Jako Silák Franta zvládá kousky, kterými ohromoval publikum už Franta Kocourek, v jehož stopách jde František Šebela zcela cíleně – ohýbá železnou tyč přes zuby, o krk i hlavu, dokáže roztrhnout telefonní seznam, vynést někoho v zubech, vytvarovat ze železa kolibříka, ohnout dostihovou podkovu či hřebík a dokonce zvládne v zubech utáhnout plně obsazený osobní automobil. Pokud jste někdy navštívili siláckou show, vaší pozornosti rozhodně Silák Franta nemohl uniknout. A jak se vůbec on sám k této disciplíně dostal? To už prozrazuje náš rozhovor.

Kdo byl váš první idol – Arnold Schwarzenegger nebo Franta Kocourek?

Úplně na začátku mne opravdu oslovil Franta – poprvé jsem ho viděl na sklonku normalizace kolem roku 1987, když jsem měl asi osm let. Ohromně mne bavily silácké kousky, které prováděl. Ale je fakt, že později ho hvězdy akčního žánru převálcovaly. Filmy se Stallonem i Schwarzeneggerem byly udělané tak, aby se tehdejším -náctiletým vryly pod kůži, navíc u nás tehdy kulturistika a posilování nebyly moc k vidění. Míval jsem vždy žně, když byla ve Křtinách pouť, a já jsem si mohl v maringotce na střelnici koupit jejich fotky a plakáty, které mi pak zdobily pokoj. Později jsem se ale ke svému původnímu hrdinovi vrátil – začala mne víc zajímat síla než samotná kulturistika a to, jak budu vypadat. Chtěl jsem umět zabrat a hodně zvednout – to přišlo někdy na střední škole, ale na intru jsem k tomu neměl úplně podmínky. Tehdy jsem o možnosti vystupování spíš jen snil. Vše se změnilo, když jsem začal pracovat a posilování se víc věnoval. Pak jsem odcestoval do Anglie, kde jsem vlastně kromě zaměstnání neměl nic moc jiného na práci a hledal možnost dalšího vyžití – a tak jsem po práci začal chodit cvičit. V místní posilovně jsem si však stěžoval, že se tam nedá pořádně zamakat, protože tam neměli žádné slušné váhy. A někdo mi doporučil, že asi 30 km daleko, musel jsem jet autobusem, je heavy weight gym, kam chodí trénovat strongmani.

A to už se víc blížilo vašim představám?

Ve chvíli, kdy jsem to uviděl, věděl jsem, že je to přesně ono! Klasická potírna, žádné pásy – a začal jsem tam chodit skoro každý den. Tamní kluci mne naučili, jak cvičit, když člověk chce trénovat sílu. Byli daleko větší než já, ale věnovali se mi s obrovskou chutí. Tam jsem asi položil základní kámen a celkem brzy jsem zvedal dost velké váhy. Když jsem se vrátil do České republiky, tušil jsem, že je na spadnutí nabyté dovednosti zúročit.

Co vám na začátku pomohlo?

Frantu Kocourka jsem měl načteného, přečetl jsem si vše, co se o něm kde napsalo, studoval jsem i jeho fotky a další materiály, které byly dostupné. Můj kamarád, profesor tělovýchovy František Severin, který léta učil na elektrotechnické průmyslovce tělocvik a myslím i zeměpis, mi poradil, že pokud chci začít, že musím pěkně od začátku – ať si nakoupím jednotlivé kousky železa a zkusím je ohýbat. Když mám o Frantových kouscích přehled, ať se do nich také pustím a zjistím, kam až mi moje tělesná schránka dovolí zajít. V tom mi obrovsky pomohl, protože jsem si opravdu zašel koupit železa různé tloušťky a síly a začal jsem je testovat. Zjistil jsem, že desítka kulatina i dvanáctka jsou nic, čtrnáctka je už tužší… Pak jsem se pustil do zkracování délky, protože dvoumetrová kulatina, když ji chcete ohnout v zubech, povolí určitě snadněji, než když ji máte kratší. Také to lépe vypadá – a hned tak někdo to nedokáže. Až jsem se dopracoval na úroveň, kdy to přestalo drhnout a s níž jsem byl spokojený.

Jak to bylo s Frantovými kolibříky?

