Často bývá označován jako liberální, on sám však nemá škatulkování rád. Jan Hanák působí na římskokatolické farnosti v Bohdalicích a přednáší studentům Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovi univerzity, věnuje se také dokumentaristice. Jeho nové dílo s názvem Ona je kněz představuje příběh Ludmily Javorové, jež byla za minulého režimu tajně vysvěcená, a i po mnoha letech tak otevírá otázku postavení ženy v církvi. „Tradice a zvyk pro mě není nosná, jakkoliv vnímám jejich obrovskou hodnotu,“ vysvětluje v rozhovoru pro Brňana.

Hned na začátku vašeho nového dokumentu posluchači slyší Ludmilu Javorovou, jak říká, že zde byl a dodnes je strach z ženy. Souhlasíte s tím?

Určitě ano, a to nejenom v kontextu církve. Celkově téma emancipace žen, které nás provází od devatenáctého století, do určité míry může být motivováno mužským strachem z nich. Protože žena je prostě jiná. (smích) Člověk zezačátku vůbec nechápe, jak někdo může koukat na věci z tak odlišné perspektivy. Později jsem si uvědomil, že možná nejde tak úplně o to porozumět, ale nechat ten druhý pohled žít, nechat ho existovat. Strach je v jakékoliv podobě démonický nástroj, který ničemu nikdy nepomohl. Ve společnosti to paradoxně vypadá, že ženy jsou emancipované a vše je v pohodě. Já si ale nemyslím, že pouze halasné prohlašování rovnosti mužů a žen vede k odbourání strachu.

Co k tomu tedy vede?

Při předposledních parlamentních volbách jsem šel po náměstí Svobody a jedna ze stran tam hlásala, že chce, aby žena mohla po porodu být co nejrychleji opět zařazena do pracovního procesu. Já sice chápu, o co jim nejspíš šlo, ale není to celé takové divné? Neměli bychom spíš prosazovat to, aby pozice ženy jakožto matky, byla vnímána statusově stejně hodnotně jako to, že někde dělá manažerku? Aby i to, co patří spíš ke konzervativnímu vnímání světa, tedy třeba role matky, která je doma s dětmi, mělo stejnou hodnotu? Nevidím sice jediný důvod, proč by žena v církvi nemohla být knězem. Zároveň by to ale nemělo být o tom, aby se v kněžství stala mužem, ale byla v něm opět ženou a matkou. Někdy mi přijde, že to vypadá, jak jsme rovnoprávní, ale doopravdy se hodnota žen posuzuje podle toho, jak moc je výkonná v tom, co dříve bylo spíš mužským světem.

Panuje i v církvi strach z žen?

Církev je letitá instituce, která, jak se říká s jistou nadsázkou, je věčná a není v ní třeba náhlých změn. (smích) Drží si určité konzervativní postoje, což má svoje světlé i temné stránky. Na jednu stranu je s ní složité hýbnout, ale na druhou stranu si nemyslím, že zahazovat všechny kořeny a tradice je správné. Nějaká konzervativnost je tedy do jisté míry v pořádku, ale nesmí se z ní stát konzerva.

Změnil se váš pohled na problematiku žen v církvi během natáčení?

Ano, to bychom byli hodně ubozí, kdybychom se v životě nevyvíjeli. Samozřejmě, že to není ráz naráz, ostatně to i v dokumentu přímo zmiňuji. Změna se ve mně ale opravdu odehrála. A i když ten vývoj může působit jako velmi rychlý, doopravdy šlo o mnohem delší dobu. S dramaturgyní Violou Ježkovou jsme se snažili ten proces zachytit skrze postavu kněze Jana, což jsem sice já, ale mám být spíš takovým zrcadlem toho, co Lída zvěstuje. Když jsem jí potkal, hned jsem věděl, že moje rozumové argumenty můžou být všelijaké, ale že je kněz jsem prostě cítil a nemohl to nikterak popřít.

Existuje podle vás nějaký správný způsob, jak ženám církevní prostor více otevřít?

Lidově řečeno není správná cesta vytvořit si kvóty pro to, kolik má kde být mužů a žen. Prostor by se měl poskytnout všem, zkrátka člověku. Není jediný důvod, proč komukoliv, kdo je povolán, dveře uzavírat. Dříve jsem to moc nevnímal a přemýšlel o emancipaci v plochém slova smyslu. Také si nemyslím, že jde o nějaké právo na to být knězem. Pokud žijeme způsobem, že na něco máme právo, nikdy nedosáhneme spokojenosti. Podle mě život není právo, ale dar. Dar, který dostávám a který dávám. A Lída to svoje kněžství jako duchovní matka skutečně dává.

Máte nějaký životní vzor, ke kterému vzhlížíte?

Nenazval bych to přímo jako vzhlížení. To totiž mnohdy vede k tomu, že lidé vidí jen všechno krásné a nevidí zbytek. A pak se stane, že se najednou ty špatné věci syrově objeví a dojde k druhému extrému, kdy začne člověk svůj vzor odmítat. Je to přirozené u mladých, takže i já jsem vzhlížel ke spoustě lidí, ale není dobré v tom vytrvat. Ti, kteří mě nesmírně inspirují a jsou pro mě velké autority mě sice učí, ale zároveň jsou moji souputníci. Proto se v křesťanské církvi nemluví o duchovních vůdcích, ale o těch, kteří doprovázejí.

