Lucie Pokorová, původně psí „dočaskářka“ neměla srdce nechat na ulici kočku, kterou sousedka hodila přes plot. „Toffyho jsem v krabici, pěkně metr od těla, odnesla na veterinu s tím, že po prvotním ošetření pošupajdí do útulku, co já s kočkou!“ vzpomíná zakladatelka kočičího azylu LuckyCats v Ostopovicích u Brna. A díky její péči se začaly psát další kočičí příběhy se šťastným koncem…
Kočky nebo psi? Jak to začalo?
Psa jsme měli doma už za mého dětství a přišlo mi přirozené v tom pokračovat. O jiném zvířeti jsem neuvažovala, o kočkách jsem dokonce říkala, že je moc nemusím. Ale byla to čistá neznalost a fakt, že jsem věřila všem předsudkům, které kolem koček panují. Když jsem pak našla Toffinka a zjistila, že kočky jsou nejen moc fajn, ale také moc potřebují pomoci, bylo jasno. Ukázalo se, že jim i rozumím víc než psům – škoda těch třiceti let bez nich!! – a ony zase mně. Psy mám pořád ráda, ale už jsem kočkařka.
Jak jste se od dočasek dostala ke kočičímu azylu?
Už ani nevím, jak jsem se dostala k dočaskování psů. Někde na facebooku na mě nejspíš vykouklo zubožené štěňátko, a jestli jeden pes nebo dva, už bylo jedno. Nebýt nálezu kocourka Toffyho, nevím, nevím, kde bych byla dnes. Ačkoli si říkám, že můj život s kočkami je tak přirozený, že by to jednou dopadlo stejně, třebaže za jiných okolností. Toffyho jsem měla asi dva měsíce, když jsem mu pořídila kamarádku, aby se doma nenudil (psy mohu brát s sebou do práce). Jenže on, dospělý gentleman, nebyl na malé rozjívené malé kotě zvědavý, a tak přibylo kotě další. Ještě dvě nalezené kočičky jsem si nechala a od čísla šest nahoru už vznikl útulek. To, že jsem z dočaskování psů už měla zkušenosti s hledáním nových domovů a vůbec péčí o dočasně opatrované zvířátko, byla velká výhoda.
Můžete těm, kteří nejsou v obraze, popsat, jak dočasky fungují? Využíváte je teď i vy?
Dočaska je péče o opuštěné zvíře u vás doma do doby, než najde novou rodinu. Záleží na dohodě se zastřešujícím azylem, jestli vám náklady proplatí nebo je hradí sám dočaskář, jako kdyby zvíře bylo jeho. Stejně se liší podoba spolupráce při hledání nového domova pro zvířátko. Dočasné péče jsou výbornou pomocí hlavně pro starší, chronicky nemocná nebo jinak handicapovaná zvířata, která v útulku strádají víc než ostatní. Stejně tak jsou vhodné pro plaché kočičky nebo nevychované psy (smích), kteří v klidu domácího prostředí získají nějaké návyky a zklidní se. Lidé se bohužel nabízejí na dočasky hlavně u malých koťátek, pro která to však z našeho úhlu pohledu nemá smysl. Tím se trochu míjí nabídka a poptávka, ale dočasek pro potřebná zvířata bychom rozhodně uvítali i více.
Kolik koček už LuckyCats prošlo a kolik se jich podařilo umístit?
Poslední přijatá kočička má číslo 335 a nový domov našlo 277 zvířat. Rozdíl mezi těmito čísly tvoří samozřejmě aktuální obyvatelé útulku, kočičky vrácené majiteli, plašanky vrácené na místo pobytu a pak také samozřejmě zemřelí.
O jaké kočky se vlastně staráte?
Kočičky v azylu mají společné pouze to, že se ocitly bez domova a péče. Jinak se jedná o kočky různého věku a povah. Nejvíce jich pochází z ulice, máme také bohužel dost pozůstalostí (není zajímavé, že zděděné majetky k nám nikdo neumisťuje?) a několik kočiček nám darovali původní majitelé. Navzdory zažité představě kočky venku nejsou vždy vyhozené lidmi, týraných zvířat je naštěstí menšina. Většinou za kočku na ulici může obyčejná lhostejnost, k níž se přidává malá informovanost. Stačí, že někdo pouští svoji nekastrovanou kočku ven, její hormony jsou samozřejmě silnější, kočka se zaběhne a porodí u někoho jiného. Ten se k rodince nemá a ejhle – máme pět nových bezdomovečků. Překvapivě dost majitelů také nehledá své ztracené kočky, přitom u psa by většinou postupovali opačně.
Jakou péči vašim svěřencům věnujete?
