Martina Opršála, bicistu, hráče na marimbu, vedoucího katedry bicích nástrojů Hudební fakulty JAMU dělí od světové premiéry skladby, která vznikla přímo pro něj, jen pár dní. Poslední dny tráví na zkouškách obklopen sestavou bicích. Skladbu Adorace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova napsal Pavel Zemek Novák. Na její uvedení si však Martin Opršál počkal pár let. A příští týden, v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby, dojde jeho přání v brněnském kostele sv. Augustina na nám. Míru naplnění. Na koncertě 20. dubna Opršála doprovodí collegium ve složení Tereza Horáková, Kristýna Švihálková a Anežka Nováková.

Skladba Adorace vznikla přímo pro vás – co bylo impulsem?

Vznik skladby jsem inicioval já, ale je to už poměrně dávno – někdy v devadesátých letech, kdy jsem hledal nové skladby českých autorů. Zahraničního materiálu bylo dost, ale literatura pro bicí nástroje od našich skladatelů nebyla dost početná. Byla asi náhoda, že zrovna v té době jsem i skladby Pavla Zemka Nováka hrál a jeho styl psaní pro bicí se mi velmi zalíbil. Proto jsem ho také oslovil, ale dlouho se nic nedělo. Občas se letmo zmínil, že pro mne něco píše, ale to mi říkalo víc autorů, a ne vždy to vyšlo. A tady, i když jsem tomu moc nevěřil, moje prosba došla naplnění.

Sám neskládáte, ale do jaké míry můžete být spolutvůrcem?

Já mám jako nástroj nejraději marimbu a vždy, když někoho oslovím, tak mám přání, aby vznikla skladba přímo pro marimbu. Ale pokud to autor cítí jinak, tak se nebráním ani dalším nástrojům. I Adorace je toho dokladem, neboť v ní se objevuje nástrojů asi sedmdesát – myšleno bicích. Marimba tam také nechybí, ale těšit se posluchači mohou na spoustu dalších.

Jak bude bicí sestava na koncertě vypadat?

Centrálním  nástrojem celé skladby jsou trubicové zvony, což je orchestrální náhražka kostelních zvonů, s nimiž Pavel Zemek Novák velmi rád pracuje. V základu jsou i další kovové bicí nástroje – zvonkohra, tamtam, pět činelů, tři triangly, mešní zvonky… Na tyto nástroje hraju já a umístil jsem je doprostřed, protože tvoří něco jako oltář celé skladby, neboť jde o skladbu duchovní. Nezmínil jsem, že Pavel psal skladbu deset let a průběžně přidával další a další nástroje. Postupně se v ní proto objevují i melodické bicí nástroje jako marimba, vibrafon a xylofon, pak přichází osm tympánů, jev málokdy vídaný v takovém počtu, laděné gongy, bonga, malý buben, timbales, tomtomy, chainsy, kravské zvonce, skleněné chains, neladěné gongy, krotaly, dva velké bubny… Je toho opravdu hodně.

Kolik hráčů bude na scéně?

Na bicí hrajeme tři. Když mi skladatel donesl notový zápis, musel jsem konstatovat, že je skladba jedním člověkem neproveditelná. Samotné bicí se díky rozlehlosti nedají obsloužit z jednoho místa, takže mám po stranách další dvě hráčky. Navíc v jedné části autor předepsal housle – což je part pro dalšího muzikanta.

Rád bych ještě doplnil, že v poslední části mi skladatel předepsal kontrabas, na který už hrát musím, takže jsem se na něj musel trošku naučit. Je ale pravda, že tato část trvala možná nejkratší dobu, protože nejde o part nijak rozsáhlý. Učil jsem se ho asi dva měsíce.

Byla premiéra Adorace plánována na festival už dříve?

Skladba byla dokončena v roce 2009 a od té doby chvíli ležela ladem – také díky své obsáhlosti. Pak přišla nabídka z Velikonočního festivalu od dramaturga Vladimíra Maňase, který ji chtěl zařadit do programu v roce 2021. Vzhledem k pandemii se však dva předchozí ročníky festivalu nekonaly, tak jsme si museli rok počkat, i když už jsme měli docela nacvičeno. V premiéře ji proto odehrajeme příští středu 20. dubna.

Jak teď vypadaly a vypadají vaše zkoušky?

Rozhodně nezkoušíme každý den. Aby nás to pořád bavilo, tak zkoušíme jednou za dva nebo tři dny, někdy zkoušíme jen dva hráči. Scházíme se různě. Finální fáze trvá celý březen a duben s tím, že spolu hrajeme dvakrát třikrát do týdne.

Jak počítáte s akustikou kostela?

