Tanci se Martina Konečná věnuje odmalička.  Začínala gymnastikou a baletem, pak ji ale zlákal step a později jazz dance. Má za sebou léta jako aktivní tanečnice, kdy se zařadila mez českou stepařskou elitu (s dívčím jménem Martina Grulová), ovšem své lásce zůstala věrná i v dospělosti – a v roce 2007 založila taneční studio NO FEET. Dodnes je jeho ředitelkou i lektorkou, zároveň vytváří taneční choreografie. Pro milovníky tance naplánovala ve svém studiu svižný začátek sezony – hned 1. září od 15 hodin se chystá Den otevřených dveří a v následujícím týdnu pak začátečnické kurzy zdarma.

Co na účastníky Dne otevřených dveří na Vaňkově náměstí čeká?

Tento den je možné si u nás vyzkoušet téměř všechny styly, které v našem studiu vyučujeme – jazz dance, step, street dance a break dance. Rodiče s malými dětmi mohou navštívit naši přípravku pro děti od dvou do pěti let. Hned následující den 2. září pak pořádáme nábory do soutěžních složek street dance a break dance. Docela se nám rozrostla základna těchto tanečníků, a proto hledáme další zájemce, kteří by se chtěli věnovat tanci intenzivněji a ne jen rekreačně. V týdnu od 5. září pak nabízíme ukázkové lekce zdarma, aby si kdokoliv mohl přijít vyzkoušet konkrétní styl, který ho zajímá a kterému by se chtěl věnovat.

O jakých věkových kategoriích se bavíme?

Máme lekce úplně pro všechny – od dětí až po dospělé. Naším cílem je sledovat i aktuální trendy, takže opravdu máme co nabídnout. S výjimkou break dance, který zajímá převážně děti, máme lekce různých stylů, v nichž jsou zájemci rozdělení podle věku, takže se na tancování potkávají vrstevníci. Pro dospělé pak nabízíme i řadu kompenzačních cvičení – jógu, pilates či kondiční cvičení. Ne všichni chtějí jen tancovat, proto dáváme příležitost i těm, kteří si chtějí přijít zacvičit.

Studio jste zakládala v roce 2007 – jaká byla původní vize a jak hodnotíte, kam jste od začátku posunuli?

Ano, letos je to patnáct let. Začátek byl opravdu hodně rychlý. Moje vize byla založit a provozovat multifunkční taneční studio, abychom se nezaměřovali jen na jeden styl. Trendy se mění, na což jsem chtěla být schopná reagovat. Studia, která se věnovala např. jen zumbě, která byla in před deseti lety, dnes už nefungují. Já jsem byla odmalička naučená, že je lepší tanečních stylů nabízet více. A to se nám povedlo. Jsem ráda, že se nám počet stylů i lekcí rozrůstá a stejně tak i členská základna. Musím přiznat, že úplně na začátku nebyla má představa zcela konkrétní, ale nyní je naše studio NO FEET v takové fázi, jak jsem asi na začátku chtěla. Vždy jsem si přála mít aspoň dvě pobočky – a to se mi také povedlo. Kromě studia se třemi sály na Vaňkově náměstí na Žlutém kopci máme ještě sál na Josefské v centru města, který slouží také moc dobře. Zároveň jsme se dokázali přenést i přes covidovou „stopku“ a naštěstí dál fungujeme.

Jaké jsou teď nové trendy – co podle vás teď frčí?

Pokud jde o taneční styly, nemám pocit, že by teď existoval nějaký podobný boom jako svého času kolem zumby. Začínají být ale oblíbené ženské styly street dance – např. dancehall, vycházející z jamajského či afrického způsobu tance, který v sobě má hodně ženské energie. U nás se také po covidu hodně zvýšil zájem o jazz dance, není sice vyloučený ani pro pány, ale je také hodně ženský. Jde o elegantnější styl tancování, který hodně baví i mladé dívky – třeba už od dvanácti let. Mně se také jazz dance hodně líbil, protože v něm najdete obrovské množství stylů a můžete si vybrat, co vás baví. My tedy jazz dance nabízíme komplexně, ale zapojujeme různé prvky. A samostatně pak máme contemporary dance, což je lyričtější a výrazovější typ tance. Ze cvičení už řadu led nabízíme power jógu a mám pocit, že hodně studií nabízí různé specifičtější styly jógy, kde se člověk naučí, jak tělo používat. Začali jsme také hodně dělat kondiční tréninky nejen kvůli pohybu, ale také pro zdravé používání těla. Řada lidí totiž v covidu cvičila doma, ale protože cvičili sami, bolela je pak záda a klouby. A my chceme, aby se u nás příchozí naučili cvičit správně – a to lidé chtějí – což je fajn. Myslím, že je to i potřeba.

