Cesta Pavly Vitázkové k herectví byla přímá. Z gymnázia rovnou do role Desdemony v Othellovi. Členkou souboru Městského divadla Brno se stala v roce 1997 a zůstala mu věrná dodnes. Mezitím si stihla zahrát v mnoha seriálech (v některých ještě s příjmením Ptáčková), provdala se za svého kolegu Dušana Vitázka a stala se šťastnou maminkou dvou krásných holčiček – dnes čtyřapůlleté Barunky a dvouleté Rozárky.
Změnil se nějak váš přístup k herecké práci po dětech?
Jelikož je herectví emoční záležitost, tak jako hlavní změnu vnímám, že je pro mne dnes jednodušší. Člověk si každou tragédii přetaví přes své děti a řekne si: „Nedej bože!“ Některé věci už zkrátka nepotřebujete vysvětlovat, protože jsou naprosto jasné. V hraní to člověku moc pomáhá.
Berete se díky mateřské „roli“ jako herečka míň vážně?
Ani bych neřekla, že se beru míň vážně, já už se neberu vážně vůbec. Když máte malé děti, tak žádná Pavla Vitázková neexistuje, jsou děti, děti a děti. Není nic důležitějšího, i když časem to zase samozřejmě posbíráme nazpět. Nicméně veškerá „tvorba“ a jakékoliv zaobírání se sama sebou je najednou pryč. S plínkami a teplými večeřemi to zkrátka nějak nesouzní.
Někde jste se zmínila, že příležitost vracet se do divadla vnímáte trošku jako únik…
Vždy je to pro mne únik. Do divadla si chodím odpočinout. Pokud zvládnu uložit děti a večer zalehnout s knihou, tak je to úplně nejvíc, ale jít do divadla – to je pro mne za odměnu. Každý další měsíc se dívám, kolikrát hraji, a znamená to, kolik vypiju teplých káv a kolik večerů strávím bez uspávání. Jsou to moje lásky, ale občas si od nich člověk potřebuje odskočit.
Které nové divadelní tituly jste zvládla během mateřské „dovolené“?
Když jsme začali zkoušet Skleněný pokoj, tak měla Barunka rok. Tenkrát ještě hlídala maminka, tak to bylo super. Pak jsem ještě stihla Krále Leara s Bolkem Polívkou a loni jsme pro Letní shakespearovské slavnosti v Bratislavě připravili s režisérem Romanem Polákem Komedii omylů. Jinak hraji ve starších věcech, co jsem nazkoušela ještě před dětmi. Zkoušení nových představení se s nimi dost dobře skloubit nedá.
Ovlivnily mateřské instinkty váš přístup k rolím?
Rozhodně! Všechno si člověk uvědomuje mnohem víc. Všechny mámy, když definovaly mateřství, říkaly: „Je to láska, je to strach.“ Jsou to tyto dvě emoce dohromady. A s nimi si v divadle celkem vystačíte. Ještě je potřeba přidat i trošku zloby, ale tu mám (smích).
Jak je to s vaším strachem při péči o děti? Dáváte jim volnost, nebo je hlídáte na každém kroku?
Dávám na ně hodně pozor. Vlastně ani moc nedokážu nemít je pod dozorem. I když s sebou míváme na některých akcích tety, které se o ně starají, pořád jsem ve střehu. Nebezpečí si pořád víc a víc uvědomuji, možná je to i věkem, asi jsem zkrátka úzkostlivější. Ale ne zas, že bych je chránila před natlučenými koleny! Ta se musí rozbít a ošetřit štiplavou dezinfekcí, to se musí zažít! A s druhým dítětem každý poleví. Znáte ten vtip, jak někdo říká matce: „To dítě ti tam jí hlínu.“ A matka odpoví: „Třetí může.“
Stihla jste se vrátit i k seriálové práci?
Do seriálu VIP vraždy jsem loni natočila pár dílů, které se teď dostávají na obrazovku. Hraji tam bývalou manželku Jana Révaie. To byly krásné výlety do Prahy za Jitkou Bártů!
Který seriál ve své kariéře považujete za klíčový?
