Jiří Hajdyla si v divadle vyzkoušel téměř všechny divadelní profese. Začínal jako herec na Provázku, poté ho osud zavanul do Divadla Lampion v Kladně. Přitom víc a víc tíhl k režii. Nyní se do Brna vrací – jako nový umělecký šéf Divadla Polárka.

V Brně jste měl po studiích jako herec své první angažmá v Divadle Husa na provázku – co pro vás divadelní začátky v Brně znamenaly a s jakými pocity se nyní vracíte?

První roky v Brně byly velmi intenzivní. Člověk se potkával nejen s Vladimírem Morávkem, ale i s dalšími výraznými režisérskými osobnostmi – ať už to byl Jan Mikulášek, J. A. Pitínský nebo paní Eva Tálská. Každé představení pro mne bylo úplně jiné, otevíral se mi divadelní svět a pokaždé nabídl nový zážitek. To mne tenkrát hodně ovlivnilo. Začínalo mne víc zajímat režisérské vidění, jak dalece může být režisér svobodný ve výkladu a kam až může předlohu posunout. Můj odchod z Provázku byl trošku způsoben i tím, že jsem potřeboval zjistit, kým jsem a co vlastně v životě hledám. A dospěl jsem až k divadelní režii a rozhodl se být tvůrčí tímto způsobem. Provázek v tom určitě sehrál zásadní roli. A návrat zpět do Brna? Bude to pro mne velká životní změna, navíc poměrně nečekaná. Prošel jsem výběrovým řízením, kam jsem se přihlásil, protože mne výzva být uměleckým šéfem Polárky zaujala a chtěl jsem to zkusit. Ale nečekal jsem, že to dopadne. Když si mě pak vybrali, měl jsem radost, ale vzhledem k rodinné situaci nedávalo moc smysl dělat takto zásadní rozhodnutí. Ale rozhovory s Honzou Cimrem, předchozím uměleckým šéfem, a podpora ze strany mé ženy mě konec vedly k tomu, že jsem se rozhodl jít za srdcem a jsem zvědavý, co to přinese.

Čím myslíte, že vaše vize Polárky ve výběrovém řízení nejvíc zaujala?

To byste se museli zeptat výběrové komise. Nicméně vím, že všichni čtyři kandidáti byli legitimní, a u mne asi hrál velkou roli i divadelní background, protože znám divadlo z pozice herce, osvětlovače, technika, produkčního i režiséra. Zároveň také píšu granty pro nezávislé divadelní projekty. Tato komplexnost byla asi důležitým argumentem a nejspíš sehrál roli i fakt, že sám mám malé děti a jsem fascinovaný dětským světem. Na děti jsem se nejvíc zaměřil i ve své koncepci. V životě se dlouhodobě zabývám tím, jak být dětem partnerem v jejich růstu, a zároveň mé hledání sama sebe je tak trošku návratem k dětství. Snažím se v sobě objevit dětskou spontánnost a skrze ni se vracet k základním emocím a prožitkům.

V Polárce budete v nové sezoně režírovat titul Nedráždi bráchu bosou nohou, co nám o něm prozradíte?

Jde o poměrně nedávno vydanou knihu autorky Ireny Hejdové. Když se mi dostala do ruky, nadchla mne skvělou atmosférou a energií. Hrdinou je šesti- nebo sedmiletý kluk, který tvrdí, že má divnou mámu, divného tátu a divného bráchu i ségru. A on jediný je normální. Úplně mne uchvátila jeho naprostá suverenita. Já nikdy takový nebyl a spíš jsem přemýšlel, proč já jsem ten špatný. Tento kluk přemýšlí opačně – on jediný je v pohodě a všichni okolo jsou divní. Baví mě se v představení o tuto energii opřít. Ale něco se stane. Náš hrdina i s bráchou spadne do záchodové mísy a při bloudění v potrubí, kde zažívají různá dobrodružství, si uvědomí, že brácha vlastně není zas tak špatný. Lákají mne obě polohy představení – jak rovina dětského punku, jakási forma protestsongu a naštvané výpovědi, tak i fantazijní svět, kde se může stát cokoliv a kde k sobě oba bratři najdou cestu. Myslím, že by to mohlo být představení zábavné pro děti i dospělé. Očekávám, že bude diváky bavit, ale nabídne i přesah a vyvolá úvahy či dialog.

Sezona nese název Všech pět pohromadě – asi tím není myšlena jen pětice titulů – co hodláte sdělit? A na co se vy sám těšíte?

