Ženský vzdělávací ústav Brno, známý jako Vesna, zahájil svou činnost v květnu 2021 jako neformální dobrovolnické uskupení. Jádrem činnosti byla materiální pomoc rodinám v nouzi. Do 7. února 2022, kdy byl formálně založen Ženský vzdělávací ústav Brno, z. ú., pracovala Vesna s třemi stovkami rodin. Kromě oblečení, vybavení domácností, školních a sportovních potřeb fungovala Vesna i jako neformální poradce a rozcestník na sociální služby v Brně a Jihomoravském kraji. Po vypuknutí války koncem února 2022 se Vesna zapojila do pomoci ukrajinským rodinám. Jaká je tradice spolku a jak funguje organizace dnes, Brňanovi přiblížila mluvčí i spoluorganizátorka pomoci Barbora Antonová.
Jaká je vlastně historie Vesny a co odstartovalo její novodobou činnost?
Navazujeme na činnost Ženského vzdělávacího spolku Vesna, který byl založen už roku 1870. Fungování spolku v minulosti přerušil nacismus, komunismus a naposledy i kapitalismus. Před čtyřmi lety se obecně prospěšná společnost a dvě střední školy pod hlavičkou Vesny dostaly do insolvence. Když se tuto informaci dozvěděla Kamila Zlatušková, vnučka obnovovatelky spolku z 90. let 20. století, rozhodla se, že spolek se stopadesátiletou tradicí nenechá zaniknout. Začala shánět podporu u politiků a sehnala investora. Už tehdy jsme začali pracovat na pokračování Vesny. Ve stejnou dobu v Praze Nora Fridrichová spustila šatník pro matky samoživitelky a my si říkali, proč něco takového nemáme v Brně. Proto jsme šatník na jaře 2021 také zřídili – a okamžitě začal fungovat. Inspirovali jsme se Nořinou myšlenkou, ale trošku jsme ji rozšířili. Nezaměřujeme se jen na samoživitelky, ale otevřeli jsme šatník všem, kdo pomoc potřebují. Jediným kritériem je u nás dnes registrace, aby před šatníkem nestála fronta lidí, a počet zájemců jsme mohli regulovat.
Lidé se registrují na konkrétní hodinu a pak si mohou vybrat, co potřebují. První sídlo šatníku bylo v bývalém rockovém klubu Eleven na Dominikánské v době covidu. Tam jsme fungovali do prosince 2021, a když jsme hledali nové místo, nabídl nám prostor v bývalé kavárně Praha v Pražákově paláci Jan Press, ředitel Moravské galerie, který nám také už dříve nosil do šatníku oblečení po svých dětech. Tam jsme přečkali i covidové vlny, kdy jsme museli hlídat zejména zdraví dobrovolníků – chodilo se s respirátory nebo se podle poptávky chystaly balíky.
Loni před Vánoci jsme si říkali, jak si v novém roce oddechneme a začneme přemýšlet, jak vše stabilizovat, upravit a podobně, a přišla válka na Ukrajině. Ta vypukla ve čtvrtek 24. února a my jsme už od pondělka 28. února fungovali v šatníku každý den od rána do večera až do května. Daná situace pro nás naštěstí znamenala i obrovský příval dobrovolníků, kteří se různě střídali. Na místě jsme se věnovali ukrajinským rodinám, když potřebovaly pomoc české rodiny, řešili jsme to individuálně prostřednictvím sociálních pracovníků. Teď jsme se zase vrátili k běžnému režimu. Máme otevřeno dvakrát v týdnu ve čtvrtek a v neděli od 12 do 16 hodin, jiné dny chystáme a připravujeme zboží. Obsloužíme asi sto registrovaných osob denně.
Co lze do šatníku nosit? A jak prakticky funguje?
Velmi oceníme, když lidé přinesou vytříděné a popsané věci – rozdělené podle velikostí a typu oblečení. Materiálu je opravdu neskutečné množství a nám toto obrovsky pomůže. Samozřejmostí je, že přijímáme čisté oblečení. Šatník se asi trošku liší od jiných sbírek šatstva také z důvodu, že dáváte oblečení z ruky do ruky, takže to není anonymní. Lidé nám opravdu nosí pěkné věci. My sami také hlásáme: Přineste to, co byste sami chtěli dostat.
Teď nás zase čeká stěhování, protože prostor v Moravské galerii je už pro nás malý. V otvíracích hodinách musíme vyvážet stojany s oblečením i ven na nádvoří, ve špatném zimním počasí je to už problém. Nicméně Moravské galerii jsme skutečně vděční. Mnoho firem v období začátku války pomáhalo, ale galerie si nás pustila až „do domu“. Nyní ji opouštíme, ale mohu prozradit, že zůstáváme v centru a budeme mít otevřeno úplně stejně, jen ve větším prostoru. Zároveň sháníme peníze, abychom nefungovali jen v dobrovolnickém režimu. Díky Člověku v tísni už můžeme aspoň symbolicky zaplatit koordinátory směn, kteří řídí dobrovolníky. Pomáhat chodí i senioři a seniorky, kteří jsou rádi, že se mohou aktivně zapojit, mnozí si tak svým způsobem léčí deziluzi z našeho roku 1968. I tyto spolupracovníky bychom rádi odměňovali. Naším největším úkolem je proto šatník finančně zabezpečit a zajistit udržitelnost. Jeho služby jsou čím dál víc třeba, ekonomická situace je opravdu vážná. Lidé, kteří k nám loni zavítali jako dárci, si letos chodí pro pomoc. Přicházejí i ti, kteří nikdy nečerpali dávky sociální pomoci. Šatník bude čím dál potřebnější – a ještě má i ekologický aspekt: proč vyhazovat věci, které ještě mohou posloužit.
