Filip Habrman pracuje pro Diecézní charitu Brno. Tím ovšem výčet jeho činností zdaleka nekončí. Začínal jako koordinátor v lékařských misích, kromě humanitární práce se věnuje i inkluzivnímu vzdělávání, pořádá cyklus koncertů v Mahenově divadle a docela nedávno k jeho profesím přibyla i pekařina. V rozhovoru jsme probrali, co má za sebou i čím momentálně žije.

Humanitární práce, provoz charitního bazaru, působení na Pedagogické fakultě MU, pořádání koncertů – jak lze tolik činností zvládat v jednom člověku?

Před patnácti lety jsem v Anglii nastoupil pod anglický Červený kříž a dlouho jsem docházel na lekce, v nichž se budoucí koordinátoři misí učili, jak nakládat s časem – jak pracovat a relaxovat a vše co nejlépe zvládnout v relativně krátkém časovém úseku – během osmi hodin. Byla to dlouhodobá příprava, která trvala dva roky. Kdybych jí tenkrát neprošel, nikdy bych si tyto důležité techniky neosvojil. Málokdo umí v krátkém časovém úseku realizovat více věcí – alespoň my muži, zatímco ženy to dělají celkem běžně. Já se tak naučil plánovat víc věcí zaráz, a to mne provází celý život. Když se to jednou naučíte, jste schopný standardně dělat v jeden okamžik dvě až tři činnosti.

S léty vám možná dojde energie a síla, ale umění nakládat s časem vám už zůstane.

Kolik hodin denně při takovém zápřahu člověk spí?

Šest až sedm hodin je standard. Důležité je, abyste nevstávali unavení, protože pak následuje jedna káva za druhou. A když do toho ještě vyrušují děti…

Nejaktivnější část dne se odehrává mezi osmou a dvanáctou. Tam si naplánujete to nejdůležitější, co máte ten den udělat. A musíte to zvládnout, i kdyby čert na koze jel. Je třeba tuto dobu co nejefektivněji využít a nedomlouvat si v tomto termínu žádné schůzky nebo přesuny. Je to čas pro vaši práci. To by vám měl umožnit každý dobrý zaměstnavatel, pokud chce, aby byl člověk výkonný. Až poté následuje vše ostatní – schůzky, meetingy a další pracovní povinnosti.  

Účastnil jste se lékařských misí jako koordinátor týmu. Která byla první?

Úplně první byla Indie v roce 2004. Odjezdu přecházela spousta měsíců a předvýběrových řízení, než mne na misi skutečně poslali. Účastnil jsem se dvou lékařských misí v Džajpuru pro dvě velké nemocnice, které spolupracovaly s místními zařízeními. Mým úkolem bylo zajistit právě tuto spolupráci a zásobování léky. Bylo potřeba zajistit, aby na evropskou pomoc navazovala místní lékařská činnost.

Nyní jsou vám bližší mise nebo humanitární práce?

Mise spadají pod Lékaře bez hranic, což je mezinárodní síť, kam se jako nezdravotnický pracovník z České republiky nedostanete. Jediná instituce, která mi to u nás umožňuje, je Diecézní charita Brno. Tam jsem dostal možnost podobnou jako dříve v zahraničí. Mezinárodní organizace jedou v úplně jiném módu. Jakmile mise skončí, nikdo na ni nenaváže – vše se zafinancuje, ale tím činnost končí. My však nezavádíme do místních struktur žádné jiné inovace, to by postrádalo smysl. V charitě máme jiné postupy – stavíme kliniky, budujeme oddělení, ale se zapojením místní komunity. Místní naši práci pak kompletně převezmou. Nemocnice poté spadají pod správu místních vlád či ministerstev zdravotnictví, která je převezmou, aby nová zdravotnická zařízení mohla fungovat dál. Nelze tuto činnost postavit na lidech ze zahraničí, kteří jednoho dne odjedou. Já na konkrétních místech působím tři roky a pak je mým cílem výsledek předat. Máme za sebou Irák, nedávno jsme začala v Bangladéši, další pomoc bude hodně směřovat na Ukrajinu.

Nedávno jste se podílel na budování nemocnice v oblasti iráckého Kurdistánu. Jaký je aktuální stav?

Ta už stojí a funguje. Irák jsme opouštěli v roce 2021 s tím, že jsme nemocnici předali do rukou tamního ministerstva zdravotnictví. Všechna oddělení, až na gynekologii, jsou v provozu a stát je financuje. Jelikož má instituce povinnost informovat nás tři roky, píšeme si a voláme. Mám přehled o financování i dodávce léků. A přesně tak by to mělo fungovat.

Jak je to se zmiňovanou Ukrajinou?

Tam jsme hodně působili v počátcích válečného konfliktu, ale ne s charitou. To šlo mezinárodní lékařské týmy, které pomáhají v akutních případech v oblasti válečné medicíny. Tuto pomoc však nekoordinuji. Já nyní připravuji podklady pro pozdější práci, ale nikam nevyjíždím. Pouze chystám administrativu, aby byly zajištěny týmy v místech, kde bude potřeba, a aby byly funkční. Jsem takový support pro dobu budoucí, až válka skončí. Pokud budu mít čas, mohu zase pomoci budovat nemocnici v nějakém místě, kde bude potřeba. Tak bude vypadat konkrétní pomoc České republiky.