Ty vyrábím ze silné železné pásoviny, jak jsem to nedávno ukazoval i v pořadu Sama doma. Už jsem je měl na repertoáru asi roky, když jsem se ocitl v restauraci Dřevěná růže na Provazníkově, kde po stěnách visely originály kolibříků, které zohýbal Franta Kocourek. V té hospodě mu byla věnovaná určitá vzpomínka – fotografie i kolibříci po stěnách. A tam jsem zjistil, že Franta Kocourek měl pásovinu ještě širší!  A tak jsem si řekl: Tak to ne! Budu muset asi taky zapracovat! A nyní používám pásovinou 60 mm širokou a 5 mm silnou – to už je opravdu na hraně. Dřív jsem pracoval s padesátkou.

Jak dlouho už vůbec vystupujete?

Své první vystoupení jsem měl v 29 letech, což je letos čtrnáct let. Zatímco na začátku jsem býval i nervózní a měl jsem trému, dnes mne každé účinkování neskutečně nabíjí a těší. Samozřejmě záleží i na publiku, které vám nedá nic zadarmo. Když si řekne – Teď nás bav! – musíte se pořádně snažit. Ale třeba teď před měsícem jsem měl opravdu báječné publikum ve Znojmě. Bylo vidět, že se na mě těšili, děcka skvěle spolupracovaly, dospělí mne zdravili, fotili se se mnou, rozdal jsem řadu podpisů. A pozvali mne zase na příští rok! V takových případech se vždy snažím nevystřílet si hned všechny kousky, abych se při další návštěvě neopakoval.

Kolik kousků máte nyní na repertoáru?

Asi kolem dvaceti a drtivá většina je inspirovaná právě Frantou Kocourkem. Mně o to šlo, nechtěl jsem vymýšlet něco jiného, nechtěl jsem se nějak vymykat, ale měl jsem v úmyslu Frantu připomínat – se vším, co k němu patřilo – nikoliv kopírovat. I na pódiu si připadám jak on – jako odměnu za úsilí, které rozhodně nebylo zadarmo, vnímám fakt, že se mi skutečně daří a že se mohu svému idolu takto přiblížit.

Do jaké míry se držíte i Frantovy image? Přece jen jste ji v poslední době trošku změnil…

Na začátku jsem se snažil připomínat Frantu i vzhledem – minimálně kostým jsem si pořídil velmi podobný. A vlasy jsem tehdy nosil delší kudrnaté, ale to nebyl úmysl, i když je fakt, že když někdo na podobu s Frantou i díky nim upozornil, lichotilo mi to. V době covidu jsem ale vůbec neměl žádnou inspiraci, když se nevystupovalo. Loni jsem měl opravdu jen pár akcí. Vlasy jsem si nechal ostříhat a zjistil jsem, že je to vzdušnější, také jsem si nechal narůst vousy, a přišlo mi pohodlné, že se nemusím každý den holit. Původní vizáž jsem opustil, to už tady bylo. A taky nemládnu, že… Asi není potřeba si hrát na to, že jsem někomu podobný. Jsem Silák Franta, ale Frantu Kocourka vždy rád připomínám. Považuji to za svou povinnost a chtěl bych, aby lidé věděli, že pro mne byl velkou inspirací.

Jaký je rozdíl mezi kulturistou a silákem?

Je to hodně o počtu opakování a o váze, kterou zvedáte. V kulturistice děláte osm až deset, někdy dvanáct opakování s váhou, která musí být adekvátní počtu opakování. Silákovi stačí daleko méně opakování, ale o to vyšší váha. Ve výsledku se vám nerozvíjí svalová hmota, co se plasticity týče, ale máte úplně jinou svalovou strukturu – svaly jsou přizpůsobené síle. Siláci nebývají zdaleka tak vysoustruhovaní jako kulturisté a ani jim o vzhled až tak moc nejde. Já se snažím být něco mezi tím. Míval jsem i 108 kilo, a to mi dost pomáhalo, když jsem ohýbal železo a zapojil jsem pohyb těla. A teď jsem zhubl. Ani ne cíleně, ale vzhledem k tomu, že se nevystupovalo, měl jsem víc času na cvičení. Paradoxně, když mám hodně vystoupení, cvičím méně, protože se nemohu před výkony tak zatěžovat a potřebuji víc času na regeneraci. Když o víkendu vystupuji, jdu cvičit až ve čtvrtek nebo v pátek. Když jsem vystoupení neměl, někdy z kraje roku, chodil jsem cvičit každý den – a tím pádem jsem zhubl. Také jsem změnil způsob stravování – odboural jsem pečivo a přílohy nahradil zeleninou. Osm kilo bylo dole a pořád se to drží. Ale jako silák se tím pádem víc nadřu, protože mohutnost vám v této profesi pomáhá.

Jak vypadá váš jídelníček?

