Celý život strávil u koní a věnuje jim i svůj profesní život. Zkušenosti nabíral i v cizině, nyní má na starost bezmála osm set koní. Podkova nejen chrání kopyta koní, ale může i leccos napravit. Podkovář totiž není člověk v pozici pod kovářem, ale mistr svého oboru, jehož řemeslo souvisí s pojmem „podkova“.

Jak jste se stal podkovářem, jde o rodinnou tradici?

Práci s koňmi máme v rodině snad už od roku 1880, možná i dřív. Pradědeček byl u dragounů, jeho bratr byl koňský handlíř. S koňmi pokračoval také děda – žil v Ivančicích a vozil, jak babička říkala, co nikdo nechtěl – což znamenalo mrtvé a popel. Děda pracoval pro pohřební službu a město. Tenkrát zvládal za den i trasy přes sto padesát či dvě stě kilometrů. Otec je sedlář, taktéž i starší bratr. Koně jsme měli doma a to víte, člověk tím načuchne. Podkovařina pro mne byla jasná volba. Když jsme jezdili jako děti ke kováři, úplně mne to  nadchlo, i když dnes naše řemeslo vypadá úplně jinak. Koně, které mám v péči, by zaplnily celou ulici – jezdíme po stájích v daných termínech a koně, o které se staráme, pravidelně koveme po sedmi týdnech. Některé sportovní koně se musí kovat i dřív, ale záleží na kvalitě a rychlosti růstu rohoviny.

Kove se každé plemeno jinak?

Určitě. Chladnokrevní koně, kteří pracují v lese, potřebují podkovy, které ochrání kopyto. Musí být silnější a zaručit, aby kopyto v terénu neklouzalo. V lese funguje kůň pouze v kroku. Jinak se kovou i klusácké a dostihové koně, koně, provozující pólo atd. Např. dostihoví koně mají zase tenoučké lehounké podkovy, které umožňují co nejrychlejší cval, pak existují podkovy parkurové, drezurní… Je toho obrovská škála.

Samotné podkovy se už asi ale ručně nevyrábí, ne?

Dřív byla na podkování koně nejdražší podkova, tuto práci by ale dnes nikdo nezaplatil. Vyrobila se takovým způsobem, aby co nejdéle vydržela a dělaly se na ní různé ozuby či hmatce v přední části, aby samotná podkova vydržela co nejdéle. Ozuby byly šroubovací a vyměňovaly se. Dědovy koně také musely mít na podkovách ozuby, protože při cestách po silnici by se podkova okamžitě zničila. Děda třeba dojel do Znojma, tam vytočil ozuby, dal nové a jel zpátky. Parkuroví koně mají hladkou podkovu a do nich se navrtává závit, aby se do něj mohl našroubovat ozub, díky kterému mohou parkuroví koně závodit na trávě. Ozuby mohou mít tvar „h“, „x“, mohou být i špičaté.

Dnes ve světě fungují firmy, které dokáží vyrobit špičkové podkovy strojově. Jde o polotovar, který podkovář přizpůsobuje kopytu. Kůň má každé kopyto originál podobně jako my otisky prstů. Neznám kopyto, které by bylo stejné. I když mají přední kopyta koně podobný tvar, každé je jiné. A vy vše musíte kopytu přizpůsobit – rozhodují milimetry. Jste omezeni tvarem kopyta a šířkou rohové stěny. Podkovák musíte trefit na milimetry do místa, které není živé, a podkovu napasovat podle potřeby. Kopyto je tak složitý orgán, že si to málokdo dokáže představit. Alfou a omegou podkování je správné vyvážení kopyta. Kopyto má různé vazy, šlachy, cévy a celý závěsný aparát je velmi složitý – nejde jen o ukončení nohy, protože kůň v kopytě v podstatě visí. Při každém kroku se kopyto roztáhne a stáhne. Jak kopyto pracuje, napomáhá i cirkulaci krve z končetin do celého krevního oběhu. Když koně špatně vyvážíte, můžete ohrozit jeho zdraví. Když podkovář nezná anatomii koně a špatně naková podkovu, může ohrozit i život koně. Naštěstí na to dnes už jsou zákony.

Musíte pro správné podkování znát i koně v pohybu?

Přesně tak. Dnes mám stálou klientelu a koně, které kovu, dobře znám. Ale i tak nevíte naprosto vše, protože jak kůň dospívá a stárne, tak se mění i jeho svalová konstrukce. S ní se může měnit i postoj. Rovnováhu na kopytě musíte neustále hlídat.

Naznačil jste, že vyjíždíte vy za koni – znamená to, že si vozíte dílnu s sebou?

Samozřejmě. Když přijedete na stáj, musíte mít veškeré vybavení a být připraven na vše. V dodávce mám vše od výhně, dnes se používají plynové pece, přes brusku, závitořez, vrtačku až po x druhů nářadí na úpravu kopyt a podkov. S sebou pravidelně vozím nespočetně druhů podkov. Nejsou to jen podkovy, ale i lepidla, postry, různé typy podložek x druhů podkováků (hřebíky) atd. Abyste mohli dělat tuto profesi, nemůžete mít jeden typ podkovy. Musíte mít nakoupený materiál na více druhů kopyt. Musíte počítat i se zdravotními problémy koně, jako je třeba rozštěp nebo rakovina kopyta.

Kovete všechny koně?

