Vedoucí skupiny Haraldos Stunt Brothers, trikový jezdec, kaskadér, aktér koňských show doma i v zahraničí, to je Michal Bednář. V posledních letech se objevuje na české scéně pravidelně také ve Westernovém městečku Boskovice v úlohách Geronima a Vinnetoua. Jako Vinnetou měl premiéru před třemi lety ve stejnojmenném titulu, nyní hraje náčelníka Apačů i v pokračování Poklad na Stříbrném jezeře.

Jak začíná váš běžný den o prázdninách ve Westernovém městečku Boskovice?

Má práce je životním stylem. Člověk ráno vstane, v ideálním případě protáhne tělo a připraví ho na to, že se přes den bude něco dít. Absolvuji třeba drobné fitness, většinou s vahou vlastního těla. Udělám pár kliků, pár dřepů a pak různá specifická cvičení, abych předešel případným zraněním, protože pár už jich také bylo, jelikož moje práce je hodně kaskadérská a je i o pádech a akrobacii. A rád bych ji dělal aspoň do šedesáti jako někteří mí vybraní kolegové, a ne do čtyřiceti jako většina z nich (smích). Jelikož mám rodinu, trávím pak ráno s dcerou a žena třeba jde ke koním. Já si pak za koníky také zajdu popovídat, dám jim něco k jídlu, navštívím okolní pastviny. Teď mne zrovna ještě kamarádka požádala, ať jí obsednu koně. Někdy zas dělám koníkům kopyta. Zkrátka se připravuji, aby to mohlo celé fungovat. Ve 14 hodin hraju Geronima, čemuž také předchází určitá příprava – kostýmů i práce s koňmi, drobné drezury a opět protažení těla. Párkrát si zacváláte, vyzkoušíte pár triků, anebo posouváte koně zase někam dál, zkrátka si s koníky trošku pohrajete. Momentálně mám ve volnosti jedenáct koníků, někteří jsou mladí, tak si musím pohrát i s nimi, aby představení dobře odehráli.

Ve westernovém městečku se aktuálně přes léto hrají dva tituly – Geronimo, který vychází ze skutečného osudu apačského náčelníka, a Poklad na Stříbrném jezeře, inspirovaný románem Karla Maye a stejnojmenným filmem. Byl Geronimo, kde předvádíte akrobacii na koních, vaším nápadem?

Před pár lety se mi dostalo pocty, že jsem se stal vedoucím kaskadérské skupiny Haraldos Stunt Brothers. Většina z jejích členů právě hraje v našem představení Geronimo, kde jsem se ujal režie. Seběhlo se to tak, že za mnou přišel majitel westernového městečka Jerry Procházka s vizí, že by si přál, aby se v Boskovicích hrála dvě představení – Vinnetou i Geronimo – a navzájem se doplňovala, protože právě Geronimo byl údajně pro Karla Maye skutečným předobrazem Vinnetoua. V představení jsou reálie, ale ukázalo se, že tehdejší doba byla skutečně krušná, tak jsme i v něm trošku unikli do světa fantazie. Skutečná je třeba chvíle, kdy podpálíme tábor kavaleristů a vyhýbáme se střelám díky akrobacii. Inspirovali jsme se slavnou bitvou, kdy Geronimo se svými indiány vylákal mexickou jednotku z města a v lese sám běhal mezi stromy. Vojáci po něm začali střílet, navzdory příkazu důstojníků, a protože měli středovky, které se musely dopředu nabít, zavelil v té chvíli Geronimo do útoku – a to byl také jeden z důvodů, proč indiáni tenkrát vyhráli. V Geronimovi tak sehráváme skutečné situace, ale také jsme do něj zanesli prvky harmonie a lásky i určité poselství, které by se mělo právě i v dnešní době předávat.

Věnujete se akrobacii, trikovému ježdění a jste zastáncem práce s koňmi ve volnosti. Kdy vás oslovila tato ušlechtilá myšlenka?

U koní jsem od velice útlého věku. Zrovna v Boskovicích jsem vystupoval s rodiči už jako dítě asi od pěti do osmi let, kdy jsem jezdil na poníkovi. Svého času jsme měli doma asi pětačtyřicet koní. Lásku k nim jsem vnímal od dětství a chtěl jsem si s nimi porozumět, i mí rodiče byli v této oblasti studnicí vědění. A když jsem měl před lety se skupinou Haraldos Stunt Brothers možnost odcestovat do Číny, kde se konala v té době asi největší světová koňská show Troy – The Epic Horse Show, seznámil jsem se s Jeanem Francoisem Pignonem, což je světová star v oblasti práce s koňmi ve volnosti, člověk, který je světovou špičkou a neuvěřitelně miluje koně. Co jsem z jeho práce viděl, mne hodně uchvátilo. Způsobů a metodik, jak pracovat s koňmi, je spousta, ale vidět Pignona při práci, to vás zahřeje u srdce. Snažil jsem se něco si z toho odnést a přinést to i sem k nám a do městečka.