Péče spočívá z poloviny v práci v samotném azylu, což zahrnuje úklid, krmení, podávání léků a podobně. Druhou, neméně důležitou činností, je propagace – trávím hodiny u facebooku, při správě webu, úpravě fotografií, odepisování na e-maily… Může to vypadat jako podružná činnost, ale jsem přesvědčená, že je pro chod útulku stejně důležitá jako přímá péče o zvířata. Pokud se o našich svěřencích nikdo nedozví a nedostanou se k adopci, kapacita azylu se rychle naplní a překročí možnou hranici. Útulek by podle mne měl fungovat jen jako přechodné místo pro život. Naším hlavním cílem je umisťování kočiček do nových domovů.
Jak by se měl zachovat člověk, který narazí na toulavou nebo opuštěnou kočku?
U koček, na rozdíl od psů, je velmi těžké rozlišit, zda se jedná o opuštěné či toulavé zvíře. To také považuji za jeden z hlavních důvodů, proč lidé kočkám na ulici nevěnují mnoho pozornosti. Zásadní proto je zjistit, zda kočka pomoc potřebuje. Ideální scénář je kočičku vyfotit, vylepit letáky o jejím nálezu, obeslat sociální sítě a pokusit se najít majitele. Pokud se toto nepodaří, popř. kočička zjevně potřebuje okamžitou pomoc, bylo by ideální vzít ji domů, zajistit jí stravu a podle potřeby veterinární péči. Kočičku si můžete buď ponechat, nebo jí najít nový domov. V této, ale i v jakékoliv předchozí fázi, se dá obrátit na nejbližší útulek, který by měl být schopný vám pomoci. Možná kvůli naplněné kapacitě nebude moci kočičku přijmout, ale určitě poradí s péčí o ni a potřebnými kroky. Lidé často v dobré víře přeskakují hned první krok a ponechávají si i zvířata, která ve skutečnosti majitele mají. Na druhou stranu – dle zákona má být každé zvíře pod kontrolou svého majitele a kočky doplácejí na to, že se u nich snad jako jediných právě toto v praxi nevyžaduje.
Jaký bývá osud starších koček?
Pokud k nám do azylu přijmeme starší kočičku, snažíme se jí zajistit především klid, jelikož aklimatizace bývá delší a náročnější. Nicméně i taková zvířátka nacházejí nové domovy a upřímně řečeno, já sama, kdybych si teď měla kočku adoptovat, budu vybírat právě nějakého klidného a vděčného dospěláka či seniora. Lidé se někdy adopce starší kočky bojí, ale realita je taková, že umírá více koťat a dorostenců se špatným startem do života než koček v seniorském věku. Dospělá kočka vám už navíc neudělá z domu kůlničku na dříví a mnohem lépe naplní představy o vrnícím klubíčku na klíně než rozjívené kotě.
Máte nějaký hezký příběh se šťastným koncem?
Doufám, že to nevyzní sobecky, ale mně pořád přijde nejúžasnější příběh Toffyho. Sama mu říkám Toffínek zakladatel, jelikož nebýt jeho houževnatosti – nálezkyně jej původně hodila přes plot, ale on se vrátil a v tu chvíli zavolala mě – kdo ví, zda by LuckyCats vznikly. Začal tak velký příběh s mnoha a mnoha šťastnými konci.
Dozvídáte se o kočkách stále něco nového? Je to zvíře, které člověka nepřestává překvapovat?
Ne-u-stá-le! Je to jedna z věcí, která mě na kočkách fascinuje. Žádné dvě nejsou úplně stejné. Za ty roky má člověk nějaké osvědčené praktiky a stejně se najde nějaká, na kterou to neplatí. Překvapují mě bohužel i v tom, jak jsou křehké a lehko skolitelné nemocí. Vůbec nechápu, kde se vzalo rčení o devíti životech! Pro kočku je velmi nebezpečný i stres a znám případ, kdy kočka zemřela během zateplování domu. Neustálý hluk a pohyb cizích lidí za okny u ní rozjely smrtelnou nemoc FIP.
Máte vy sama oblíbené kočičí plemeno?
V útulku až tolik s plemeny do kontaktu nepřijdu. Myslím, že se dá i mezi běžnými kočkami domácími vybrat kočička s vlastnostmi požadovaného plemene. Máme tu sportovce, kliďase, nebojsy, mazlíky k dětem, nerozhoditelné salámisty… Mám slabost pro starší nebo postižené kočičky, ale moc ráda se pobavím i s koťaty. Neexistuje plemeno či typ kočky, které bych ráda neměla.
Zvládáte ještě zaměstnání, nebo už jsou vaší prioritou právě opuštěné kočky?
Bohužel poctivou prací v útulku se u nás uživit nedá, nebo to zatím neumím (smích), a proto je zaměstnání nutností. Ale ne nepříjemná. Kočky miluju, ale jsem ráda, že se dostanu mezi lidi, dělám i jiné činnosti, řeším úkoly s nimi nesouvisející. Považuji to pro psychické zdraví za důležité. Kočky jsou takoví otloukánci a být celý den uzavřená ve světě, kde jim je nějak ubližováno, nemůže dopadnout dobře. Někdo se proti tomu umí obrnit… Každý si najdeme nějakou cestu, jak se s tím vyrovnávat, ale stoprocentně to podle mě nejde nikomu, komu na kočkách opravdu záleží. Proto je důležité se v tom neutopit.
