Miluje astronomii, je jejím nadšeným popularizátorem a na brněnské hvězdárně působí od roku 2000. „Lidi, kteří tady pracovali, jsem už dobře znal a spolupracovali jsme spolu, a když se naskytla možnost, tak jsem neváhal a do Brna se rychle přesunul,“ říká Pavel Gabzdyl. Dnes ho vedle práce na hvězdárně, kde vyměnil pozici zástupce ředitele za grafika a roli konzultanta při vytváření pořadů, zaměstnává i fotografování a psaní. Jeho fotografie Brna mají neuvěřitelnou atmosféru a ráda je sdílejí téměř všechna média v regionu.

Co bylo dřív – vaše láska k vesmíru nebo k fotografování?

Šlo to ruku v ruce, i když úplně v prvopočátcích to spíš byl zájem o koukání dalekohledem a focení oblohy. To se vracíme do osmdesátých let, kdy jsem ještě fotil na filmy a vyvolával si fotky doma pomocí zvětšováku. Trošku mne k tomu navedla moje sestra, která chodila do fotografického kroužku a doma měla kompletní výbavu, s níž jsem pracoval.Později jsem se vyučil elektrikářem, udělal si strojní průmyslovku a jako elektrikář jsem také pracoval. Brzy jsem ale zjistil, že mě taková práce příliš nenaplňuje, a odešel jsem na hvězdárnu do Valašského Meziříčí, kde jsem se cítil jako v ráji, a astronomii jsem úplně propadl. Koníček se stal náplní mé práce. V Brně jsem si pak udělal vysokou školu a vzhledem k tomu, že mne z astronomie zajímal nejvíce Měsíc, volba byla jednoduchá – zvolil jsem geologii. Při studiu geologie jsem zase začal víc poznávat Brno a víc ho fotit, takže se zase propojilo obojí dohromady.

Nestýská se vám trošku po starém způsobu vyvolávání fotek?

Přiznám se, že ani ne. Nebylo to úplně jednoduché a každý, kdo tuto dobu zažil, ví, že byl omezen třiceti šesti políčky filmu. Říká se ale, že každé omezení, které máte, vyburcuje vaši kreativitu. Když máte vše při ruce, není kreativita tak intenzivní, jako když musíte vyždímat z mála aspoň něco. A dnes jsou sice možnosti úžasné, ale já jsem se svým způsobem do té doby vrátil, protože fotky taky vyvolávám – ale digitálně. Fotím tzv. surové snímky, které v počítači musím „vyvolat“. Nejde o to, že bych fotku měnil či retušoval, ale nastavuji kontrasty či vyvážení barev, aby působily příjemně, což odpovídá činnostem, které se odehrávaly v temných komorách.

Jak vznikají vaše fotografie, na nichž zachycujete různé fáze Měsíce?

Jde o kombinovanou fotografii, kdy si udělám několik expozic a vše dohromady spojím v počítači. Lze toho docílit i přímo ve fotoaparátu, ale hrozí riziko, že se to nepovede, a pak je celá sekvence, na kterou jste čekali třeba i několik let, nenávratně pryč. Proto je lepší udělat si zálohu, vytvořit víc fotografií, vybrat ty nejlepší a v počítači je složit. Pořád je to skutečnost zachycená v čase. Mnohokrát by se mi jako fotografovi líbilo, kdyby byl Měsíc trošku v jiné pozici, aby víc zapadl do kompozice, a nebyl by problém ho v softwaru trošku posunout, ale to nedělám. Nic nezvětšuji, nezmenšuji, vše odpovídá reálné podobě, která se odehrála na obloze. Často se mne také lidé ptají, jestli není Měsíc až moc velký, což je způsobeno tím, že nefotím klasickým objektivem, ale teleobjektivem, který vám Měsíc i dominanty v Brně přiblíží, jako byste je pozorovali s pomocí dalekohledu.

Dokážete zachytit východ Měsíce na konkrétním místem – např. nad kostelem sv. Tomáše. Jde o náhodu, nebo víte, kdy k danému úkazu dojde?

Ano, vím to dopředu. Dá se to vypočítat, jinak bych se načekal. Jelikož mám astronomické vzdělání a vím, jak to na obloze funguje, tak si to dokážu naplánovat. Pro fotografy dnes existuje řada aplikací, třeba i na mobilním telefonu, s nimiž si spočítáte, kdy Měsíc nebo Slunce nad danou lokalitou vyjde a jak to bude vypadat. Právě tyto okamžiky si dopředu hlídám, a pokud to během dne vypadá, že bude pěkné počasí, tak vyrážím a doufám, že počasí vydrží.

Kolikrát do roka se dá takový okamžik zachytit?

Dá se říci, že dvakrát třikrát za rok, ale klidně se může stát, že ve dvou ze tří případů nevyjde počasí. V našem regionu bývá víc zamračených dní než jasných. Na druhou stranu máme já i spousta mých kolegů-fotografů, když fotíme Měsíc nebo jiné vesmírné objekty, na obloze rádi mraky. Ty totiž dávají fotografiím dynamiku. Ale někdy je velký adrenalin čekat, až daný mrak couvne, aby byl Měsíc ve správný okamžik vůbec vidět. Když se ovšem na obloze honí mraky, vypadá to na fotografiích mnohem lépe. Vše si sice můžete naplánovat, ale stejně je to nakonec o štěstí. Když fotíte takové záležitosti, vždy jste odkázaní na přírodu.