Zmínil jste světovou show Troy, v níž jste hrál v roce 2017 v Číně Parida – jaký to byl zážitek? 

V Pekingu vedle olympijského stadionu vybudovali arénu jen pro tuto show. V přestavení hrálo přes sto herců s koňmi, jen z Evropy tam letělo asi 54 koní. Vše jsme ztvárňovali pohybem a součástí byla velkolepá výprava. Třeba busta Titana do půl těla, která nesla Helenu s Paridem do bezpečí, měla přes deset metrů. Skvělé byly všechny vizuální efekty, což bylo tenkrát nevídané. Díky 3D efektům a projekcím jeli Helena s Paridem na mořské hladině a kolem nich plavali delfíni. Show se hrála v Číně pět let a pak se stěhovala do Ameriky, protože chvíli po premiéře dostala nabídku do Las Vegas. Tenkrát v Číně koně zůstávali, ale jinak cestují vždy s námi, všude bereme svoje koníky, protože bez nich ničím nejsme.

Jste jezdec, akrobat, herec… Čím se cítíte být nejvíce?

Je toho spousta. A když jedna z věcí upadá, jiná zase roste. Má práce obsáhne mnoho poloh a jednou z nich je i vedení skupiny, jejíž tradice má přes třicet let. Kromě účinkování v městečku máme deset jezdců v zábavním parku v Německu, zároveň jezdíme různé víkendové akce, v září nás čeká zahraničí. To je jedna část mé profese – vést tuto skupinu a lidi lásce ke koním a snažit se, aby naše výkony byly co nejlepší, protože ve světě existuje spousta úžasných skupin, a být na špičce je obrovská práce. Samozřejmě jsem i jezdec a kaskadér, i když trošku cítím, že časem se budu snažit představení víc stavět a méně se pouštět do kaskadérské činnosti, ale ještě pár let určitě jako kaskadér setrvám. Nejvýše pak stavím samotnou práci s koňmi, která mi dává nejvíc a vnáší do mého života spoustu klidu, a učí mne i tomu, jak jednat s lidmi. Je to práce s neuvěřitelnou energií, a to je něco, čemu se chci věnovat i nadále.

Když měl v Boskovicích premiéru Vinnetou, herec Martin Veselý, představitel Old Shatterhanda říkal, že se od vás učil jezdit na koni, a zároveň vám předával své herecké zkušenosti. Učili jste se navzájem?

Rozhodně ano. Když se objevila myšlenka, že bych právě já Vinnetoua i hrál, nebral jsem to na lehkou váhu. Když vidíte Barbara Conana, musí to být Arnold Schwarzenegger a nikdo jiný. U Vinnetoua je to totéž. Už nikdo nebude Pierre Brice, takže se toho musíte ujmout co nejlépe. Práce s koníky v této show pro mne nebyla problém, tam jsem věděl, že jsem doma, ale neměl jsem zkušenosti v oblasti mluvy a vcítění se do role, takže jsem absolvoval spoustu kurzů a lekcí didaktiky, abych měl dobrou dikci a uměl do slov, která zaznívají, vložit důraz a smysl. Pak jsem začal učit Martina, který je velmi dobrý herec, aby působil jako Old Shatterhand věrohodně na koni i v bitkách, a on mi zase poradil s herectvím, takže ano, učili jsme se jeden od druhého.

Vinnetou lákal v minulých sezonách na věrnou rekonstrukci filmu. Pokusili jste se o něco podobného i v případě Pokladu na Stříbrném jezeře?

Určitě ano, snažíme se ten film následovat, ale spoustu věcí nejsme schopni technicky provést, nemáme např. možnost střihu. A také nehrajeme všechny sekvence, aby představení nebylo zbytečně zdlouhavé. Vše jsme přizpůsobili naší scéně a myslím, že to vyšlo hezky. Dějová linka je jasná, kopíruje příběh knihy i filmu, dialogy jsme také zachovali. A kde jsme nemohli dostát filmu, vypomohli jsme si akcí.

Dočkají se diváci i podobných efektů jako byla jízda lokomotivy?

Určitě. Řekl bych, že pokud jde o efekty, posunuli jsme to zase o kousek dál. Určitými proměnami prošel i samotný amfiteátr. Protože jsem prošel spoustu parků a areálů po světě, mohu s čistým svědomím říct, že místo ve Westernovém městečku Boskovice je opravdu jedinečné, protože není vytvořeno uměle, ale je do určité míry přirozené. Jde o skutečný pískovcový lom a místní scenérie je opravdu úchvatná. V amfiteátru se nachází asi sedm hlavních míst, kde se hraje, díky nim se také divák posouvá v ději. Lom má zároveň ohromnou hloubku a výšku, je celý průjezdný, víc než dřív, a pokud jde o kulisy, zasouvají se budovy do sebe, vytvořený je i nový vodopád, zajímavá je scéna, kdy Cornel se svými kumpány pluje po jezeře na voru. V představení je víc účinkujících i koní, dali jsme si záležet na soubojích, akční scény se také vydařily. Má to něco do sebe. Poklad je možná stopážově delší než Vinnetou, ale představení má opravdu spád.

