Jeho vstup do uměleckého světa na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ovlivnili písničkáři Donovan, Dylan či Okudžava. Po formaci Bodlák – Vondrák následovalo v osmdesátých letech trio Bodlák – Vondrák – Polák. K muzicírování Jiří Vondrák postupně přidal natáčení hudebních dokumentů o událostech i legendách (Naděje a stesky Bulata Okudžavy, Legendy folku a country) i psaní knih (Miroslav Donutil – Uprostřed běhu).
Koncertujete, natáčíte dokumenty, píšete knihy – čím se cítíte být nejvíc: hudebníkem, režisérem nebo spisovatelem?
Aktivní hraní jsem od letošního 1. ledna pověsil na hřebík – s jednou výjimkou – a tou je festival Quijotova šedesátka, kterou dělá na Lipnici Zdeněk Mazač. Ročně natočím zhruba dva filmy a nejradši jsem ve svém malém ateliéru a píšu knihy…
Jako hudebník tíhnete k folku, šansonu a písničkářům – kdo vás nejvíc ovlivnil na počátku vaší kariéry – byl to Bulat Okudžava?
Okudžava přišel až později, v polovině 70. let. První pro mě byl Donovan, princ hippies.
Jaké bylo vaše první osobní setkání?
První setkání s panem Okudžavou bylo zprvu trochu rozpačitý, až když přišla řeč na jeho písně a můj překlad jeho Modrého balónku, tak pookřál a začali jsme se bavit civilněji. Setkal jsem se ale i s Donovanem, dokonce několikrát. On byl takovej, jak jsem doufal, že bude… milej a květinovej.
Máte ještě nějakou historku s Bulatem Okudžavou, která se nevešla do dokumentu ani do knihy? Mám, ale ty jsou příliš intimní…
Jak jste vlastně v době před sametovou revolucí vnímal politické pnutí kolem Okudžavy – jeho rodiče měli smutný osud a on sám patřil k populárním umělcům v SSSR, přestože se nebál kritiky režimu…
Řeknu to co nejjednodušeji. Komunisti a jejich strana mi byli vždycky odporní, zničili a pokazili, co se dalo, byla to (a je dodnes) snad nejsobečtější partaj, jaká se dá vymyslet. Zničili v celé zemi tolik hodnot hmotných i nehmotných, že následky neseme dodnes. Měli být potrestáni a odsouzeni – jak v SSSR, tak u nás. Okudžavovi rodiče byli fanatičtí komunisti, takže si za svoje osudy do jistý míry mohli sami…
Které z Okudžavových písní máte ve svém repertoáru?
Samozřejmě Modrý balónek, ale miluju Starou vojenskou píseň, Junkery, Gruzínskou, Modlitbu… je jich víc.
A co setkání s Charlesem Aznavourem?
To setkání se neuskutečnilo, přestože nás pan Aznavour pozval jako první a jediné české filmaře vůbec. Tehdejší šéfdramaturg ČT Ivan Hubač tenkrát řekl, že „ho dnes u nás už skoro nikdo nezná a že natáčení s ním by muselo projít nejdříve schvalovacím procesem…“ A takový proces je dnes v ČT otázkou mnoha měsíců.
Když se podíváme na českou hudební scénu, i tady máte úzké propojení – jaké bylo sledovat Jarka Nohavicu při jeho práci na přebásnění opery Cosi fan tute nebo ho doprovázet na turné do Moskvy?
Tak to byl velkej a krásnej zážitek, Jarek je úžasnej básník se schopností z obyčejné říkanky v překladu, resp. svém přebásnění – stvořit báseň. Texty té opery jsou milé, vtipné a nadčasové… Jiná věc je jeho politický směřování, tomu nerozumím a naprosto s ním nesouhlasím. V tomto směru jsme se rozešli. Ale že je úžasnej profesionál, to bych chtěl zdůraznit.
Ve většině dokumentů čerpáte především z osobních setkání s osobnostmi. Z trošku jiného soudku je seriál BackBeat o rockových legendách – jaký klíč jste zvolil tady?
Konfrontaci – jejich vlastní srovnání toho, co kdysi prožívali, když jim bylo devatenáct, jak brali svou muziku, jak vidí svět dnes a co je pro ně jejich hudba po padesáti letech. Bývá to hodně zajímavá sonda do jejich osudů…
Jak často dnes vy sám koncertujete? Nestýská se vám po hudebních formacích Bowle nebo VKV? Dáte se ještě někdy dohromady?
Hodně jsem hrál poslední dva tři roky, hlavně v zahraničí – v Rusku, Polsku, Bělorusku, Finsku, Gruzii – a jak už jsem se zmínil, s hraním končím… A co se týče Bowle, byla to sranda, ale je to pryč. Ani po VKV se mi nestýská… Obě formace byly aktuální ve svém čase a jsou minulostí.
Jednu z vašich posledních knih jste věnoval Frantovi Kocourkovi – jak se do knihy přetavují příběhy v Brně legendárně známých osobností?
Ta kniha o Kocourkovi měla těžké porodní bolesti a psal jsem ji docela dlouho… o kamarádovi, kterýho znali v Brně všichni, se v Brně píše blbě, protože čekáte spoustu „odborných kritik“. Každou jednotlivou událost, každý jednotlivý příběh si pamatují účastníci po svém. Ale kniha nakonec dopadla hodně dobře, pamětníci si ji vesměs chválí a hlavně – kniha je vyprodaná. O reedici neuvažuju, co se prodalo, zůstane tak…
Kdy a proč přišly ve vaší tvorbě na řadu pohádky?
Když byly moje děti malý… Když jsem jim vyprávěl pohádky klasický, tak jsem je často pletl a ony mě furt opravovaly. Tak jsem si vymyslel pohádky svoje, ale naletěl jsem, opravovaly mě ještě víc, tak jsem je zapsal a vznikla kniha. Já svoje děti moc miluju a dodnes, když už jsou Kristýnka i Jiřík dospělí, máme překrásný vztahy…
Tvoříte ve vlnách – např. žijete určitý čas jen natáčením nebo jen psaním či pouze hraním – nebo vše vzniká simultánně?
Hodně „ve vlnách“ – ale bohužel se ty vlny často přelévají jedna přes druhou, tak pak nevím, co dřív. Ale – zvládám to. Celkem. Většinou. Někdy…