Pokud fotíte brněnská zákoutí – máte také plán dopředu, nebo jste lovec okamžiků?

Mám samozřejmě vytipované lokality, ale většinou jde o dílo náhody, a musím říct, že příjemné náhody. Vím, kam vyrazím, mám i nějaký plán – co a odkud chci fotit – a najednou se ukáže, že dané místo skýtá i něco mnohem lepšího a zajímavějšího. To se mi stává mnohem častěji, než když jdu něco konkrétního fotit plánovaně. Baví mne všechno – architektura, světla, ale ve výsledku nezáleží až tak na mé představě, jak bude fotka nakonec vypadat. Důležité je, abych byl bdělý, abych si daného okamžiku všiml a abych nebyl úplně zaslepený svou myšlenkou, kterou jsem si dopředu naplánoval. Může se stát, že místo, které chci fotit, se najednou zdá z jiného úhlu pohledu mnohem zajímavější.

Často také fotíte Kraví horu a hvězdárnu, kde pracujete… Jak se vám líbí její nová podoba?

Musím být spokojený, protože na rekonstrukci hvězdárny jsem se svým způsobem také podílel (smích). Jak budova Hvězdárny vypadá dnes, je výsledkem kolektivní práce týmu na hvězdárně a především pana architekta Rudiše. Rozhodně se mi moc líbí a musím přiznat, že se zároveň i velice dobře fotí, ať jde o interiér či exteriér, což se bohužel nedá říct o mnohých místech v Brně. Máme tady neskutečné množství krásných budov, ale bohužel jsou obklopeny tak ošklivými věcmi, že není jednoduché je vyfotit tak, aby vypadaly pěkně.

Máte ve městě i další oblíbená místa?

Samozřejmě jsou to zvlášť Petrov a Špilberk, ale třeba také samotné Denisovy sady jsou nádherné. Často mířím svůj objektiv na brněnské dominanty, ale zároveň nechci, aby to byla nuda, tak se snažím hledat i jiné lokality, což je ovšem zase časově náročnější.

Je náhoda, že často fotíte ve městě večer nebo nad ránem?

Není. Fotografové, kteří zachycují architekturu a města, často vyhledávají modrou nebo zlatou hodinu, což bývá v době po západu nebo před východem slunce, kdy jsou barvy nejzajímavější. Zároveň jde o dobu, kdy mívám na focení nejvíc času. Přes den se věnuji zase jiným záležitostem a takésvětlo bývá méně plastické, i když samozřejmě existují i výjimky.

Spravujete na facebooku stránku Neuvěřitelné Brno, kde máte 19 tisíc sledujících. Čekal jste takový ohlas? Často vás sdílí také jiné portály a média…

Rozhodně ne. A mám samozřejmě obrovskou radost. Ta stránka vznikla původně jako doplněk ke stejnojmenné knížce, kterou jsem napsal a která vycházela z pořadu pro brněnské planetárium. Více lidí mne tenkrát oslovilo, abych scénář pořadu přetavil do knihy, což chvilku trvalo, protože scénář a kniha nejsou totéž. A když kniha vyšla, chtěl jsem ji podpořit právě stránkou na facebooku. Původně jsem měl v úmyslu stránku plnit spíš zajímavými informacemi, ale najednou se ukázalo, že lidi víc baví fotky. Kladné ohlasy mě pak motivovaly k dalšímu focení.

Jsou některé vaše fotky na Neuvěřitelném Brnu zároveň hádankou?

Občas zveřejním nějakou fotografii, u níž neuvedu, odkud jsem ji pořídil, a pak sleduji diskuzi, kde lidé tipují, odkud byl snímek pořízen. Někdy mě dokonce podezírají, že snímek vznikl v počítači a že nejde o reálný pohled. Když jim ale pak řeknu, ať si zajdou na konkrétní místo a podívají se z úhlu, který se naskytl mně, dají mi většinou za pravdu. A mě pak potěší, že lidé objeví pohled na Brno, jaký dosud třeba vůbec neznali.

Nestává se nyní Neuvěřitelné Brno naopak motivací pro další knihu?

Uvažuji o tom, ale jde o nákladnou záležitost. Chtěl bych, aby kniha vypadala opravdu dobře, byla vytištěna na kvalitním papíře a aby samotné fotografie byly jakýmsi „výběrem z hroznů“. Docílit toho, aby taková kniha byla za přijatelnou cenu, ale není vůbec jednoduché. Navíc půjde o knihu o Brně, u níž se nepředpokládá velký celorepublikový náklad, jenž by dokázal rozumně snížit cenu.

Fotíte i na dovolené?

Ano (smích). Vlastně jsem začínal fotit na dovolených. To mne vždycky bavilo a z každé dovolené si pokaždé přivezu spoustu fotografií. Fotím samozřejmě i spoustu jiných záležitostí než Brno, ale na portál Neuvěřitelné Brno se snažím dávat jen tematické fotky z Brna.

