Vyhnout se dezinformacím na internetu je v dnešní době těžší, než se na první pohled může zdát. Proto se skupina brněnských studentů z Masarykovy univerzity rozhodla, že dá takzvaným fake news na frak a založila spolek Fakescape. A i když fungují pouze pár let, stihnuli už se svými projekty obrazit 195 škol ve 102 městech a 11 zemích. „Nejvíc pyšná jsem na to, jak rychle jsme dokázali vyrůst a osamostatnit se,“ okomentovala úspěchy spolku členka výkonné rady a vedoucí personálního oddělení Johana Ješatková.
Ne každý si asi umí pod vašim názvem něco představit. Kdo a co tedy vůbec Fakescape je?
Jsme spolek studentů, který se zabývá výukou mediální gramotnosti a základy práce s informacemi. Skrze únikovou hru tomu učíme žáky základních škol a studenty středních škol, rádi bychom se ale postupem času rozšířili i do dalších věkových kategorií.
Proč je důležité, aby lidé uměli rozpoznat dezinformace?
Je to důležité především proto, že žijeme v době různých sociálních médií, kde je přístup k informacím hodně jednoduchý a téměř neomezený. A čím víc je informací, tím se zvyšuje riziko, že člověk narazí na nějakou dezinformaci. Je to něco, s čím se všichni potýkáme prakticky každý den a je skutečně velmi důležité umět rozeznat, které informace nejsou ničím podložené a které nejsou pravdivé.
Jak moc snadné je něčemu takovému naletět?
Je to asi jednodušší, než se může zdát. Právě kvůli obrovskému množství informací je hodně jednoduché se zmýlit i v samotném ověřování jejich pravdivosti. Hodně lidí se na to také úplně vykašle. Všichni si myslíme, že sami víme některé věci nejlépe, a tak máme dojem, že není potřeba si informaci ověřovat. Ve výsledku ale vše může být úplně jinak.
Na webu uvádíte, že už vás nebavilo poslouchat, jak si Češi neumí ověřovat informace a že studenti neví, jak poznat manipulace nebo falešné zprávy. Týká se tento problém ale opravdu jenom Čechů a studentů?
To určitě ne. Ta věta má vysvětlovat popud, proč se do projektu před pár lety oněch šest studentů vůbec pustilo. Určitě ale nejde pouze o nějaký český jev. Z dat vyplývá, že ten problém je celosvětový. Zároveň se také nebavíme pouze o mladších lidech. Naopak bych řekla, že větší problém nastává spíš u dospělých a starších generací. Často totiž, na rozdíl od mladých a dětí, neumí s médii pracovat, protože s nimi nevyrůstali od malička.
Je tedy vlastně vůbec dobrý nápad se zaměřovat především na děti a dospívající, když si s tím umí poradit sami?
Děti jsou nejtvárnější, ale zároveň také nejvíce ovlivnitelná skupina. Můžeme je něco naučit, protože jsou ještě ve věku, kdy jsou schopni ty informace přijímat a učení novým věcem jim jde nejlépe. Navíc dospělí, kteří by naše lekce potřebovali nejvíce, to často odmítají a k ničemu podobnému by se přesvědčit nikdy nenechali.
Je možné říct, čím se od sebe jednotlivé věkové skupiny liší, když se pohybují na internetu?
Ony už se hodně liší i základní a střední školy. Nejvíce asi v tom, jaké sociální sítě používají. Například Facebook už je podle nich pro staré lidi. (smích) Nejvíce pak používají TikTok, Instagram kupodivu také upadá. U seniorů zase vnímáme jakousi nechuť učit se něco nového a nechat se „poučovat“ od studentů, kteří ještě nemají nic za sebou.
I přesto chcete se seniory pracovat?
Myslím, že ti, za kterými budeme jezdit, o tu problematiku nejspíš budou mít sami zájem. U dětí je to jiné, tam hru objednává přímo učitel, takže nemají v podstatě na výběr, protože je to součástí vyučovacích hodin.
Na jaké typy škol jezdíte?
Jezdíme jak na gymply, střední, tak i na učiliště. I když se občas potkáme s nějakým žákem, který je znuděný, tak se mi ještě nestalo, že by z workshopu byla otrávená celá třída. Vždycky je to baví a pracují tak, jak mají, což je nejspíš i tím, že jsme jim přeci jenom ještě pořád věkově celkem blízko. Umíme s nimi tedy komunikovat jejich jazykem, což celou práci dost usnadňuje.
Jak si na tom stojí Česko v oblasti mediální výchovy?
Bohužel je to zatím pořád jenom jakési průřezové téma, a ne samostatný předmět. Pokud ale vím, současná vláda by se na to chtěla zaměřit a nějak toto téma posílit, popostrčit kupředu. Zatím je to ale opravdu stále jen něco, co se probírá v rámci jiných předmětů, jako je občanka, čeština nebo informatika. Podle mnoha učitelů, ale na to stejně v hodinách nezbývá čas, ačkoliv je to téma velmi důležité. Na boj s dezinformacemi se zaměřuje třeba Finsko a pobaltské státy, protože jsou hned na ráně Rusku a Bělorusku, kde se to fake news jenom hemží.