Jaké nabídky jsou momentálně před vámi a jak dopředu plánujete?

Se skupinou máme nabídku na příští sezonu v Dubaji, ale ještě zvažujeme, zda ji přijmeme. Už pár let v Boskovicích přemýšlíme o horní aréně a nabízí se možnost stvořit něco nového a pěkného. Přemýšlíme o muzikálu na koních, který by mohl mít prvky určité světovosti. Tak uvidíme, jestli se nám záměr podaří. Ovšem naše skupina je mezinárodní a čítá spoustu jezdců, tak je možné, že do Dubaje vyšleme jen část. Show po různých resortech by měla být v naší režii, takže je to veliká výzva… Jinak jezdíme v Rakousku, kde máme příjemnou spolupráci na zámku Schloss Hoff, kde se natáčela Sisi, nebo v Laxemburku, kde děláme různé rytířské turnaje, které jsou do určité míry naší doménou. A pořady se chystají i v Německu… Osobně jsem rád, že jsme se po dlouhé době vrátili na pár let domů, protože předtím naše skupina působila devatenáct let převážně v Německu a doma jsme se objevovali málo – třeba při rytířských slavnostech na Pražském hradě a občas během filmového natáčení. Nyní je toho víc a víc. Teď se chystáme do Pardubic, kde je jedna z největších výstav v Česku (vedle Lysé nad Labem), kde kompletně připravujeme doprovodný program. Měl by se jmenovat Pátý element a bude vyprávět o tom, jak země darovala člověku koně, a bude se věnovat i představení čtyř živlů. Je pro nás velikou poctou, že se ocitneme na dostihové dráze Velké pardubické, kde jsem jako malý absolvoval jeden menší dostih. Jsou to všechno úžasné zážitky a neustále se něco chystá..

Co nejbližšího konkrétně po prázdninách, až skončí sezona v Boskovicích?

Hned první víkend v září nás čeká Schloss Hoff, poté Pardubice, pak máme i více akcí zaráz – v Rakousku, Lichtenštejnsku a v Hradci Králové. Já pak jezdím s koníky do Řícmanic, kde něco hezkého stvoříme. Pak bych měl mít chvíli volno, pokud mi do toho ovšem nepadne natáčení dalšího pokračování Princezny zakleté v čase, kde mám na starosti koňské scény. U prvního dílu jsem zodpovídal za akční scény, od dvojky je to kompletně vše kolem bitek a koní. Producenti filmu Three Brothers jsou naši dlouholetí přátelé a režisérem Vinnetoua v Boskovicích je Igor Kryštof, jeden z tří bratrů, kterého jsme zlákali právě k nám do městečka. Jsme zkrátka různě propojení. Má se taky točit nová Zlatovláska, tak uvidíme. Většina věcí je ale naplánovaných dlouho dopředu, třeba ve Fresachu se chystá už pět let show na místním hradě, kde chtějí vytvořit přesnou repliku tamního turnaje, v minulých letech jsme se tam podíleli na oslavách Říma.

Na repertoáru máte antiku, western i rytířské souboje – kolik období na koních zvládáte? A které je nejnáročnější?

Je toho spousta. Nejobtížnější je domluvit se se samotnými koníky. Když jim dokážete být dobrým parťákem, tak je vlastně jedno, v jakém období se příběh odehrává. Prvky, které využíváme, se člověk učí řadu let. Ve většině show jsou souboje, takže se musíte naučit mít tělo pod kontrolou, zároveň to musí nějak vypadat, takže je potřeba umět hrát a je potřeba, aby souboj vypadal věrohodně, což je také určité umění, třeba šermířské, a k tomu přidáte ještě jízdu na koni. Pak musíte vše propojit a občas ještě kombinovat s ohni nebo džigitovkou, což je akrobacie na koni. Jen té jsem věnoval každodenně většinu času šest let. S koni ve volnosti je to totéž, jsem s nimi každý den. A všechny tyto věci se zúročí, ale jsou za tím léta dřiny.

Přesto – který kostým nosíte nejraději?

Naše show hodně míří do světa fantasy, tam už je skoro jedno, jestli jde o říši indiánů, anebo fantasy ve stylu Pána prstenů. Mně je asi ještě pořád nejbližší středověk, ale indiáni, alespoň v show, které v posledních letech děláme, převládají. Naše kostymérna čítá desítky rytířských kompletů včetně záporáků a hodně se podobají právě žánru z Pána prstenů. Pokud má člověk být v kostýmu, mít na sobě protektor, který vás chrání, na tom prošívanici, na ní zbroj a hrát v šestatřiceti stupních, tak kapička potu na vás jen zasyčí. A tak když běhám na scéně v bederce a v legínách, často do půl těla nahý, tak si říkám, že indiáni mají taky něco do sebe.