Jak si vybíráte lektory?

Šikovných lidí je hodně, ale ne každý šikovný tanečník umí učit. Nemůže se stát, že bych vzala někoho, kdo neumí tančit. Když se pohybujete v našich kruzích, víte, kdo je dobrý, protože se vídáte různě na soutěžích. Ale důležité je, aby to uměl předat dál a také měl smysl pro zodpovědnost a byl dochvilný, což někdy u tanečníků bývá problém (smích). Je to určitý proces, ale já už naštěstí nemusím dělat výběrová řízení, kde bych si vybrala někoho úplně neznámého. Vždycky je to někdo, koho jsme si ve studiu vychovali sami – zejména u stepu a jazzu, nebo jde o někoho z okruhu známých kolegů s dobrou referencí. Zkoušet lektora během kurzu už nemůžete a nejde během kurzu lektora měnit. Děti si často k lektorům vytvoří vazbu a je důležité, aby pak naše spolupráce byla trvalá. Naštěstí základna je poměrně široká. Také ne každý se chce tanci věnovat celoživotně. Většinou nám odcházejí děvčata, která dostudují a začnou chodit do práce, vdají se a mají děti. Někdy si třeba nechají jen pár lekcí, a tak je potřeba okruh lektorů čas od času generačně obměnit. Podobnou obměnou jsme u nás prošli i po covidu, protože spousta lektorů odešla do úplně jiných oborů. Stalo se, že jsme okruh spolupracovníků hodně omladili. Řekla bych, že to náš lektorský tým i hodně oživilo.

Sama jste začínala s baletem a gymnastikou. Proč jste se pak rozhodla pro step?

Líbilo se mi, že kromě tance jste i součástí hudby. Nejste jen tanečník, ale i muzikant, který součást hudby, na kterou stepuje, vytváří, případně vytváří samotnou hudbu, když vystupujete bez hudebního doprovodu. Alespoň já to tak cítím, že step není jen bouchání nohama do podlahy. Jde o umělecké vyjádření, kde se projevujete nejen tělem, ale i zvukem – to mne vždycky fascinovalo. Pocházím z hudebně zaměřené rodiny, takže mi to bylo blízké a díky stepu jsem mohla tanec i hudbu spojit. Hrát na klavír mne tolik nebavilo (smích).

Absolvovala jste řadu kurzů a seminářů stepu i ve světě – a poměrně velmi mladá. Jak jste tyto možnosti hledala?

Měla jsem obrovskou podporu v rodičích, takže do světa jsem vyrazila, když jsem uměla anglicky asi tři slova. V jedenácti letech jsem začala jezdit na pravidelné lekce do Vídně, protože zkušenost ze zahraničí byla k nezaplacení a v České republice tenkrát nebyli zahraniční lektoři vůbec k mání. Ke svému prvnímu zahraničnímu učiteli jsem se dostala díky Dennymu Ratajskému, který dnes účinkuje na mnoha divadelních scénách, a pak už se to nabalovalo. Ve Vídni jsem se dozvěděla o dalších a dalších lektorech, protože ani na internetu jste se tenkrát ničeho moc nedopídili. Studia vychovávala své ovečky a nikam dál to moc nešířila. Když jeli naši na služební cestu, tak mě vzali s sebou a hledali jsme lektory tam, kam jsme dorazili. Někdy se to sešlo a někdy ne. Nicméně Vídeň mi otevřela dveře – bez toho bych se nikam dál nedostala.