Kdybyste si měl k fotografování vybrat jediné město na světě, které by to bylo?

Asi mě čtenáři nepochválí, ale vybral bych si Prahu. Praha je na fotografování naprosto úžasná. V Praze máte vše na zlatém podnose. Je to ohromně fotogenické město a i na facebooku najdete spoustu fotografů, kteří sdílejí jeho nádherné fotografie. Praha je opravdu krásná a my si to možná ani neuvědomujeme. I když jsem navštívil spoustu míst ve světě, má své kouzlo. Pak je samozřejmě fantastická Paříž nebo Londýn. Když navíc chodíte Paříží, nabízí i další rozměr – lidi. Praha je plná turistů, ale v Paříži cítím místní atmosféru lidí a mám pocit, že se chovají tak, jak to městu přísluší a dotváří tak jeho atmosféru. Je to víc důvodů najednou – jak se chovají, jak se oblékají… Když se vám to na fotkách podaří zachytit, máte pocit, že tito lidé do města patří.

Na hvězdárně dnes pracujete na poloviční úvazek – kdy nastal okamžik, že jste potřeboval „rozvolnit ruce“ amít na svůj koníček, který se stal také prací, víc času?

Bude to už pět let, co jsem právě stránku Neuvěřitelné Brno zakládal. Nabalilo se tenkrát víc věcí naráz. Nešlo jen o fotografování, ale také o psaní knížek, na které jsem zkrátka neměl čas. Zároveň musím říct, že i čas na hvězdárně jsem si maximálně užíval.

Co píšete teď?

Spolupracuji s jedním výborným brněnským nakladatelstvím a chystáme několik knížek pro děti nejen o astronomii. Zapojení jsou také šikovní ilustrátoři. Moc se na to těším, protože dosud jsem psal pouze popularizační nebo odborné texty. Je to pro mne velká výzva, neboť není lehké vysvětlit některé věci, které se mohou zdát složité, jednoduchým způsobem. Připravujeme knížku o planetách a dvě knihy o Měsíci, které by měly vyjít ještě letos, a také knihu o sopkách, což je moje druhá srdeční záležitost. Míříme na děti od šesti let, ale myslím, že i dospělí se tam budou moci dozvědět zajímavé věci. Pro popularizátora astronomie je ostatně velkou výzvou odpovědět srozumitelně na nějakou zdánlivě triviální otázku. A zvlášť děti se umí skvěle ptát a kladou vám ty nejlepší otázky, jaké se dají položit. Vy se nesmíte dopustit faktických chyb, ale zároveň to vyložit jasně a srozumitelně.

Kde hledáte inspiraci – nejen k otázkám?

Naslouchám dětem. Nejen u nás na hvězdárně, ale také u dětí v okolí, občas si něco napíšu. Třeba i v trolejbuse odposlechnete něco zajímavého.

A prozradíte, co konkrétně?

S kolegou učíme na astrofyzice předmět, který se jmenuje Fyzika sluneční soustavy. Jedna z prvních hodin je věnovaná trpasličí planetě Pluto. A já jsem zrovna nedávno zaslechl rozhovor šestiletého kluka, který viděl Měsíc z okna trolejbusu. O vesmíru si povídal s maminkou, která mu vysvětlovala, že kromě Měsíce se ve sluneční soustavě nachází také planety. Začala je jmenovat a došla až k Neptunu. Kluk asi moc dobře věděl, protože se zeptal: Mami, a co Pluto? A maminka mu odpověděla, že Pluto už není planeta. Když se kluk zeptal proč, tak jsem zbystřil, co maminka řekne. A ona odpověděla, že Pluto je příliš malé, což není úplně špatná odpověď. A právě tento rozhovor mne inspiroval, abych otázku využil i při výuce.

Vás fascinuje Měsíc – myslíte, že se opravdu dožijeme cestování na Měsíc?

Myslím, že ano. Ještě před deseti patnácti lety jsem byl hodně skeptický, ale dnes, když pozoruji úspěchy Elona Muska, tak věřím, že je to možné. Žijeme v naprosto výjimečné době, kdy můžeme sledovat neuvěřitelné věci a až mne zaráží, že tomu média nevěnují tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. Když se podíváme, kam směřuje vývoj kolem společnosti SpaceX i jiných – a nejen amerických, ale také evropských – tak je znát, že stojíme na prahu nové éry. Velké milníky se kolikrát dějí bez velkého věhlasu a mám pocit, že návrat člověka na Měsíc je čím dál víc reálnější. Nebude ani tak finančně nákladný jako první lety a ani bych se nedivil, kdyby se stal v nějakém delším časovém horizontu reálný let člověka na Mars. Právě Mars je dnes primárním cílem – a důvod je jasný. Na naší Zemi se může stát ledacos a také si ji sami můžeme zničit, což se nám bohužel daří. Zatím nemáme Zemi 2 a Mars by nám ji v budoucnu možná mohl nahradit. Je však velmi důležité si uvědomit, že široko daleko nenajdeme tak přívětivé místo jako je Země.