Stíháte kromě péče o čtyřnohé nalezence ještě nějaké své záliby či koníčky?
Počítá se jako záliba čištění zubů a koníčkem spánek? (Smích.)
Jak se vám daří azyl financovat – je dost dobročinných dobrovolníků?
Je sice hodně lidí, kteří kočky nemusí, ale naštěstí i dost těch, kteří jim pomáhají! A díky nim to každý měsíc nějak zvládneme. Nemůžeme si ještě tvořit rezervy nebo třeba platit zaměstnance, ale na krmivo a veterinu to stačí.
Jaké jsou možné formy pomoci?
Nevím, jak to zaobalit, ale nejpřínosnější pomocí jsou hned po adopci prostě peníze. Za ně ve velkoobchodu seženeme více krmiva než běžný nakupující, platíme veterináře a chovatelské potřeby. Nicméně velmi vítaným artiklem je i čas. Pokud někdo může věnovat pár hodin týdně propagaci na internetu či přijít pomoci s úklidem a mazlením, bude rovněž vítán. Rádi přijímáme také krmivo a stelivo, které již chovatelé nevyužijí. A v neposlední řadě pomůže dočasná péče, kterou už jsem zmiňovala.
Jak dlouho trvá, než poznáte charakter kočky, abyste věděla, ke komu by se mohla hodit?
To je různé. Koťata jsou, zjednodušeně řečeno, všechna stejná, tam je to jednoduché. Dospěláci už se pak liší víc. Někdo je extrovert a stejně jako u lidí víte hned, na čem jste, a jinému trvá déle, než se vůbec nějak projeví. Základní představu ale získáme během pár dní. Kočka se ovšem v každém prostředí chová trošku jinak. V útulku z některých pomalu utíráme prach a ta samá kočka dostane v novém domově přezdívku Spiderman.
Jak prověřujete zájemce o adopci kočičky?
Zajímáme se o prostředí, do něhož kočička půjde – podle toho, zda chce být sama nebo potřebuje kamaráda, jestli je nebojácná a bude mít ráda děti, nebo potřebuje svůj klid. Vždy řešíme bezpečí kočky. Když má jít do bytu, tak chceme, aby byla zajištěná okna, v případě možných procházek nás zajímá, jak vypadá okolí domu. Prioritou je také kvalitní krmení. Máme dost omezené možnosti, jak zájemce prověřit. Musíme vycházet z toho, co (a jak) nám lidé sami o sobě řeknou. Spoléháme na zkušenosti, podpis smlouvy a s novými majiteli zůstáváme v kontaktu.
Co vše by si měli ti, kteří uvažují o kočce, dopředu promyslet? A jak by se měli na její příchod připravit?
Kočky si většinou neoblíbí člověk s velkým egem. Je to zvíře, kterému se je potřeba trochu přizpůsobit, hlavně pokud je ve stresu nebo nemocné. Nedonutíte ji k něčemu silou podobně jako psa. Výborně naopak funguje pozitivní metoda, ale už i s tím mají někteří (častěji muži) problém. Základní je podle mne nastavení mysli. Z praktických věcí je potom nutností přepravka, záchod se stelivem a nějaké škrabadlo.
Jaká jsou vaše „ano“ a „ne“ pro pořizování domácího mazlíčka na Vánoce?
Pokud někdo o kočce dlouho uvažuje, nevidím problém v tom ji adoptovat právě v prosinci. Lidé jsou více doma a mají čas si zvířátka užít. Nicméně nedáváme kočičky jako překvapení, každý by měl závazek péče o kočku přijmout vědomě a dobrovolně.
Je pravda, že právě po Vánocích počty obyvatel zvířecích útulků stoupají?
Nemyslím si. Pokud se bavíme o nechtěných dárcích, někdo se zvířátka zbaví hned druhý den, někoho přestane bavit po měsíci a někdo jej vyhodí při prvním problému. Počet se tedy rozpustí v delším časovém období. Nejvíce koček přijímáme naopak v létě, kdy se rodí koťátka, a po prázdninách, kdy se děti vracejí od babičky do školy, a lidé opouštějí své chaty, kde přes léto byli ochotní kočky krmit.
Jaká jsou vaše přání do roku 2019?
Přála bych si více zodpovědných lidí. Majitelů, kteří nebudou pouštět ven svoje nekastrované kočky. Zástupce obcí a měst, pro něž nebude toulavá kočka sprosté slovo. A veterináře, kteří se nebudou bát kastrovat kočičky před osmým měsícem věku a předejdou tak dalšímu množení. A pro nás osobně dalších cca 150 rodin, jimž během roku rádi předáme nového chlupatého mazlíčka.