Absolvovala jste i seminář v Americe…

Ano, to byl hodně intenzivní kurz, který byl zakončený vystoupením v divadle na Broadwayi, takže se mi splnil jeden z mých snů. Nicméně mně šlo vždy hlavně o to se víc a víc naučit. Proto jsem vyrážela do světa. A později, když jsem byla starší, jsem sama začala organizovat workshopy se zahraničními lektory u nás, aby měli přístup k tomuto učení všichni. Ne všichni totiž mají možnost vyjet do Rakouska nebo Švýcarska.

Je to i jeden z důvodů, proč se zrodil Mezinárodní stepařský festival Brno?

Ano, rozhodně. Spousta dětí nemá takové možnosti a nemusí jít jen o finanční otázku. Ne každý má podporu v rodině, jakou jsem měla já, a někdo třeba ani nemá odvahu vyrazit. Proto jsem to, co jsem sama zažila ve světě, chtěla přivézt k nám, a ještě jsem to zabalila do kulturního zážitku. Přála jsem si, aby nešlo jen o lekce v zavřeném sále, ale aby si step užila i veřejnost a věděla, že jde o tanec, který je pořád živý a že neskončil se Zpíváním v dešti nebo Fredem Astairem. Step je pořád plnohodnotný taneční styl.

Vaše studio dosáhlo ve stepu i řadu úspěchů…

Máme několikanásobný titul mistrů světa, mistrů Evropy i mistrů republiky. Stepařských soutěží není tolik, ale když už se pořádají, tak opravdu o něco jde. Na mistrovství jezdíme léta a naštěstí se nominujeme i na zahraniční soutěže. Když jsem byla mladší, soutěžení jsem naprosto milovala – a musela jsem vyhrávat (smích). Vždycky jsem byla celá špatná, když se něco nepovedlo. Později se to proměnilo a teď nejvíc kvituji příležitost se s někým potkat – po roce zase narazíte na lidi z oboru a můžete se jimi nechat inspirovat, zároveň vidíte, kam se step ve světě posouvá. Nejenže můžete vidět to nejlepší, ale seznámíte se s věcmi, na kterých jiná studia pracují. A toto chci předat i našim dětem z kurzů – že se z naší „bublinky“ mohou podívat ven a získat víc informací než z Youtube. Někteří si myslí, že něco okopírují z videa a budou za hvězdy, ale tak to opravdu nefunguje. Právě proto vyrážíme na festivaly a soutěže, abychom viděli, co umí jiní, na vlastní oči.

Jste ředitelka, lektorka, tanečnice, choreografka… – co ještě?

Ještě máma (smích). V rámci studia se věnuji všem profesím, které jste zmínila. Přiznám se, že po covidu jsem se hodně vrátila k lektorství, protože jsem si musela nabrat víc lekcí a víc učit, abych si vychovala další pokolení. Bylo potřeba to znovu nakopnout, když mnozí byli zdeptaní, takže poslední rok a půl jsem hodně intenzivně učila. Zároveň se pořád snažím vymýšlet i různé akce, aby děti měly příležitost vystupovat a vyzkoušet si, co umí. Na sále je to supr, ale ne pořád (smích). Je potřeba občas ukázat, co jste se naučili. I já jsem si trošku zavystupovala – a pořád mě to baví. Organizační práce je samozřejmě také hodně, ale mám ve studiu spoustu schopných kolegyň a také kolegů, i kdy mužů není tolik, kteří jsou ochotní mi pomáhat.

Jak šlo spojit provoz studia právě s mateřstvím?

Dnes má dcera sedm, takže mám pocit, že už je to dávno, kdy jsem řešila, jak obojí skloubit. Naštěstí jsem ale tenkrát nevypadla na moc dlouho. Dcerka byla vždy hodně společenská, takže jsem si ji mohla brát s sebou na lekci, a nikdy neměla problém ani s hlídáním. Samozřejmě, že jsem svoje aktivity musela omezit, ale studio pokračovalo dál. A dnes už to není vůbec problém. Mohu brát dcerku s sebou, i když jí autorita až tak moc neříká a jako lektorku mne úplně ignoruje. Jede si při lekcích svůj free style (smích). Ale to samozřejmě vůbec nevadí, rozhodně ji nechci a nebudu do ničeho tlačit.

