Herec, moderátor, bavič, ale také překladatel, úspěšný divadelní režisér a bývalý umělecký šéf pražského Činoherního klubu. To vše v jedné osobě je Ondřej Sokol. S jeho prací se lze aktuálně setkat i v Brně. V Divadle Bolka Polívky nazkoušel představení Kati svého oblíbeného dramatika Martina McDonagha. Do inscenace obsadil vedle principála a herců Petra Halberstadta, Jaromíra Dulavy, Radima Fialy či Evy Novotné i Bolkovy spolupracovníky a blízké – Luďka Horáčka, Jaromíra Barina Tichého či Norberta Komínka. Premiéra Katů se uskutečnila v pátek 31. března.

McDonagha jste před lety pro české divadlo prakticky objevil. Kdy jste vlastně vůbec na tohoto dramatika narazil?

K osudovému propojení došlo v bytě Petra Lébla na záchodě. Petr dostával zahraniční noviny a dával je na toaletu na čtení. Já se začetl do Timesů, kde byly fotografie z předávání cen Lawrence Oliviera. Tehdy dostala ocenění Donaghova Kráska z Leenane. U článku byla i fotografie z inscenace – stará bába na vozíku v odporné irské místnosti. To pro mne bylo tehdy něco tak neuvěřitelně nezvyklého ve srovnání s tím, co se na divadle dělalo, že jsem okamžitě chtěl Krásku Leenane režírovat. Bavíme se o době tak pět let před uvedením Osiřelého západu, takže devadesátá léta, kdy ještě nebyl tak rozšířený internet. Vydal jsem se do takového knihkupectví, kde se daly objednat zahraniční knihy, a v jejich katalogu jsem našel hry Martina McDonagha, kde byla Kráska z Leenane, Lebka z Connemary a Osiřelý západ. Kniha přišla za dva měsíce a já se do Krásky úplně zamiloval a moc jsem ji chtěl dělat. Kde jsem byl, všude jsem o ní mluvil. A najednou jsem zjistil, že ji začínají připravovat v Řeznické a v Českém Těšíně. Úplně jsem se zhroutil, ale jelikož jsem měl už celou trilogii přečtenou, tak jsem si řekl, že to nevadí, že udělám Osiřelý západ. O ten nebyl takový zájem, neboť neměl v zahraničí takový úspěch jako Kráska, ale mně přišla tato hra absolutně úchvatná. Začali jsme hledat překladatele, ale nikdo o hru neměl zájem, a tak jsem se rozhodl, že ji přeložím sám. Tak to celé vzniklo. Pak jsem ještě dlouho bojoval za to, abychom ji mohli uvést v Činoherním klubu, kde kvůli ní paradoxně zavedli malou scénu, která se jmenovala Činoherní mini klub. Té hře tolik nevěřili, že se sice uváděla na běžném repertoáru, ale pod hlavičkou mini klubu. Až když jsme za ni dostali Radoky a Thálie, tak se mini klub zrušil a Osiřelý západ se stal součástí normálního repertoáru.

Premiéru měl Osiřelý západ v březnu 2002 a stále zůstává na repertoáru. Jaké je vídat tuto inscenaci 21 let?

Já ji teď nevidím, protože od smrti Míši Pavlaty hraju roli kněze já. Na to se nesmíte dívat jako režisér. Když hrajete, je to úplně jiný přístup. Režisér jde zvenčí a z celku, ale herec musí zevnitř a ze své role. Vůbec na to nesmíte myslet režijně.

V Katech v Činoherním klubu jako režisér ale i hrajete…

Ovšem proto, že na začátku je role oběšeného a je to tak malinká plocha, že sehnat na ni kvalitního herce je těžké. A jeho popravou představení začíná. Ale nyní už to nehraji, ani v Praze, tam se střídáme, ani v Brně.

V souvislosti s Osiřelým západem jste v jednom z rozhovorů uvedl, že každý konflikt a každá odveta vede ke katastrofě. Je to i případ Katů? A jsou pro vás Kati i polemikou o smyslu trestu smrti?

McDonagh je úžasný v tom, že spoustu otázek jen položí – a neodpovídá na ně. To je úkol diváka, aby si na ně odpověděl sám. A zrovna toto jsou otázky, které budou pouze vyřčené a nikoliv zodpovězené. Tak má podle mne moderní divadlo vypadat. To není floskule, s níž odcházíte domů. Divadlo má přemýšlení o těchto zásadních tématech vyprovokovat. A to Kati umí perfektně, protože jsou úžasně napsaní.

Proč v Divadle Bolka Polívky došlo právě na Katy? Volba dramatika byl jasná?