Návrh názvu sezony vznikl ještě v rámci minulého uměleckého vedení a my ho převzali. Myslím, že poselství je úplně prosté: člověk nemusí být odborník na to, aby věcem rozuměl a byl v životě spokojený – stačí mít všech pět pohromadě a věci se mohou dít, mohu být pro někoho užitečný a mohu něco zažít. Všechna představení budou směřovat k zážitkům a zároveň půjde o témata velmi lidská a přístupná v tom nejobyčejnějším slova smyslu. Těším se na úplně všechno, co sezona přinese! Dobrodružství v Zemi nikoho je velmi hezká knížka Jaroslava Foglara a režisér Filip Nuckolls se jí nechal inspirovat k tomu, aby divákovi připravil takové malé dobrodružství – děj představení se  bude odehrávat v hledišti, na jevišti a část ve foyeru. Dobrodružství se dá zažít kdekoliv, stačí se koukat kolem sebe. Mise Polaris bude velkolepá přehlídka divadelních efektů a muziky, pro Polárku něco nevídaného, a vedle toho nabídneme komorní divadelní představení Akiak aneb Cestu za světlem mladého tvůrčího týmu z JAMU, komorní pohádku na motivy inuitských bájí. Diváci se ocitnou v jurtě, kde jim stará indiánka povypráví příběhy, které budou zároveň metaforami. Těším se i na Gorilu a já Lucie Ferenzové. Lucie je skvělá režisérka a titul má potenciál pobavit, ale také vést k zamyšlení, že není vše takové, jak se na první pohled zdá. Zajímavostí této sezóny je, že v každém představení bude živá kapela.

Letošními premiérami cílíte na diváky do deseti let. Kterou věkovou kategorii považujete v Polárce za stěžejní?

Nejmladšího diváka určitě nechceme ztratit. Myslím, že Polárka si ho získala tím, jak ji nastartoval Honza Cimr. Ale byla by škoda vzdát se kategorie středních škol a případně mladých dospělých. Rozhodně chceme pokrývat všechny věkové kategorie a držet se toho, že jsme i divadlem pro teenagery. Máme v úmyslu se těmto mladým divákům ještě víc přiblížit a přizpůsobit se jejich vnímání světa podobně jako to dělají v Minoru nebo v Divadle Drak v Hradci Králové. Chceme udělat krok k výraznějšímu autorskému výkladu témat a zvolení vhodné formy, která bude po teenagery dost atraktivní.

Co nejvíc fascinovalo na divadle jako dítě vás?

Tím, že jsem z herecké rodiny, chodil jsem do divadla odmalička a divadlo mě fascinuje jako celek. V období dospívání mne oslovovala práce Petra Nosálka v Divadle loutek v Ostravě, kde vznikalo syntetické divadlo a propojovaly se všechny žánry – tanec, pohyb, zpěv, činohra, loutky. Šlo o velkolepé rodinné tituly. Klasická témata se zpracovávala tak, že bavila děti a dospělé snad ještě víc. Sám bych se ale nechtěl profilovat jen jako režisér pro děti. Svět dospívajícího a dospělého diváka nabízí širší škálu témat. Na divadle mě fascinuje herec a jeho emoce, prostor pro hru a tvořivost, možnost pracovat autorsky a klást otázky a ona jedinečnost a nevratnost okamžiku. Divadlo jako umění v sobě zrcadlí křehkost a neuchopitelnost života.

Kolik režií za sezonu hodláte do budoucna v Polárce zvládnout? Nezvažujete zařadit do repertoáru i něco, co už jste režíroval jinde – např. Babičku drsňačku?

Setkání s titulem je jedinečná interakce, takže k titulům, které jsem režíroval, bych se nerad vracel. Baví mne vzájemná inspirace, když mi to s předlohou jiskří. Teprve pak se pouštím do rozhodnutí, jak předlohu uchopit. Plánuji zatím jednu režii v Polárce za sezonu, protože kromě Polárky mne čekají závazky i v jiných divadlech. Nicméně o titulech přemýšlím a s dramaturgyní Alžbětou Michalovou už připravujeme vizi na tři roky dopředu.

Polárka startuje sezonu právě v těchto dnech festivalem Polárkový dort – na co byste se nás pozval?

Do přípravy jsem ještě nezasahoval, ale základ zůstává stejný. Jde o zahájení sezony, kdy máme šanci potkat se s diváky a strávit s nimi celý víkend včetně pátku. K tomu směřuje i výběr titulů – většinou jde o menší pohádky pro děti tři plus, ale může je navštívit celá rodina. Hrajeme na třech místech – přímo v Polárce, v zahradě za Polárkou a v Björnsonově sadu. Lze s námi strávit celý den, protože hrajeme divadlo, nabízíme workshopy a na místě je i občerstvení. Festivalem hlásáme, že jsme tady, rádi se potkáme s našimi diváky a možná oslovíme i nějaké nové. Tradičně odehrajeme všechna představení, která měla v uplynulé sezoně premiéru, na tom se nic nemění. Kromě nás se na festivalu objeví Divadlo Toy Machine, Divadlo B, Buchty a loutky, Divadlo Líšeň, Divadlo Dno a další. Každý den pak program vrcholí v parku koncertem. Po polárkovské kapele Polaris přijde v sobotu na řadu oblíbený Bombarďák a v neděli kapela Hm. I když bude lehce pod mrakem, věřím, že půjde o příjemné setkání, které je tečkou za létem, kdy se hraje převážně venku, a zároveň počátkem sezony nové, když už se chodí na divadlo do sálu, kde se zhasínají světla a zahalí nás divadelní kouzlo.