativní a dávala moderátorům hodně prostoru pro jejich vlastní vyjádření?
Rádia byla v počátcích naprosto nezávislá. Jestli byla na něčem závislá, tak pouze na tom, kde a jak sehnat muziku. Nahrávky nebyly tak volně dostupné jako dnes, pamatuji si, jak jsme tenkrát s Borkem
Kapitančikem vyfasovali rakouské šilinky, odjeli jsme do Vídně a pašovali odtud cédéčka, která jsme tam nakoupili. Díky tomu jsme pak hráli v Brně některé písničky jako první, nebo jsme naopak znovu
uvedli klasické hity. Říkat jsme si opravdu mohli, co jsme chtěli. Což záhy zjistili i posluchači a byli překvapení, když jsme je vyzvali, ať zavolají do studia, že se k nám skutečně dovolali. Prvního půl roku jsme opravdu často slyšeli reakci: „Jé, ono to fakt funguje!“ 

Kdy a proč vás přestala tato práce těšit?
V rádiích jsem vydržel asi sedm let, následovalo i Rádio Krokodýl, ale asi došlo k posunu u mě samotného. Zjistil jsem, že neumím nebo ani nechci být tři čtyři hodiny denně milý, usmívat se a pořád dokola poslouchat tu samou muziku. Měl jsem pocit, že se v rádiích už neděje nic dalšího. Obdivuji své kolegy, kteří u této profese vydrželi do dneška. Já sám jsem cítil, že už potřebuji něco dalšího a nového. Zkoušel jsem to i v PR a reklamě, ale tam jsem zjistil, že neumím úplně ohnout záda na přání klienta, a pak se objevilo víc příležitostí v televizi a v dabingu.

Kolik slavných seriálů jste daboval? Určitě tam nechyběla ani Pobřežní hlídka…
Přesně tak – byla mezi nimi i Pobřežní hlídka, Dallas, kde jsem namluvil mladého J. R. Ewinga – asi 120 posledních pokračování, neminul mne Doktor z hor ani sestřička Stefanie, několik řad Policie  Hamburk a spousta dalších. 

Když se vrátím k moderování – jste zvyklý víc pracovat ve dvojici nebo jako sólista?
Spíš jako sólista, být za druhého je o dost náročnější a já od začátku nebyl zvyklý na to, že bych měl moderovat s někým. V rádiu to ještě šlo, tam sedíte naproti sobě, můžete na sebe různě posunkovat a
vidíte se. Ale když stojíte na pódiu vedle sebe, tak potřebujete opravdu člověka, se kterým se sladíte a dokážete přemýšlet jeden za druhého. V tom jsem moc trénovaný nebyl…

Co vám nyní přineslo moderování pořadu Život na třetí pro ČT3 s Petrou Eliášovou?
S Petrou se znám snad od roku 1992, když přišla úplně mladinká do Rádia Brno číst zprávy. Tehdy jsem ji takříkajíc zaškoloval. Před dvěma lety, když odcházela z Dobrého rána, jsme si říkali, že je škoda, že jsme spolu my dva nikdy nemoderovali. A že by bylo bezva, kdybychom se někdy mohli takto potkat. A najednou nám tuto šanci přihrál Život na třetí. Myslel jsem si, že už to nenastane – a vidíte! A musím zcela skromně podotknout, že si myslím, že nám to jde (smích).

V čem je pro vás formát živého lifestylu jiný a nový?
Asi samotnou cílovou skupinou, protože pořad se primárně vysílá pro seniory. Já se cítím sice tělesně opotřebovaný, ale duševně ještě trošku jinde. Snažím se ale pořád své překotné myšlenky zpomalovat
a říkat všechno klidným způsobem a tak, aby to diváci pochopili a bylo to pro ně srozumitelné. Každopádně mě baví, že je v pořadu každý den několik hostů z naprosto odlišných oborů, z nichž o některých nevím vůbec nic. Takže se pořád učím – ať už o bylinkách nebo např. o správném způsobu cvičení. Dozvídám se tak spoustu nových věcí.

Koho byste si do tohoto pořadu třeba rád pozval, kdybyste měl neomezené možnosti?
Moc rád bych se setkal s hvězdami mých rodičů, ale bohužel některé osobnosti už nežijí. Lákali by mne umělci z hudební a herecké branže ze šedesátých až osmdesátých let minulého století – mít  možnost potkat třeba Karla Gotta nebo Waldemara Matušku! Rád bych si připomněl i pana Lakomého. U žijících by mne zajímalo, co třeba dneska tyto stálice dělají – např. Maruška Rottrová nebo Yvetta Simonová, to by bylo!