V jednom rozhovoru jste řekl, že kolárek kněze nedělá. Co tedy naopak ano?

Kolárek nenosím, není mi to blízké. Myslím, že jsem se díky tomu mohl potkat s lidmi, kteří by jinak někomu s kolárkem šanci nikdy nedali. Mám ale i kamarády kněze, které díky němu lidé na ulici poznávají a oslovují. Spíš je to o určité rozmanitosti a rozhodně neopovrhuji nikým, kdo si ho na sebe vezme. Nesmí se z něj ale dělat ideologie, protože na tom, jak jsem oblečený, kněžství nestojí. Stojí to mnohem vnitřněji a je těžké to slovy uchopit. Nejpřesnější by možná bylo říct, že kněz je ten, kdo posvěcuje svět. Někdo, kdo do jakékoliv situace vnáší Boha, čímž nutně nemyslím postavit se před lidi a něco jim vykládat. V prvé řadě mám umět načíst radost a bolest člověka a umět mu pomoct jazykem, který mu je srozumitelný, ne z něj dělat matrikového katolíka.

Jste kněz, publicista a zároveň také učitel na vysoké škole. Snažíte se tyto skutečnosti oddělovat, nebo je to pořád jeden a ten samý Jan Hanák?

Samozřejmě je to stále ten samý člověk, to ani jinak nejde. (úsměv) Jeden kamarád se mě tuhle trochu naštvaně ptal, jak můžu uvádět, že jsem kněz a dokumentarista, že to není srovnatelné. Ano, můžu říct, že jsem farář a dokumentarista, ale kněz, to je určitý stav člověka, který mě rozvíjí ve všem, co dělám. Je to jako když někdo řekne, že je otec, dokumentarista a učitel. Samozřejmě, že takový člověk nebude při každé hodině ve škole vykládat, co doma dělají děti a manželka. A s kněžstvím je to podobně. Jan Hanák je prostě muž určitého věku, jazyka, doby a také je to kněz.

Liší se ty role v něčem?

Kážu v kostele, nekážu z katedry ve škole ani při natáčení dokumentu. To oddělovat musím. Ale je jasné, že se všechny moje životní role navzájem ovlivňují. K tomu, abyste byl dobrý dokumentarista, musíte umět číst mezi řádky a hledat nějaké hlubší podstaty. Když jste zpovědník, děláte to samé.

Celý život někomu nasloucháte. Necítíte se i přesto, nebo možná právě proto někdy sám?

Trochu to souvisí s celibátem a tím, že jsem časově asi trochu svobodnější. Pokud někdo potřebuje mou pomoc, mám pro něj prostor, který nevěnuji rodině. Ačkoliv je to jistá výhoda, má to jistě i svou stinnou stránku. Třeba když přijdete domů a nikdo blízký tam na vás nečeká. Já jsem takto šťastný, a to ne proto, že bych neměl rád manželství nebo vztahy. Pouze je pro mě tento životní stav významnější. Také mám rád samotu, ale takovou, která není osamocenost, protože má nějaký smysl.

Podle průzkumu STEM/MARK během pandemie covidu-19 postoj k víře a Bohu údajně změnilo pět procent lidí – z toho dvě procenta spíše nevěřila a teď věří, tři procenta to mají naopak. Vnímal jste i vy nějaké změny ve spojitosti s pandemií?

Myslím, že je to spíš dlouhodobá věc. Covidová doba sice znamenala, že se průměrně snížil počet lidí v kostelích, ale je to zároveň důsledek nedůvěry v náboženskou instituci. Touha po spirituálním životě ale naopak dlouhodobě stoupá. Jsme ve velmi přelomové době, což nevytvořila pandemie, pouze tento fakt syrově ukázala.

Jak to myslíte?

Někdy říkám, že my teologicky vzdělaní celibátníci, tedy kněží muži, jsme takoví poslední mohykáni. Když jsem studoval v Olomouci, bylo nás v pěti ročnících pro celou Moravu sto osmdesát. Teď jich je dvacet, což je devětkrát méně pouze za čtvrt století. Za dalších pětadvacet let tak bude kněžích mého aktuálního věku devětkrát méně. Mám pocit, jako kdyby tento způsob kněžství trochu mizel a je otázka, co s tím.

Máte se začátkem roku pro čtenáře nějaké poselství či přání?

Jednou jsem svého dobrého kamaráda Jirku a jeho manželku Lenku požádal, aby mi v poslední den roku dali požehnání. Nevěděli, jak na to, tak jsem jim řekl, ať mi položí ruce na hlavu a třeba i v tichosti něco řeknou. A z Jirky najednou vypadla jedna prostá, ale zároveň velmi silná a nosná věta „Lásku dovnitř, lásku ven.“ A to bych chtěl popřát všem.