Vystudovala architekturu, dvacet let se věnovala grafice a typografii a posledních devět let vede Helena Hermanová kurzy kreslení s názvem Ateliér pro kočku. Jeden z kurzistů je popsal následovně: „O kurzech Ateliéru pro kočku se dá s klidným svědomím prohlásit, že nebyly testovány na zvířatech, ale na lidech. A 10 z 10 účastníků si je nemůže vynachválit. Krok za krokem odhalí vaše kreslířské či malířské schopnosti, i když jste přesvědčeni, že něco takového nelze s vaší osobou vůbec spojovat. Jak to dělají? To se nedá popsat. To musíte zažít! V každém případě mají oba moje palce nahoru.“ O začátcích ateliéru i jeho dnešní podobě jsme si povídali právě s lektorkou Helenou Hermanovou.  

Kdy jste se rozhodla vést kurzy kreslení?

Po dvaceti letech od revoluce, kdy jsem se hekticky věnovala práci, jsem úplně vyhořela, všeho nechala a zůstala pár měsíců doma. Pak skončil s prací i manžel, takže jsem začala horečně hledat něco nového. Oslovila mne jedna paní, zda bych nechtěla v jednom centru vést různé tvořivé dílny, ale to jsem odmítla s tím, že to neumím. Představa, že sama absolvuji kurz a pak to budu učit, mi připadala nedůstojná. Ale uvědomila jsem si, že jednou z mých nejvlastnějších činností je kreslení, a napadly mne kurzy. Rodiče mi sice jako malé vymluvili uměleckou průmyslovku, ale já jim to nezazlívám, protože jsem se ke kreslení stejně dostala. Život mě k němu dovedl. Nejsem zneuznalý umělec, který nevisí v galerii, ale můžu být u toho, kdy dílo vzniká, mohu si vymýšlet, zkoušet a je to supr. Navíc jsem měla zkušenosti z dřívější doby, když jsem na mateřské učila kreslit jednu dívku, která se hlásila na architekturu.

Kam se kurzy od vašich prvotních úvah posunuly?

Kurzy jsem začala vést jako lektor v rámci programu celoživotního vzdělávání na Mendelově univerzitě. Až v průběhu jsem si uvědomila, že v nich nejde jen o samotné kreslení, protože je opravdu začali navštěvovat lidé, kteří se chtěli naučit kreslit, ale taky o relaxaci a o emoce, které účastníkům přináším, což je úplně skvělé. Společně se radujeme z výsledků. Mám vlastní metodiku, která se ovšem spoustě přístupů nesmírně podobá. Začínáme bodem a čarou, kterou spousta lidí neumí ani rovně vést, což se projevuje tím, že ji „zachlupatí“. Tak poznáte nejistotu. Ale když se první rovná čára nepovede, zkusí jinde jinou a lepší, o nic přece nejde. Nikdy jsem neuvažovala, že se společně dostaneme až k akvarelu. V mých úvahách byla původně tužka, uhel a fix. Ale kurzisté se začali časem ptát, kdy začneme dělat barvu. A ptali se dál a dál, tak jsem jedno léto vymyslela kurz kreslení pastelkami, což tehdy opravdu nikdo nedělal. Beru to zase od začátku – míchání barev, jak se barvy skládají, čím se ztmavuje, jak vytvořit stín. Když se kurzisté naučí pracovat se třemi základními barvami – já jsem jako ty správné vybrala žlutou, purpurovou magentu a azurovou, i když většina knih o kreslení uvádí něco jiného – vejde jim to do krve.

Kde momentálně působíte?

Pět let jsem měla kurzy na Mendlově univerzitě a zároveň vedla kurzy v Moravanech, na Staňkové a lítala jako hadr na holi. Nyní jsme čtvrtým rokem na Fakultě stavební VUT Brně, Veveří 95.  

Malujete i v exteriéru?

Ano, až se udělá pěkně a skončí jarní kurzy, chodíme do plenéru. Snažím se vždy vymyslet co nejzajímavější a nejrůznorodější místa, kam se vždy vypravíme. Spousta Brňanů ani neví, že existují. Jeden rok jsem chtěla obejít všechny brněnské kolonie, ale to by nemuselo každého bavit, proto je třeba proložit to vlaky nebo lesem. Loni jsme byli v Kamenné kolonii, tam to zná každý, ale také v Divišově kolonii, která byla pro některé objevem. Letos jsme navštívili Písečník, kde jsem potkala i bývalého kolegu v Ekocentru a ten nás obeznámil s místem i jeho historií. Vždy se snažím dělat i osvětu a něco o místě kurzistům povědět. Lidé jsou pak vždy velmi nadšení.

