Když devatenáctiletá Marina opustila třetí den války na Ukrajině rodné město Chmelnyckyj, odjížděla s vědomím, že za sebou nechává rodinu i přátele. Útočiště našla ve Vyškově. I přes to, že se nachází v cizí zemi a příbuzné, se kterými přijela, viděla jen jednou v živote, si zachovává optimistický pohled na svět. „Musím nosit darované oblečení, toho svého jsem si moc nepřivezla, ale tahle mikina se mi zrovna líbí,“ usmívá se mezitím, co mi v jedné z brněnských kaváren vypráví svůj příběh. Studentka německého a anglického překladatelství na univerzitě v Kyjevě věří v dobrý konec. „Když jsem odjížděla, moji rodiče mi řekli, že chtějí, abych byla v bezpečí – když budeš bezpečí ty, budeme se cítit lépe,“ vysvětluje Marina Baydus.
Bylo pro tebe těžké rozhodnout se odjet z Ukrajiny?
Hodně mých přátel a známých si myslí, že se Rusové zastaví u Kyjeva a k našemu městu se už nedostanou, protože pro ně není důležité. Já to ale vidím jinak. Jde o reálnou válku, je to vážný konflikt a Putin určitě jenom tak nepřestane, pokud ničí ostatní města, určitě přijde řada i na Chmelnyckyj. Je nebezpečné na Ukrajině zůstávat a doufat v to nejlepší. Bála jsem se toho, co přijde, a proto jsem věděla, že odejdu už od prvního dne války. Rodiče mě podpořili, řekli, že až přijde vhodná příležitost, mám odjet. A ona ta příležitost přišla docela rychle. Určitě se chci ale na Ukrajinu vrátit, co nejdřív to bude možné a bezpečné.
Jak vaše cesta probíhala?
Příbuzní, se kterými jsem odjela, jsou původem z Kyjevské oblasti. Už jenom jejich cesta k nám byla náročná a místo dvou až tří hodin jim zabrala hodin sedm, na silnicích jsou ruské tanky a doprava je ucpaná, řidiči musí proto dopředu plánovat, kudy pojedou. My jsme potom do Polska jeli dvěma auty čtyři dny. U hranic byly obrovské kolony, nejhorší je to samozřejmě pro řidiče, nemůžou spát, nebo si zajít na záchod, fronta aut se neustále posunuje, takže když na chvilku zaváháte, někdo vás může hned předjet. Musím dodat, že jsem velmi vděčná za pomoc dobrovolníků na ukrajinsko-polské hranici, dávali nám jídlo, pití, potřebné oblečení a celou situaci opravdu zpříjemňovali. Na hranice totiž často dorazí lidé úplně s prázdnou, viděla jsem rodiny, co utekly s malými dětmi ze zničených domovů pouze v pyžamech. Například i moji příbuzní si mysleli, že odjíždí jen na pár dní, a tak si místo oblečení s sebou nabalili stolní hry…
Narazili jste na nějaké problémy, co se přechodu hranic týče?
Ne, musím říct, že všechno šlo hladce. Lidé k nám byli vždycky milí a nápomocní, jak v Polsku, tak i Česku.
Opustilo Ukrajinu hodně tvých známých?
K mému překvapení jich na Ukrajině pořád hodně zůstalo. Neodjela moje nejbližší rodina, o kterou se samozřejmě bojím, jsme spolu neustále v kontaktu a pravidelně kontroluji, kdy byli naposledy online. Pořád mě ale uklidňuje, že nejsou v nejvíce zasažené oblasti. Mám spolužačku v Černihivu, městě, které je intenzivně bombardováno. Žije už jen pod zemí, nemůže si jít ani nakoupit jídlo. Posílala nám videa tanků v jejich městě, když nám nahrávala hlasové zprávy, šla v nich v pozadí slyšet střelba a teď už nám o sobě dává vědět jen krátkými zprávami stylu „pořád ještě žiju“. Všichni ze školy se o ní bojíme. Takových příběhů je teď na Ukrajině plno.
Proč jste se rozhodli odjet zrovna do České republiky?
Rodina, se kterou jsem přijela má v Brně známé, zajistili nám tady ubytování. V Brně jsem poslední dny pomáhala ukrajinským dobrovolníkům třídit oblečení a potraviny. Dál bych se chtěla ale přesunout do Berlína, protože tam mám bližší příbuzné, zkusit se tam dostat na vysokou školu a pokračovat ve studiu, na mojí univerzitě nám dali prázdniny, přijde mi vtipné, že tomu v takové situaci říkají prázdniny… Nemám ale žádné konkrétní plány, můj život se momentálně mění z minuty na minutu.
Čekala jsi, že přijde válka?
Hodně lidí mluvilo o tom, že se něco takového může stát, viděla jsem to všude na sociálních sítích, ale moc jsem tomu nepřikládala váhu. Říkala jsem si, že jestli válka začne, tak začne a já s tím nic nezmůžu. Ve čtvrtek, kdy se tomu tak skutečně stalo, jsem se vzbudila v pět ráno. Máma se dívala na televizi a já jsem za ní přišla s tím, že chci spát a nechápu, proč ji pouští tak nahlas. „Začala válka a ty chceš spát?“ pamatuji si přesně, co mi odpověděla. Otevřela jsem sociální sítě a viděla všechny zprávy. Nevěřila jsem tomu, říkala jsem si, jestli je to vtip, že se něco takového opravdu stalo. V ten moment jsem pochopila, že už nikdy nebudu žít stejně jak do teď. Další noci byly ty nejhorší v mém životě. Nemohla jsem spát, neustále jsem se třásla a pořád přemýšlela nad tím, jestli na náš dům nespadne bomba a nezabije nás. A i když jsem tady v Česku, pořád se bojím a nedokážu si představit, co musí prožívat lidé, kteří jsou na Ukrajině.
Jak tvůj předchozí život ovlivnila ruská okupace Ukrajiny?
Okupace začala v roce 2014, bylo mi jedenáct a dění ve světě jsem tehdy moc nerozuměla. Pamatuji si, že když začal Majdan, byla jsem ráda, že nám zavřeli školu a měli jsme prázdniny (smích). Vzpomínám si, že v té době moje máma často a hodně plakala a věděla jsem, že to nějak souvisí s politikou a Ruskem, ale nedokázala jsem si to spojit dohromady. Když teď vidím fotky z té doby, nechápu, že jsem v něčem takovém žila.
Je něco, co bys chtěla vzkázat čtenářům?
Plno lidí na Ukrajině se cítí provinile, že nebojují za vlast, a i já si přišla špatně, že opouštím svou zemi a utíkám, že nejsem správný patriot. Seděla jsem v autě na hranicích a říkala jsem si „co to proboha dělám“. Lidé by se tak cítit neměli, na Ukrajině se odehrává hrozná a ničivá válka, stačily mi dvě noci, abych prožila nejhorší momenty mého života, ale i přes to všechno, co se děje, musíme myslet na naše mentální zdraví a dělat, co je pro nás nejlepší. Já si myslím, že jsem nakonec mnohem víc nápomocná tady jako dobrovolník, než kdybych byla ve strachu zavřená doma na Ukrajině. Samozřejmě ne každý si může dovolit odjet a lidé tam opravdu trpí. Já vám můžu říct akorát svůj příběh, každý ale válku prožívá a vidí jinak. Všechny nás spojuje jediné, věříme v dobrý konec. Věřím, že válku vyhrajeme, bojujeme statečně. Lidé na Ukrajině už mají dost okupace Rusů, Ukrajina si zaslouží vzkvétat a být svobodná.