Mnoho sportovních kroužků či lekcí jede u dětí na výkon a radost z pohybu se pak vytrácí – jak u vás řešíte „pouhý“ zájem o tanec a tanec jako sport?

Myslíme na obojí a s oběma variantami pracujeme. Taky bych nechtěla, kdyby si mé dítě chodilo jen tak pro radost někam zatancovat, aby ho najednou někdo začal tlačit do dvoufázových tréninků. U nás si mohou děti vybrat, protože to máme rozdělené. Mohou chodit jednou týdně na lekci a nic neřešit, nebo se věnovat tanci intenzivněji. Ti, kdo mají zájem i o soutěže, chodí několikrát týdně a mají i kompenzační tréninky, aby měli kompletní přípravu a byli co nejlepší. Kdo chce, soutěží, kdo ne, čekají ho jen dvě vystoupení do roka, kde děti předvedou, co se naučily. Každý má možnost volby, jak moc se chce tanci věnovat. U nás také děti rády kombinují různé styly – nedělají jen street dance nebo jenom step, ale zkoušejí třeba jazz a street a pak si případně vyberou, ale i všechny kombinace jsou možné.

Kdy má u moderního tance smysl začít se mu věnovat intenzivněji?

To je velmi individuální. Máme děti i šesti- nebo sedmileté, které to chytne od začátku, a chtějí hned všechno dělat naplno, ale z praxe vím, že nejběžnější je začít až kolem devátého nebo desátého roku. Tehdy si asi dítko uvědomí, jestli chce nebo ne. A když má k soutěžení odpor, nemá smysl se o tom bavit. Ale pokud je mu to docela jedno, je také na rodičích, jestli dítko podpoří a jsou ochotní ho vozit na soutěže a všechno ostatní, co k tomu patří. Ale třeba u stepu není ani problém začít ještě později – třeba v juniorském i dospěláckém věku. Úplně malé děti není třeba drilovat, samotný step je hodně specifický a práce nohou není úplně jednoduchá. Chce to čas a malé děti nemusí úplně všechno chápat – a pak je tenká hranice mezi tím, aby to dítko ještě těšilo a tím, kdy ho množství práce a tréninku neodradí. Já jsem soutěžení milovala, ale určitě by to nemělo být na úkor toho, že to dítě přestane bavit. To je lepší třeba na rok dva trošku z intenzity ubrat, tancování kapku utlumit a věnovat se mu jen rekreačně, a pak to za čas zkusit znovu. Anebo zůstat jen u rekreačního tancování. Některá studia to mají nastavené tak, že děti musí soutěžit, ale mně to nedává smysl.

Co máte v nové sezoně ještě před sebou?

Kvůli covidu jsme museli stopnout na několik let stepařský festival, ale mám úplně čerstvou informaci, že na říjen chystáme jeho obdobu v menším měřítku a od 7. do 9. října v Brně uspořádáme Tap Dance Festival Brno – první pocovidový. Už se neskutečně těším – jeho součástí bude také show v Cabaretu des Péchés, takže se dostaneme i do trošku jiného prostředí, kde chystáme program s živou hudbou a jam session, tak věřím, že to bude příjemné.  Opět nabídneme workshopy pro stepaře i širokou veřejnost. Několik let patřím také do organizačního týmu festivalu DanceLife na Výstavišti, takže tam ani letos v listopadu nebudeme chybět. V prosinci nás pak čeká mistrovství světa a tradiční Vánoční vystoupení našeho studia. Na jaře bychom pak rádi navázali na klasický Mezinárodní stepařský festival se vší parádou, aby se měli stepaři zase od koho učit. Potom jsem také dostala velmi zajímavou nabídku právě od Cabaretu des Péches, který mne oslovil ke spolupráci jako choreografku a kreativce, což znamená, že bych s nimi připravovala programy po taneční i stepařské stránce. Na to se také moc těším! Je to skvělý prostor a věřím, že právě po době covidu se tam vše pořádně rozjede a i tanečníci tam dostanou možnost k seberealizaci. Už jsme se domlouvali dříve a věřím, že teď se to povede a kabaret se stane i skvělou taneční scénou. Budeme moci step a tanec ukázat zase v trošku jiném světle, což by mohlo být víc atraktivní i pro širokou veřejnost.