Jaké je věkové rozpětí vašich kurzistů? A kolik jich vám zůstává věrných?

Ateliér pro kočku vedu devátou sezonu a mám jednu kurzistku, která se mnou pokračuje už osmý rok. Hodně lidí pak chodí malovat šestým rokem. Nejstarší dámě je 81 a nejmladší bude mít v únoru 13, ten už s námi chodí třetí rok. Stává se, že někdo v prvním roce odpadne. Na začátku málokdo věří, že mu to půjde, pak má pocit, že ti ostatní to dělají daleko lépe. Dá velkou práci lidi přesvědčit, že je to naopak úplně normální proces. A nevzdělavatelní téměř neexistují. Každého také přivede do kurzu něco jiného. Někdo se chce opravdu naučit malovat, někdo si i popovídat, uvolnit se, ti stálejší už chodí do party za kamarády.

Vedete začátečníky i pokročilé – co vše v Ateliéru pro kočku nabízíte?

Učíme se figuru a portrét dohromady, protože ne úplně každého figura zajímá, navíc se rozhodujeme podle modelu. Když přijde zajímavá rusovláska, zvolíme portrét. Teď budeme po delší době kreslit mužský akt. Snažím se vybírat vždy zajímavé modely, model kurzistům vždy představím, pak si s ním lidé při kurzech různě povídají a všichni jsou nadšení. Pro zkušenější vedu kurzy perspektivy a letos máme poprvé akvarel. Pořád také toužím po abstrakci. Jsem přesvědčena, že učit se dá jen realistická kresba. Abstrakci naučit nemůžu, ale mohu k ní lidi dovést. Čím je člověk lepší v realistické kresbě, tím mívá větší blok uvolnit fantazii. Na tom se momentálně snažím pracovat. Bez ničeho jen tak napatlat něco na plátno umí každý, ale to nepovažuji za umění.

Co kromě kreslení ještě podnikáte?

Letos nás čeká třetí třídní schůzka. Když se kurzisté-začátečníci otrkali, tak se ptali, kdy bude vysvědčení nebo školní výlet, tak jsem vymyslela „třídní“ schůzky pro rodiče i děti. Scházíme se vždy před Vánoci, doneseme cukroví, můj muž upeče něco slaného, udělá se svařené víno… A protože jde o kurz kreslení, vždy máme i nějakou zajímavou aktivitu a účastníci plní různé úkoly. Díky dotazům těchto kurzistů jsme pak uskutečnili i první školní výlet, který se fakt, ale fakt nesmírně vydařil.

Máte i pravidelné výstavy…

Prvních pět let jsme vystavovali na Mendlově univerzitě, teď jsme pravidelně na VUT na Veveří. Od začátku mi bylo jasné, že když bude kurz, musí následovat i výstava. Už kvůli sebevědomí kurzistů. Aby se své dílo nebáli ukázat rodině a známým a také věděli, jak jejich dílo vypadá mezi ostatními. Sice jsem se nejdřív trošku bála, že některé horší práce budou zastíněné lepšími výsledky, ale opak je pravdou. Když vystavíte pět různých zátiší, tak to nikdy nevypadá, že jedno se povedlo, druhé ne, ale že každý to viděl jinak. Na začátku mne to překvapilo a dnes mi to připadá úplně normální. Vždy soubor něčeho je lepší než samostatné dílo. V uplynulých letech jsme dělali také dražbu děl – přispěli jsme na SOS vesničky i Lize vozíčkářů.

Lze Ateliér pro kočku navštívit i mimo pravidelné kurzy?

Děláme také přednášky, kratší kurzy s jinými lektory, aktuálně probíhá arteterapie, ale hlavně v létě pořádáme specializované krátkokurzy – akvarelové pastelky, akvarel, všehochuť, případně prostá kresba, uhel nebo perokresba. Pozor, neplést si s rychlokurzy! Rychle to nejde, děláme krátký, ale velmi intenzívní úvod do problematiky.