To je trošku problém, protože do kostela se dostaneme až v den koncertu. Měli jsme ale štěstí, že jsme až do středy zkoušeli v bývalé restauraci v přízemí Besedního domu, kam jsme se mohli uchýlit díky pochopení filharmonie – a kam jsme se také s takovým množstvím nástrojů vešli. V poslední dny, kdy není Besedním domě žádný provoz, jsme se přestěhovali do koncertního sálu, kde si také máme možnost koncertní akustiku nasimulovat. Máme úplně luxusní pozici v tom, že celý festival pořádá Filharmonie Brno, a my od ní máme kompletní instrumentář.

Jste vedoucím katedry bicích nástrojů – jaká je šíře možností dnešních studentů?

Ti, kteří se hlásí k nám, chtějí studovat klasické bicí – bicí, které se objevují v symfonickém orchestru a v současných skladbách, takže jde o veškerý instrumentář, který si pod pojmem bicí nástroje dokážete představit. Obor je specifický v tom, že nehrajete jen na jeden nástroj – my se snažíme dát studentům co největší nástrojový rozhled – a pak je na nich, jestli se zaměří na konkrétní nástroj, jako já mám třeba marimbu, nebo chtějí být univerzální. Jedno z uplatnění mohou mít v symfonickém orchestru, mohou ale také v budoucnu učit na ZUŠce nebo na konzervatořích. Mohou si také založit svůj vlastní ansámbl, jako jsme to udělali kdysi my s DAMA DAMA coby studenti JAMU. Impuls tehdy přišel od Dana Dlouhého a Adama Kubíčka, což byli hráči na bicí nástroje souboru Art Inkognito a rozhodli se osamostatnit a založit si svůj soubor. Mě a další kolegy přizvali ke spolupráci.

Za čtvrt století, co na JAMU učím, většina mých studentů uplatnění našla. Na JAMU se dají studovat i jazzové bicí, kde je nástrojů méně, ale je důležité, aby člověk zvládl jazzové hraní.

Je zájem o bicí i mezi dívkami?

Ještě tak před deseti lety to byla spíš rarita, kdy se objevila ve třídě maximálně jedna studentka, ale v poslední době se to začíná docela vyrovnávat. Nyní máme ve třídě tři studentky a sedm studentů a vím, že se k nám hlásí další dívky. Dokladem toho je i fakt, že právě k provedení Adorace jsem si také vybral bicistky – své studentky.

Jak funguje školní orchestr Percussion Ensemble JAMU?

Je to takové moje dítě, které jsem na škole založil – ansámbl působí na JAMU v rámci předmětu komorní hra a vystupujeme nepravidelně – např. v rámci absolventských koncertů, ale letos třeba chystáme koncert pro festival Janáček Brno, takže školu reprezentujeme i navenek. Teď jsem také dostal docela zajímavou nabídku – jak bude Česko předsedat Evropské unii, tak bychom měli vystoupit jako účinkující v rámci programu na podzimní konferenci.

Není to náročné, když se soubor stále obměňuje?

Stále si vypipláváte svoje muzikanty. Ti nejstarší, spolehliví výborní hráči odejdou a do prvního ročníku nastoupí noví… Ano, práce začíná znova a znova. Prostřední ročníky samozřejmě prapor nesou dál. Ale i ty nové začátky jsou zajímavé – neumožní vám to spadnout do letargie a musíte neustále vymýšlet něco nového.

Působíte jako sólista – s kým aktuálně pravidelně spolupracujete?

Spolupracuji s orchestry nebo institucemi, které se zabývají současnou vážnou hudbou, např. s Orchestrem BERG v Praze. Pravidelně jezdím do Ostravy na Ostravské dny nové hudby, pořádané Ostravským centrem nové hudby, kde mám také dlouholeté vazby. S kolegou Kleiblem máme OK Percussion Duo, působím v ansámblu Dust in the Groove pod vedením Radima Hanouska a s Radimem máme také i improvizační duo. Aktivit je docela hodně.

Myslíte, že se to s literaturou pro bicí v poslední době zlepšilo – je dostupnější nebo vzniká víc skladeb?

Asi to jde ruku v ruce. Vzhledem k tomu, že se dnes bicí učí na vysokých školách, tak autoři ví, že tady mají vzdělanou generaci relativně mladých interpretů – a to je ponouká psát složitější věci. Vidím to i na Ostravských dnech nové hudby, kde skladatelé píší pro bicí opravdu hodně. Jsem tomu rád a vždy tam beru s sebou i své studenty, kteří tak mají možnost zahrát si věci, k nimž by se běžně nedostali. A když zase autoři vidí, že tito hráči existují, o to s větší chutí pak pro bicí tvoří.