Jaké typy her školám nabízíte?
První byla hra pro střední školy, potom pro základní a kvůli covidu, kdy jsme nemohli jezdit na školy osobně, jsme spustili workshop s názvem Co víš-19. Nejdřív jsme moc nevěděli, co dělat, zastavili se nám všechny příjmy. Protože nám ale přišlo důležité více než kdy jindy se kvůli množství dezinformací umět vyznat na internetu, vymysleli jsme Co víš-19. Šlo o takový volně dostupný program na našich webových stránkách, jednu chvíli jsme to dokonce přetvořili na soutěž. Po prázdninách jsme ale opět nevěděli, jak to celé bude a s druhou vlnou covidu už jsme na základě zvýšené poptávky předělali workshop pro středoškoláky do online podoby. Základní školy jsme dělat nechtěli, protože se program zakládá na skupinové práci a nechtěli jsme jim to dělat zbytečně složité. Další věc, která bude dostupná od dubna na našem eshopu, je nová karetní hra Nekrm Kachnu!, kterou jsme v lednu pokřtili.
O co v ní jde?
Chtěli jsme přijít s něčím, co by se dalo hrát opakovaně a mohlo se distribuovat do širší společnosti bez potřeby přítomnosti lektora. Hry, které hrajeme na školách, jsou únikové a dají se tak hrát pouze jednou. Karetní hra, kterou jsme vytvořili, je zábavná a zároveň edukativní a dá se hrát víckrát. Trvalo nám to ale zhruba dva roky, než se vše konečně povedlo. Hráči zastupují jednotlivé redakce, ve kterých bojují proti dezinformačnímu deníku Kachna. Jsou v ní další čtyři minihry, pomocí kterých získávají body na ověřování článků. Když chce redakce vydat článek, musí ho ověřit a pokud se tak nestane, vyhrává Kachna. Celá hra se točí okolo běžných společenských témat, ale také řeší témata novinářská. Najdeme v ní tak například otázky na česká média. Chtěli bychom tím rozšířit naší cílovou skupinu, protože hru můžou hrát i dospělí, třeba s dětmi.
Na Facebooku uvádíte, že byste rádi projekty rozšiřovali i do zahraničí, je to tak?
Už jsme v jedenácti zemích workshopy uskutečnili, většinou když byl někdo z nás na Erasmu a byl o hru v konkrétním státu zájem. Šlo třeba o Švédsko, Bosnu nebo Maďarsko. Také od nás koupil licenci polský Demagog, navíc pomalu začínáme tvořit slovenskou skupinu, ze které bychom časem mohli udělat takový poboční tým.
Spolek v roce 2018 zakládalo pouze šest studentů. Kolik vás je teď?
Je nás dvaatřicet. Přibližně šestnáct lidí jsou pouze lektoři a zbytek jsou i nějakým způsobem zapojení do organizace nebo vedení. Na začátku nám odbornou záštitu dělala Petra Mlejnková a Miloš Gregor z Masarykovi univerzity, ale teď už si více méně děláme všechno sami.
Na konci září jste vyhráli Cenu Karla Velikého pro mladé Evropany. Co to pro spolek znamenalo?
My jsme se hlásili už rok předtím. Z Česka se vždy vybere jeden projekt, který ho pak reprezentuje na evropské úrovni. No a když nás napoprvé ani nevybrali, byli jsme hodně překvapení, že jsme při druhém pokusu celou soutěž vyhráli. Bylo to pro nás opravdu neuvěřitelné. Vlastně jsme první Češi, kterým se toto povedlo. Navíc nám to otevřelo spoustu vrátek právě k mezinárodní spolupráci, hodně lidí se o nás díky ceně dozvědělo.
Proč myslíte, že zvítězil právě váš projekt?
Kdybych měla vypíchnout jednu věc, tak je to fakt, že takzvaně učíme hrou. Nejezdíme tedy do škol dělat žádné nudné statické přednášky, ale snažíme se spojit zábavu s učením a udělat to pro účastníky interaktivní.
Setkáváte se i negativními reakcemi na vaši práci?
Samozřejmě. Potýkáme se s názory, které tvrdí, že indoktrinujeme. Také máme pravidelného hatera na Facebooku. (smích) Často se stává, že se placený příspěvek na Facebooku rozšíří se do dalších sociálních bublin, a to s sebou přináší i zajímavé komentáře. Dozvěděli jsme se třeba, že určujeme, co je a není pravda a že lidem jenom vymýváme mozky.
Plánujete něco do budoucna?
Chtěli bychom začít jezdit do domovů pro seniory, spolupracujeme na tom s Elpidou a organizací Transitions. Také bychom v blízké době rádi spustili nabídku kybernetických workshopů, se kterými se opět bude jezdit do škol. V plánu je i rozšíření spolku na Slovensko a obecně se chceme zaměřovat na vzdělávání na sociálních sítích například pomocí různých infografik. Protože dezinformací je čím dál víc.