V rámci charity jste v Brně vzkřísil i charitní bazar Baltazar…

Baltazar vznikal v roce 2013, má své zaměstnance, kteří vědí, co mají dělat, a já zajišťuji něco jako servis a dohlížím na financování. Jde sice o sociální podnikání, nicméně na provoz si sami musíme vydělat. Nemáme žádné dotace, jen 100 tisíc od města, přičemž rozpočet je 5 milionů. Proto máme tři obchody a e-shop, generující nějaký zisk. Potřebným dáváme ošacení zadarmo. Nicméně naše náklady musí pokrýt prodej – něco stojí převoz šatstva do skladu, musí se zaplatit lidé, kteří oblečení protřídí atd. Náklady se nám naštěstí daří pokrýt a všechno funguje, když jsme v minusu, což se často nestává, dokrývá rozdíl charita, např. z tříkrálové sbírky.

Jak do toho všeho zapadá plánování koncertů v Mahenově divadle?

Jde už o dlouhodobější proces. Připravoval jsem v minulosti pár festivalů a v roce 2013 mne oslovil tehdejší šéf činohry Národního divadla v Brně, jestli bychom v Mahenově divadle nemohli uskutečnit nějaký koncert. Už dřív se sice pár hudebních vystoupení v divadle konalo, ale vždy šlo o pronájem. Dramaturgicko-produkční plán v oblasti hudby Mahenovo divadlo nemělo. Tak jsme začali Hankou a Petrem Ulrychovými a dnes máme pětadvacet koncertů do sezony. Občas se sice objevily hlasy, že do divadla se hodí jen folk, ale rock už ne, ovšem s léty si Brňané zvykli. Naším mottem bylo: „Dostaňme do Mahenova divadla publikum, které by jinak do divadla nepřišlo. A třeba se v budoucnu vrátí i na představení.“ Věřím, že třeba při koncertě Wohnoutů byla většina diváků v Mahence poprvé. Přitom Mahenovo divadlo je nejhezčí, které znám. Jsem rád, že jsem podobnou příležitost dostal, sám mám ke kultuře hluboký vztah – i všechny naše děti hrají na nějaký hudební nástroj.

Jaké koncerty nás v Mahenově divadle čekají v nejbližších dnech a týdnech?

Jsem rád, že ve výběru účinkujících mám volnou ruku. Už dnes, 29. října, nás čeká koncert Jitky Zelenkové Znovu 70, v neděli v Mahenově divadle hraje Bára Hrzánová s Mário Bihárim. V půlce listopadu je na programu Robert Křesťan a Druhá tráva a poté se uskuteční dvoják Tata Bojs a Dekkadancers. V prosinci se pak publikum může těšit na Jablkoň a ještě před Vánoci na koncert Markéty Irglové a také na skupinu Buty. Nyní už se také připravuje další ročník koncertů. Snahou je zařadit za sezonu jeden až dva koncerty interpretů ze zahraničí, což se v době covidu úplně nepovedlo, ale jinak se i toto daří.

Momentálně vás však zaměstnává i projekt ze zcela „jiného těsta“ – pečení koláčů a provoz pekárny v Tišnově. Jak k tomu došlo?

Mám ženu a pět dětí. Pořád jsme přemýšleli, čemu by se mohla po mateřské věnovat. A protože jsme často jezdili za jejími rodiči na Ostravsko, věděli jsme o úžasných koláčích paní Antonie Jaroňové z Hukvaldské pekárny. A napadlo nás, co kdybychom něco podobného nemohli nabídnout i v Brně, a paní Jaroňovou jsme oslovili, jestli by něco takového bylo možné. Ta nám nečekaně vyšla vstříc, takže jsme se domluvili a začali hledat místo pro pekárnu. V Brně na Špilberku nám to nevyšlo a pak se objevil prostor v Tišnově. Ten jsme rekonstruovali a letos v lednu jsme na náměstí Míru otevřeli pekárnu Moravské koláče. Pečeme lopaťáky, což je obdoba frgálů, ale tento název se smí používat jen na Valašsku, dále koláčky, buchty, vdolky i slané pečivo. Naučili jsme se technologii výroby a musíme dodržovat všechny postupy paní Jaroňové.

Co umíte upéct vy sám?

Už jsem zkoušel i koláč, ale výrobu má jinak komplet na starosti moje žena, já ten zbytek. Jinak by vám, buďme upřímní, naše koláče tolik nechutnaly. U lopaťáků – frgálů nepoužíváme žádné náhražky a ctíme receptury. A v poslední době zvládáme i objednávky na svatby. Svou ženu v tomto směru obdivuji!

Co je pro vás teď ze všech aktivit nejdůležitější?

Asi chod pekárny a i blížící se koncerty. Také před sebou máme jeden lékařský projekt. Moje žena je zdravotník a cokoliv jsme vždy realizovali, bez její pomoci by se neobešlo. Umí sepsat projekt tak, že u komise uspěje. Je tím základním článkem, bez něhož by nic nebylo. Já to sice vykomunikuji, ale ona to umí hodit na papír. Je geniálním psavcem projektů, kterému vše vychází. Za posledních pět let se nám podařilo uspět asi s patnácti projekty na mezinárodní úrovni. Díky ní se nám podařilo získat za léta naší práce miliony pro humanitární účely. Sám bych to nikdy nedokázal.