Už od svých studií se Petr Gazdík pohybuje na prknech Městského divadla Brno, kde hrála i jeho maminka Jana Gazdíková. Jelikož pochází z herecké rodiny, je divadlem odkojený a podobně vyrůstají i jeho synové. Hrál hlavní muzikálové role a úspěšně se adaptoval i jako divadelní režisér. Po sérii koncertních show přišly na řadu tituly jako Mary Poppins, Jekkyl a Hyde nebo Zorro. Dnes bude mít v Městském divadle Brno v jeho režii premiéru muzikál BIG.
Vaše první muzikálová role byl Tony ve West Side Story – co pro vás znamená tento muzikál?
Moc. Teď jsem si to zase uvědomil a myslím, že nejen já. Když jsme dělali koncert ke 100 letům od narození Leonarda Bernsteina, došlo mi, jak moc máme tohle dílo v srdci, ve svých vzpomínkách a jakým štěstím bylo začít právě takhle.
Máte na svém kontě také Valjeana z Bídníků, Clauda z Hair…Je nějaká muzikálová role, která vám unikla?
Myslím, že ne. Nikdy jsem neměl vysněné role, role si vás musí najít sama, jinak jen strádáte a čekáte a čekáte….
Pamatujete si, kdy nastal přerod z herce v režiséra muzikálů? A proč? Bylo to pokušení?
Pamatuji, Standa Moša mi řekl, že bych to měl zkusit. Krom Jazz Side Story, což byla spíše koncertní show – i když scénicky pojatá, byla mým prvním titulem Balada o lásce. Těžký kousek, ale myslím, že jsme uspěli.
Myslíte, že vám při režírování pomáhá, že jste herec? Co sám jako herec od režiséra očekáváte? A vedete herce podle toho?
Já osobně očekávám od režiséra především svobodu a detailní vysvětlení, v jaké situaci a dramatických „mantinelech“ se moje postava ocitá. Většinou pomáhá, když herec opravdu nechápe či neví, když vyskočím a přehraju to. Je to nejrychlejší metoda, jak dospět ke kýženému výsledku především s mladými herci či dětmi, s nimiž často pracuji. Myslím ale, že je to subjektivní, nedá se říct, že by herectví obecně pomáhalo být režisérem. Někdy spíš naopak.
Jaké to je sám sebe do nějaké role obsadit? Stává se to často?
Je to náročné, a tak časté to zase není.
Vyrážíte pravidelně do světa, abyste nějaký nový světový muzikál „omrkl“ a přivezl ho do Brna – jak často?
Nejméně tak dvakrát do roka. Je to velmi důležité, divadlo se stále vyvíjí a nejlepší věci mají často jen krátkou životnost – bohužel.
Co vás na světové muzikálové scéně v posledních letech nejvíc uchvátilo?
Viděl jsem krásnou klasiku – Američan v Paříži – či úplnou novinku Dear Evan Hansen. To jen pro příklad, viděl jsem mnoho dobrého!
Vystudoval jste muzikálové herectví – přesto – nestýská se vám někdy po činohře nebo klasické komedii?
Vystudoval jsem především herectví na konzervatoři a nikdy jsem se neprofiloval jako muzikálový či jiný herec. Prostě herec. Tento přívlastek mi dala média (smích). Začal jsem činohrou a hrál velké činoherní i muzikálové role. Myslím, že obé vcelku dobře a především rád. Jen ty muzikálové tituly jsou přece jen trošku víc vidět.
BIG, který bude mít teď premiéru, nabízí obojí – humor i muziku – jak došlo na tento titul?
Zdá se nám, že jde o představení pro celou rodinu průřezem všech generací, stejně jako tomu bylo u Mary Poppins. Vzhledem k tomu, že jsme takový žánr hledali, nabídli jsme BIG našim divákům a pevně věříme, že to ocení. Jsme přesvědčeni, že právě jemný humor, hudba, magičnost příběhu a také jeho něžnost stojí za to.
Známe stejnojmenný film s Tomem Hanksem, z něhož muzikál vychází. Co vše nabídne divadelní muzikálová podívaná?
Myslím, že je velmi kvalitním zpracováním daného filmu do divadelní podoby, podtrhuji „kvalitním“, protože ne vždy se takový převod z plátna na jeviště podaří. Nabídne vše, co už jsem zmínil, a krom toho krásnou scénografii, nádherné kostýmy mimořádné výkony všech herců a v tomto případě také třiceti dětí.
Vaši synové pokračují ve vašich šlépějích. Je to náhoda, že si zahrají malého Joshe? Nebudou na jevišti ostatně poprvé…
Není to náhoda. Když jim bylo pět, hrát nechtěli, říkali: „Tatínku, nám stačí se na tebe dívat.“ Pak se to zničehonic samo zlomilo a oni se chtěli zúčastnit konkurzu na Pískání po větru. Připravili se „sami“. Bylo to snadné, protože vše, co zkouším, umí vždy nazpaměť. A dnes je to tak, že kdybych měl děti „nepolíbené“ divadlem naučil hrát role jako je malý Josh a především Billy, musel bych zkoušet alespoň půl roku. Na své syny kladu však nároky, jako by byli dospělí herci.
Většina rodičů-herců tvrdí, že by raději drželi děti dál od divadla. Vypadá to, že u vás to neplatí… Vycházíte z vlastních zkušeností, že to „nemůže ublížit“?
Naprosto s tím nesouhlasím. Jsem dokonce propagátorem toho, že děti by měly trávit v divadle co nejvíce času. Prostřednictvím příběhů, emocí herců, hudebníků, výtvarníků atd. získávají podle mě ničím nenahraditelný emocionálně-racionální grunt pro svůj budoucí vývoj. Jsem o tom zcela přesvědčen, také díky svým zážitkům, ale i zkušenostem s dětmi, které k nám přicházejí. Jejich zájem o „společnou věc“ je během krátké chvíle tak velký, že jsou ochotni převzít vlastní odpovědnost, vynaložit nadměrné úsilí a dokonce odložit i jinak vše stravující sociální sítě…