Roky jsme se domlouvali, že něco nazkoušíme. Bolka jsem se snažil přesvědčit, aby to byl Poručík z Inishmooru, protože jsem tuto hru ještě nezkoušel, a nechtěl jsem se s titulem opakovat. Ale Bolek trval na Katech, chtěl si zahrát Alberta Pierrepointa, a já jsem mu zpětně vděčný. Myslím, že zkoušení stálo za to a určitě jsem – alespoň z vlastního pohledu – tentokrát zase pokročil dál než v pražské inscenaci.

Jak dlouho jste se na společné inscenaci u Bolka domlouvali?

Několik let. Dokonce jsem si tuto sezonu chtěl udělat volno, ale když se Bolek ozval, neměl jsem to srdce ho odmítnout. Na Katy se nakonec nabalilo ještě Studio DVA, takže začnu zkoušet Bez roucha, a ještě z Činoheráku za mnou přišel Martin Finger, že s nimi musím nutně zkoušet na podzim. Z volné sezony vznikla sezona, kdy jdu z inscenace do inscenace.

Jak vzniká stejný titul na jiném místě, navíc v divadle, které nemá stálý soubor?

V Anglii se pracuje jen tímto způsobem, že se představení castuje podobně jako u filmu. To není nic, co by mělo poznamenávat kvalitu, naopak. V místních končinách samozřejmě nejsem tak znalý, tak jsem si nechal poradit. Měli jsme spoustu schůzek, kdy jsme dávali obsazení dohromady, a myslím, že se nám to povedlo moc pěkně.

V brněnských Katech vedle sebe účinkují herci i neherci, přátelé a spolupracovníci z Bolkova okolí – jak to vzniklo?

V představení je linka štamgastů z hospody a tam jsme se rozhodli to risknout a jít do toho. Jde o výtečné typy, když je vidíte sedět na scéně, už ani nepotřebujete dekoraci, protože člověk tu hospodu úplně vidí. Vsadili jsme skoro na filmové typy, i když na divadle je využití naturščika náročnější než ve filmu. Nemáte možnost stříhat a vybrat jednu dobrou větu z deseti. Tam herci musí fungovat v celé inscenaci. Přesto jsme si na to troufli a myslím, že se to vyplatilo. Sice jsme bojovali, ale Bolek jim slíbil diplom, když to zahrají pěkně.

McDonaghův humor bývá poměrně drsný, ale trefný. Funguje tak i u Katů?

Mezi Osiřelým západem, Kráskou a Katy je pětadvacet let. Je vidět, že se McDonagh dostal do jiného levelu. Slovního humoru zdánlivě ubývá, anebo začíná být jemnější, takže najít ho v té hře, aby fungoval, je daleko náročnější. Když to přirovnám k hudbě, první hry jsou punkové skladby a Kati už symfonie. Musíte pracovat daleko jemněji. Když jsem na veřejné generálce seděl s techniky, hodně lidí mělo tendence smích zadržet. Je to ten moment, kdy se jím jakoby dusíte. A to je smích, který u McDonagha naprosto miluju. Situace je tak absurdní, vyhrocená a smrtelně vážná, že lidé nevědí, jestli je humorná, nebo ne, a dusí se smíchem, který nechtějí dát najevo.

Lákalo by vás u McDonagha i filmové zpracování?

Víly z Inisherinu, které se hrají teď v kinech, jsou patnáct let ohlašovaným třetím dílem trilogie, která začíná Mrzákem inishmaanským a Poručíkem z Inishmooru. My jsme si tenkrát dokonce o text napsali a přišlo nám, že ho pošlou, ale pak následovala odpověď, že autor ještě nemá hru dopsanou a že ji ven nepustí. A najednou se objevila jako filmový scénář a film si natočil McDonagh sám. Takže si myslím, že pokud se McDonagh rozhodne pro film, sám si ho také natočí. A filmy točí výborně! Víly jsou skutečně krásné, znovu jsem u nich prožíval obrovské nadšení jako v případě jeho filmu V Bruggách. Ten mne obrovsky baví.  Moc se mi líbily i jeho Tři bilboardy kousek za Ebbingem.

Děláte divadlo, hrajete ve filmech i na divadle, máte za sebou spoustu moderování v televizi… Co zůstává vaší největší láskou? A co vás láká?

Určitě je to režie na divadle. Film by mne taky bavil, ale dostat film do výroby stojí tolik sil, že bych nemohl dělat nic jiného. Už jsem ve svém věku zjistil, že člověk má spoustu přání a nemůže zrealizovat úplně všechno. Vznik filmu ovlivňuje obrovské množství faktorů. Divadlo se mi v tomto směru zdá jistější a svobodnější.

Znamená to, že existuje vaše další vlastní filmová vize?

Ano, máme film, který bychom chtěli točit, ale dělám spoustu věcí, takže se nedá všechno stihnout. K filmu míříme kratšími kroky. Titul už máme napsaný a je to opačně jako u Krásna, které jsem napsal já a společně jsme ho s Martinem Fingerem dopisovali. Teď je hlavním autorem Martin a zbytek je zase společná práce.