Kovat všechny druhy koní nepovažuji možná za ideální, vždy je lepší, když se zaměříte na určitý typ podkování. Pokud si vyberete těžké koně, kteří mají obrovská kopyta, máte materiálově úplně jinak vybavenou dílnu. Já se specializuji na koně parkurové a drezurní – u těch se používá obdobný typ podkov. Částečně se věnuji i westernovým koním – např. u pana Kubaty, který je u nás ve westernovém sportu na špičce. U westernu jde o úplně jiný typ podkování – musíte velmi úzce spolupracovat s jezdcem, aby vám řekl, jak se kůň pohybuje při práci. Westernoví koně ve vysoké rychlostí musí zabrzdit v písku a potřebují určitý druh podkovy, která vypadá, když to přeženu, jako lyže, aby to v písku dobře klouzalo.

Co vše lze dobrým podkováním ovlivnit?

Každý kůň něco potřebuje. Když kovu závodní koně, tak je to někdy alchymie – jedná se třeba i o dva tři milimetry rohoviny, které ovlivní celkový pohyb koně. Svět se zrychlil, což platí obecně a ve sportu zvlášť. Stejně tak u koně dnes při dostihových závodech rozhoduje rychlost. Tak i na parkuru hraje roli čas. Musíte podkovy přizpůsobit, aby byl kůň obratný a pohodlně se pohyboval. Parkurový kůň musí zvládnout prudší obraty nebo zešikma naběhnout na překážku. Správnou podkovou mu pomůžete v zatáčení, aby se mohl pěkně obracet. Zároveň musíte myslet na to, aby kůň dobře fungoval na trávě, na geotextilii i na písku. Tady hraje roli každý milimetr a vy tak můžete zvýšit výkon koně. U vysoce sportovních koní měníte podkovy i častěji než za sedm týdnů. Termíny bývají individuální s ohledem na tréninky a závody.

Do jaké míry je podkovář pro koně i lékařem a ortopedem?

Když je kopyto dobře vyvážené, jsou všechny vazy stejnoměrně zatížené, jinak můžete způsobit, že přetížíte některou šlachu. Můžete zvládnout spoustu onemocnění – kloubů, rohového pouzdra, závěsného aparátu, nemoc bílé čáry, korunky či rohového střelu. Některé věci zvládne podkovář, některé jen veterinář a jsou případy, kdy musí zasahovat veterinář s podkovářem. Bez veterináře nemáte rentgen, nemůžete použít anestezii. Na podkováři je vše při povrchových zraněních – např. při rozštěpu kopyta. Většinou je způsobené nevyvážeností rohového pouzdra, začne tlačit do korunkového okraje, a když korunka praskne, naruší se celá rohová stěna. Bez veterináře nesmí podkovář zasáhnout do kopyta, aniž by vytekla kapka krve.

Co je to ortopedické podkování?

Ortopedické podkování je jakékoliv podkování, kterým chcete vyřešit nemoc kopyta. Jsou to např. rozštěpy kopyt, fraktury kopytních kostí, defekty šlach, defekty kloubů aj.

Dá se říci, že se i ve své profesi stále učíte?

Člověk se zdokonaluje celý život, aby pak zjistil, že zdaleka neví všechno. Když jsem byl mladý, šlo mi vše jedním uchem tam, druhým ven, dnes absolvuji semináře špičkových veterinářů a podkovářů. Když chcete řemeslo dělat dobře, musíte se vzdělávat, abyste věděl, jak v různých případech zakročit. V poslední době mne velmi fascinuje Doc. MVDr. Jana Mezerová, koňský chirurg, s níž mám tu čest spolupracovat na různých případech rakoviny kopyt. To je oblast, která mne velice zaujala a poslední čtyři roky se jí také intenzivně věnuji. Na jednom ze seminářů jsem Doc. MVDr. Mezerové dělal garanta. Souběžně měl přednášku i pan ing. Jindřich Vinčálek, který dle mého názoru patří ke špičce podkovářského světa. Je to člověk, kterého si moc vážím, a jsem rád, že když se dostanu do situace, kde mé zkušenosti nestačí, mohu se poradit s tím nejlepším, protože žádný veterinář vám neporadí, jakou zvolit podkovu při daném problému.

Samotná rakovina je tak obsáhlé téma, že mne její studium nepřestává fascinovat. Když má kůň toto onemocnění, v doprovodu veterináře seřezávám tvrdé tkáně – vše při anestezii koně i umrtvení končetiny, aby pak veterinář mohl vyřezat postiženou tkáň. On sám se skalpelem rohovinu neotevře. Je to onemocnění, které u koní pramení částečně z genetiky, ale také může vzniknout ve špatných podmínkách stání koně. Většinou postihuje rohovou střelku, nejměkčí část rohového pouzdra. Toto se dá průběžně léčit a předejít kritickému stavu koně, pokud má kůň pravidelnou podkovářskou péči. Dřív bych se do něčeho takového nepustil, ale dnes tím dennodenně žiji – tento typ rakoviny umíme odstranit. Je fajn, že tyto vědomosti můžeme šířit dál.

Chtěl bych, aby lidé okrajově věděli, co podkovářství obnáší. A aby se mu skutečně věnovali jen ti, kteří své práci rozumí, nebo si ji zamilují. Toto řemeslo by měl dělat člověk, který by měl mít vztah ke koním, k práci, nebál se ohně a zvířat. Je to šílená dřina, musíte být kreativní, v zimě je vám zima, v létě horko, když výheň hřeje na tisíc stupňů, jste od rána do večera na cestách, hříbata jsou neposlušná, skáčou, kopou a můžou občas i kousnout. Dělají to blázni, ale já bych asi nic jiného dělat nemohl.