V práci si jídlo nechávám posílat, ale snažím se vybírat si jídlo zdravé. Mou zásadou je stravovat se kvalitně – maso a k tomu zeleninu. Maso jím kuřecí, vepřové a hovězí. I ryby mám moc rád. Teď jsem si dopřával na dovolené ryby a mořské plody i dvakrát denně.  Nepohrdnu ani kuskusem nebo bulgurem, ale doma dávám přednost zeleninovým salátům. Pečivo mi momentálně vůbec nechybí. Jinak vypiju litr mléka denně, to je základ, sýry taky mohu, jak jsou tučné, to moc neřeším. A i k sýru křoupu kedlubnu, kterou si pěstuji na zahrádce.

Jste sám sobě i trenérem?

Původně jsem se věnoval kuchařině a vařil jsem i v Anglii. Když jsem se odtud vrátit, tak už jsem v tomto oboru nechtěl pokračovat, takže jsem se rozhodl pro rekvalifikační kurz fitness trenéra. Říkal jsem si, že by mne něco takového mohlo bavit. Tehdy jsem si vybral kurz Petra Stacha, několikanásobného mistra Evropy v kulturistice. Absolvovat kurz bylo poměrně náročné – učili jsme se o lidském těle i o tom, jak lidé cvičí špatně a jak si mohou uškodit. Celé to bylo hodně výživné a dalo mi to opravdu dost. Nicméně se to nepotkalo s tím, že bych se pak této profesi věnoval, ale dozvěděl jsem se spoustu věcí, které nyní dokáži využít pro sebe. Uvědomil jsem si třeba, jak důležité je i při silovém cvičení kardio, protože každý silák, když cvičí „na plný valčík“,  musí tuto zátěž vyrovnávat, aby se srdce dostalo i do jiného rytmu. Do té doby jsem cvičil jen silově a kardio jsem nedělal. Že to není dobré, mi potvrdil i již zmiňovaný profesor Severin. Takže od té doby už kardio do cvičení na začátku a na konci  tréninku vždy běžně zařazuji, abych tělu vyšel vstříc a ne ho jen huntoval. Jako trenér jsem měl jen pár klientů a zjistil jsem, že je na každém, jak se bude mými radami řídit, což se bohužel mnohdy nedělo. A to mne tak energeticky vyčerpávalo, že jsem toho nechal.

Kromě cvičení máte i další vášeň – motorky…

Spíš cestování na motorkách. Nejsem žádný mistr přes motorky, ani mne neláká závodění na okruhu, na to jsou jiní, já úplně miluji být na motorce na cestách – mám celkem tři, z toho jednu polo cestovní, na dvou aktivně jezdím. Jsou to kvalitní veteráni, s nimiž se nebojím ani za hranice. Teď jsme se synem, kterého jsem vyženil, ujeli 2 000 km a motorka ani neškytla. Máme spolu spoustu společných zájmů – jak cvičení, tak motorky, tak jsem rád, že jsme se takhle s koníčky potkali – a společně jezdíme jednodenky i dvoudenky. Jednou za rok vyrazíme na celý týden – teď nedávno jsme byli zrovna v Chorvatsku na Plitvičkách, kam jsme vyrazili přes Balaton. Dali jsme si i noční přejezd přes Maďarsko, to byl adrenalin. A užili jsme si to i u moře. Žena se mnou jezdí na motorce méně, máme pejska, kterému se hodně věnujeme, dřív se mnou chodil i do práce, takže je vítáno, když s ním někdo zůstane doma. Nepořizovali jsme si ho proto, aby byl doma sám. A když vyrážíme se ženou na dovolenou, díváme se na místa, která jsou dog friendly, aby pejsek mohl jet s námi.

Jaká vystoupení vás v nejbližší době čekají a kam se rád vracíte?

Nejnabitější bývá květen a červen. O plán vystoupení se teď stará moje žena, protože já jsem byl občas schopen si domluvit i dvě za den. Teď se objevím 24. června ve Slaném a o den později mne čekají Němčice na Blanensku. Na konci července se zúčastním Bosonožského sudovalu, to je taková oblíbená akce, kam jezdím opakovaně. Jsem tam už součástí programu. Stejně tak rád jezdím do Lužice u Šternberka na Gustavovu Lužici, která se koná na počest Gustava Frištenského. Také rád vyrážím do Unína na Tišnovsku na setkání veteránů, což mne baví – a já tam pak zároveň i vystupuji, akorát vždy přemýšlím nad skladbou programu, abych další rok nepředváděl totéž.