Určitě Cesty domů. I když moc ráda vzpomínám také na Redakci, na níž se dá podle mne koukat pořád. Vůbec nezestárla, přestože pohled na žurnalistické prostředí v ní byl lehce naivní. Byla to taková pohádka o novinářích. Při natáčení jsem zažila fajn atmosféru a hodně legrace. Následovala Ordinace v růžové zahradě, první řada, kde hrálo opravdu pár lidí, já naskočila do rozjetého vlaku a bylo to taky moc příjemné. A pak – v roce 2010 – přišly Cesty domů, kde jsem dostala hlavní roli. Tehdy jsem se i přestěhovala do Prahy a žila tam, neměla jsem ještě děti. To byla pořádná práce a velká herecká škola s režisérem Jiřím Adamcem. S kolegyní Alenkou Antalovou si říkáme, že jsou režiséři, u kterých nakupujete, a režiséři, u kterých „jenom“ prodáváte. Režisérů, u nichž zkušenosti nakupujete, je opravdu pár a Jiří Adamec je pro mne jedním z nich. U něj jsem „nakoupila“ a ještě dodneška z toho těžím.
Když dnes přijde nabídka na natáčení – co je rozhodující, aby vás zaujala?
Rozhoduje počet natáčecích dnů. Musí jich být přiměřeně. Nebo jde také o počet dílů či tempo, které nesmí být zběsilé. Nabídky přijímám ráda, ale jde o druh práce. Asi bych teď nemohla vzít něco, kde bych denně točila od šesti rána do šesti do večera.
Jak se díváte na účinkování dětí ve filmech či seriálech – nechala byste dcerky okusit řemeslo?
Myslím, že pokud dítě není výrazný talent, nemá smysl ho nutit. Ale možná ani tehdy ne. Všichni víme, že i Tomáš Holý se někdy ve dvanácti nebo třinácti letech rozhodl, že jde o poslední věc, kterou natočí. Myslím, že poznal pravdu – že natáčení je obrovská dřina i izolace od ostatních dětí. Děti měly prázdniny a on točil třeba i dva filmy naráz. Za jeden den se natočí dvě, maximálně čtyři minuty materiálu, a obsahuje to až 12 hodin práce. I pro dospělého je to náročné, tak bych řekla, že tam děti nemají co dělat. Většinou se na natáčení dítě trápí a mám pocit, že je to i na úkor jeho dětství. I když některé děti jsou poslušné a samozřejmě to zvládnou.
Jak zvládáte s manželem Dušanem Vitázkem vaše kariérní příležitosti – dáváte si navzájem přednost?
Přichází to plynule. Řešíme jen ze dne na den, kdo bude hlídat. Ráda Dušana podpořím ve všech jeho projektech. Je fakt, že momentálně jsem trošku upozaděná, ale přizpůsobím se ráda, protože holky jsou opravdu ještě malé a čas tak rychle utíká. Já děti nerozmazluji věcmi, ale svým časem. To, že jim mohu věnovat čas, považuji za nejvíc. My jsme doma byly tři holky a na mne čas zkrátka nezbýval.
V divadle jste začínala hned po gymnáziu bez konzervatoře a delší herecké průpravy. Nechtěla byste se k některým rolím se zkušenostmi, které máte dnes, vrátit?
To je krásná otázka! Rozhodně bych si velice ráda znovu zahrála v Marii Stuartovně, kde jsem měla roli Alžběty anglické. Sám autor sice uvádí, že by její představitelka měla mít do třiceti let, takže jsem na tuto roli už vlastně stará, ale teď bych si ji opravdu moc ráda a s chutí zahrála. Ženy tenkrát přece měly v nižším věku mnohem víc za sebou. Nemám moc v oblibě Shakespearovy komedie, ale miluji jeho dramata, těm velmi rozumím. Julie mne nikdy nepotkala, ale ani bych nijak netoužila si ji zahrát, ovšem Desdemona, s níž jsem začínala, tu bych si také ráda zopakovala, byť to byla žena velmi mladá. Othello je nádherná hra.
Už víte, co vás čeká v nové sezoně?
Rozárku nevzali do školky, tak mne ještě čeká mateřská, ale v polovině sezony, někdy začátkem příštího roku, bych se chtěla vrátit do divadla. Co mne čeká, vůbec netuším, ale určitě snad něco přijde.
