Spisovatelka a kaligrafka Nikola Klanicová se profesionálně věnuje kaligrafii od roku 2002. Zajímá ji, jak v přírodě vznikají vzory a obrazce samoorganizací a ruční písmo považuje za jedinečný vzor, kterým se člověk projevuje v časoprostoru. Je autorkou sbírky pěti alegorických příběhů o naší době Cizorodá vášeň či knihy o umění krasopisu Krasopis – naučte se krásně psát.
Jak jste se vlastně vy sama dostala ke kaligrafii?
Ruční písmo mě fascinovalo odjakživa a psát mě bavilo, už když jsem byla malá. Velice stručně by se dalo říct, že jsem se pak jednou rozhodla následovat něco, co mi přirozeně šlo po poměrně dlouhých a marných pokusech zdolat oblasti, které mi byly cizí. Ale kaligrafie je něco zcela odlišného od běžného psaní. Vyžaduje jiný rytmus vědomí a jiný pohled na písmena, než jak je obvykle vnímáme – písmena jsou rozsekána na jednotlivé tahy a přece celistvá.
Je tedy rozdíl mezi krasopisem a kaligrafií?
Zodpovědět tuto otázku je složitější. Svým způsobem jde o dvě slova pro totéž. Ale v určité rovině můžeme chápat krasopis jako úhledné ozdobné ruční písmo, kterým ohromíte příbuzné a všechny kolem. Tato dovednost se dá získat následováním předloh. Kaligrafii je možné naproti tomu vnímat jako cestu, po níž člověk jde různým tempem a učí se vlastně neustále, protože s každým zvládnutým krokem se odkrývají další překážky, ale i nové dimenze a možnosti. Kaligrafické umění má v sobě cosi navíc.
Dá se kaligrafie vůbec naučit? Není potřeba speciální talent?
Já osobně považuji kaligrafii z velké části za naučitelnou. Talent se určitě hodí. Ale myslím, že ke kaligrafii je potřeba ještě něco jiného než jen trénování tvarů písmen do omrzení. Pokusila jsem se to zachytit v knize Krasopis. Vycházela jsem ze svých zkušeností učedníka kaligrafie i lektorky kurzů. Umělecky zušlechtěné písmo vyžaduje určitou citlivost, rozpoznávací schopnost, umět se dívat a hlavně prožívat bdělým způsobem. To vše může v sobě každý z nás rozvíjet a posilovat. Knihy o umění se často soustředí na popisnou stránku, používají neosobní vědecký jazyk, který se stal odznakem jakési serióznosti. To nás ale paradoxně od uměleckého rozměru vzdaluje.
V knize Krasopis píšete, že kaligrafie zobrazuje bytí – jak se taková filozofická úvaha odráží v běžném životě?
Těch příměrů by se dalo najít víc. Nyní například přece jen převládá trend, a nejen u nás v republice, jak vím od kolegů v zahraničí, kdy lidé chtějí všechno rychle. Očekávají, že přijdou na kurz a nejlépe za dvě hodiny budou umět krasopis. Vyžadují po sobě skvělý výkon, přicházejí s obavami, jestli to vůbec zvládnou. Někteří spekulují, jak pracné pasáže obejít a řemeslný postup ošidit. Přitom dosáhnout krásného nebo dokonalého výsledku není vůbec důležité. Úplně postrádá smysl mít něco rychle hotové a držet v ruce konečný produkt. Přece si nikdo opravdu nepřeje, aby mu život rychle utekl. Jde o to ten čas se psaním si užít, ale i třeba přijmout výzvy ke zdolání něčeho neznámého. Vítězstvím může být, že někdo vůbec následoval svůj vnitřní hlas, který jej ke kaligrafii táhnul. Cílem je činnost samotná, pocity, které ji provázejí. Pocity provázející uměleckou tvorbu nejsou vždy jen příjemné, člověk se setkává se sebou a je tam sám. Ale to přece k životu patří.
Ve vašich textech se ale umělecká témata prolínají právě s vědou. Nejsou to přece jenom protichůdné oblasti?
Předně, kategorie mi moc nevyhovují. Připadají mi tak trochu neupřímné. Vždy musíte něco zatajit – tedy vynechat – a něco jiného zdůraznit. Věnovala jsem se i exaktní vědě a poznala jsem na vlastní kůži, že je to oblast stejně tvůrčí jako nějaká umělecká disciplína. Rozdíly mezi těmito směry samozřejmě existují, ale nároky na kreativitu a poctivost člověka platí všude stejné. Navíc, mnozí exaktní vědci jsou zároveň muzikanti nebo básníci, mnozí umělci zase skvělí vědci – jeden můj kolega fotograf je hotový specialista na fyziku tenkých vrstev a optiku a ani to možná neví. Problém vidím v tom, že lidé velice ochotně přejímají schémata. Vnímají přes nějakou šablonu a mají hotový úsudek poté, co si přečetli vaše označení v kolonce. Právě to mě extrémně zajímá. Jak ten stereotyp narušit? Do jaké míry musím následovat klišé, aby ostatní rozuměli, aby komunikace probíhala? V mém případě navíc kaligrafie ovlivňuje moji literární tvorbu a naopak, stejně tak i věda. Nedá se nic vynechat.
Je možné vaše práce někde vidět?
Připravuji na podzim v Moravské zemské knihovně v Brně výstavu Kaligrafická kniha, která se týká mojí literární tvorby a celkově tématu knihy jako objektu. Koncem roku se uskuteční mezinárodní kaligrafická výstava v Oaklandu, kde bude kromě mých obrazů vystavena i anglická verze povídkové knihy Cizorodá vášeň. Mám z toho radost, pro tuto knihu je to už druhá výstava v USA. Ilustrovala ji italská kaligrafka Monica Dengo, ale jinak kompletně vznikla u nás. Každý výtisk je částečně ručně zpracovaný, a rozložená obálka je zároveň obraz. Toužila jsem přenést špičkovou světovou kaligrafii z galerií do běžného života, aby se kaligrafie dostala blíž k lidem. Jsem moc ráda, že se to podařilo a těším se na další podobný projekt, který už se rýsuje.
Na čem momentálně pracujete?
Vstoupila jsem právě do nového projektu s japonskými kolegy, malířkou Jukiko Taima a kaligrafem Kazuem Mizoguchi. Fascinuje nás, jak si v určité rovině rozumíme, i když pocházíme ze zcela odlišných kultur. Jsme schopni neobyčejným způsobem komunikovat skrze umění, propojit Brno, Tokyo a Prahu. Tuto spolupráci si moc užívám a zároveň jsem moc zvědavá, kam se nakonec náš záměr vyvine. A jinak se věnuji své nové knize. Když píšu, jsem nejšťastnější.