O co je největší zájem? S čím mohou lidé nejvíc pomoci?
Stále jsou potřeba veškeré domácí potřeby, zejména do kuchyně – hrnce, pánvičky, varné konvice. Stejně tak je velká poptávka po žehličkách, ručnících, ložním prádle. Užijeme i drobnosti, třeba deštníky. Pořád jsou potřeba také tašky a kufry – zejména na kolečkách. Aktuálně mohou lidé určitě nosit zimní oblečení a pořád je zájem i o hračky.
K vašim úspěšným projektům patří i ubytovací jednotky U voršilek – jak to vzniklo?
Biskupství brněnské nám nabídlo velký prostor na Josefské, kde byl bývalý klášter voršilek, s myšlenkou vytvořit na místě ubytování. Biskupství se postaralo o základní technické úpravy a vybudování zázemí, jako jsou sprchy a toalety, a my jsme jako zprostředkovatelé dobrovolnictví a dárcovství vybavili dvacet ubytovacích pokojů. Někde bydlí jedna žena, někde celá rodina. Pomoc jsme nabídli rodinám, které jsou určitým způsobem zranitelnější – jde např. o babičky s vnuky, rodiny, kde žije někdo se zdravotním handicapem nebo si s sebou přináší nějakou psychickou zátěž, např. jde o traumatizované ženy. Na místě funguje technický personál pro drobné úpravy, dále na Josefské působí česká sociální pracovnice a ukrajinská interkulturní pracovnice. Asi měsíc jsme se například starali o Ukrajince na vozíku, který zůstal „viset“ v systému. Tento projekt se opravdu vydařil a doufáme, že bude pokračovat. Původně jsme „voršilky“ plánovali jako střednědobé bydlení, ale v Brně je téměř nemožné sehnat byt, takže lidé na místě setrvávají, dokud potřebují. Stává se, že občas někdo odejde sám. Zatím se nám vystřídalo kolem osmdesátky lidí. Jde o ekvivalent ubytoven, ale navíc s kvalitní péčí. Vytvořili jsme skvělý model, kdy k rodinám přistupujeme s respektem. Velkým bonusem je právě komunitní pracovník, který s nimi dokáže pracovat. Stejně tak mohou obyvatelé využít pomoci psychologa.
Co vaše působiště na Údolní 10?
Od května máme v zápůjčce od města na Údolní 10 dvě budovy. Už jsme uspořádali příměstské tábory Vesny pro ukrajinské i české děti, pokračují u nás také adaptační skupiny Centra volného času Lužánky. Nabízíme kroužky i workshopy, které ve většině vedou ukrajinské lektorky – máme kurzy tance i hudby pro děti, fitness pro ženy, často pořádáme kurzy šití, kde šijeme ručníky pro školičku nebo žínky pro domovy seniorů. Návštěvnicím kurzu, ale i komukoli zvenčí nabízíme odpolední hlídání dětí, zatím v úterý a v pátek. Nově u nás funguje dětská skupina Vesněnka. Zároveň se věnujeme i aktivitám, které jsou potřeba. Existuje u nás třeba kurz emoční podpory pro ukrajinské ženy Čas pro sebe, máme kurz češtiny a díky grantu pořádáme konverzační kluby, kde se bavíme na různá témata – hovořili jsme např. o lidových zvycích, o 17. listopadu i o hokeji. Neřešíme, kdo mluví česky, kdo rusky a kdo ukrajinsky – jde o nácvik normální komunikace s cílem se dorozumět. Od ledna také plánujeme rekvalifikační kurzy v oborech pracovník v sociálních službách, sanitář a chůva a rovněž IT kurzy pro začátečníky i pokročilé. Na hromadné akce chodí Brňané i Ukrajinci – třeba teď v neděli chystáme komunitní předvánoční setkání, kde budeme vyrábět svícny a pít punč. Důležitou složkou naší činnosti je integrace ukrajinských žen do komunitních a dalších aktivit. Kromě lektorek působí ve Vesně desítky Ukrajinek jako dobrovolnice. U většiny aktivit se soustředíme na podporu rodin bez ohledu na jejich jazyk a původ. Proto u nás dochází k neformálnímu začleňování ukrajinských rodin do českého života.
Jak se vám vůbec daří chod takové instituce, jejímž základem je dobrovolnictví, financovat?
Formálně jsme Ženský vzdělávací ústav – a protože jsme vznikli v únoru 2022, nemohli jsme ještě žádat o dlouhodobější granty. Nyní žijeme z darů veřejnosti a firemních darů. Hodně firem přispívá na konkrétní aktivity – na kroužky pro děti i pro dospělé. Obrovskou pomocí pro nás byl Člověk v tísni, díky němuž se podařilo zaplatit tým lidí, kteří udržují provoz spolku. O menší granty se stará fundraiserka Dana, od května do prosince máme od magistrátu dva úvazky na lidi, kteří pomáhají v ubytovacích jednotkách U voršilek. Před pár dny jsme dostali mimořádnou dotaci z Jihomoravského kraje, která nám velmi pomůže s provozem šatníku. Podporu veřejných institucí máme, ale největší finanční pomoc zatím přišla od Člověka v tísni, firem a veřejnosti. Začínáme ale připravovat velké projekty vypisované ministerstvy. Nemáme ambici být další sociální službou, ale chceme fungovat jako podpora stávajících služeb. Šatníkem jsme vyplnili prázdné místo v sociální sféře, vycházíme vstříc i těm, kteří jinak žádnou sociální podporu nevyužívají. Jsme vděční za důvěru, kterou nám projevují naši „klienti“, ale i dobrovolníci, dárci a instituce, a považujeme ji za velký závazek do dalších měsíců a let.
