Léta je členem činohry Národního divadla v Brně, kde byl také jednu dobu pověřený vedením souboru jako umělecký šéf. Hrál Francka z Maryši, Valmonta, Richarda III. i Cyrana. V roce 2015 se stal spoluzakladatelem divadelního spolku Stageartcz a k herectví připojil ještě režii. Stojí mj. i za úspěšným představením The Naked Truth – Odhalená pravda, v němž se setkává šestice různorodých žen na kurzu pole dance. Naposledy si jako režisér připsal na konto i jevištní thriller Mindgame – Líbezné vyhlídky.

Jak se zrodila divadelní společnost Stageartcz?

Myšlenka založit Stageartcz vzešla z dlouhodobé touhy mé a Radima Fialy zahrát si spolu divadlo. Slibovali jsme si to velice dlouho, protože jsme spolužáci z JAMU. Společně jsme našli i titul, který by to měl být, a ještě než jsme ho objevili, říkali jsme si, proč dělat jen jednu inscenaci a nezaložit divadelní společnost, abychom mohli titulů zkoušet víc a hrát věci, které se nám líbí. Hlavním prvotním a důležitým impulsem proto bylo především setkání s kamarádem a přání dělat divadlo podle vlastních představ.

Na repertoáru máte v současné době čtyři tituly – K Pax, Svět podle Prota, The Naked Truth – Odhalená pravda, Like Shakespeare a nejnověji Mindgame, které jste uvedli v české premiéře. Proč padla volba právě na ně?

Základním předpokladem je pro nás nosný příběh postavený na kvalitním herectví. Zvolený příběh musí zároveň nést silnou emoci, s níž můžeme pracovat. To je klíč, podle kterého hry vybíráme.

Jak jste se jako herec stal zároveň režisérem těchto inscenací?

Měl jsem poměrně jasnou představu, jak by naše divadlo mělo vypadat. Proto jsem si říkal, že by bylo i nefér oslovit nějakého režiséra a říkat mu, jak to má dělat. To už by nebyla režie, ale diktát, což by se asi nelíbilo nikomu. Proto jsem dospěl k myšlence, že představení připravím sám. U nás se navíc za režii neplatí, takže i tento ekonomický aspekt tam figuroval (smích). Tak vznikl náš první titul K-Pax, Svět podle Prota, na němž jsem si ověřil, že by to mohlo fungovat. Poté jsem si troufl i na další věci.

V K-Paxu i hrajete, stíháte jako režisér sledovat, jak se vyvíjí britská divadelní komedie The Naked Truth – Odhalená pravda, která je čistě ženskou záležitostí?

Vzhledem k tomu, že většina rolí je alternovaná, tak u téměř každého představení jsem. Jezdím i na zájezdy, když si potřebuji prohlédnout nový divadelní prostor, a někdy i jako řidič. Hru mám pod kontrolou stále a nepouštím ji ze zřetele. Nicméně dámy, které v TNT hrají, jsou kvalitní herečky a poměrně jasně vycítí, že mají publikum na své straně a umí s tím dobře pracovat. Představení kultivovaně drží pohromadě a podle mého reprízu od reprízy roste. Je pro nás rovněž potěšující, že na K-Pax i The Naked Truth se přijeli podívat autoři her Gene Brewer a Dave Simpson. To považujeme za největší satisfakci a důkaz, že vše funguje, jak má. Oba tituly pánové pochválili a dokonce nám řekli, že jde o nejlepší zpracování, které viděli. To považujeme za největší poctu a samozřejmě povzbuzení do další práce.

Pro české jeviště jste objevili žánr thrilleru. Jak na to došlo?

Jsme soukromá divadelní společnost a jsme závislí na přízni diváků. I proto jsme hledali něco, co by mohlo na současného diváka zapůsobit. Všichni víme, že nejjednodušší cestou jsou komedie, i když najít kvalitní komedii bývá obtížné. Z této sázky na jistotu jsme se chtěli nějak vymanit, proto jsem přemýšlel, na co chodí lidé nejčastěji do kina. A hned po komediích to jsou kriminální příběhy s napětím. Proto padla volba na Mindgame – Líbezné vyhlídky. Myslím, že jde o žánr, který se u nás na divadle nikde moc nehraje. Kriminální příběhy nebo tituly s nálepkou thriller se většinu inscenují s určitým druhem nadsázky či stylizace nebo jenom „jako“. V Deseti malých černoušcích, v nichž jsem taky hrál, se třeba zamorduje deset lidí, ale nemám pocit, že by to někoho vyděsilo. Je to spíš hra na vraha. My se snažíme, aby představení bylo co nejautentičtější a chceme diváka vtáhnout přímo do příběhu.

Jak se dá budovat napětí na divadle?

Jedním z předpokladů, proč je Stageart Stageartem, je kvalitní herectví. To platí i u Mindgame – sázíme na autentické herectví a vytvoření co nejvíce autentických situací, aby divák uvěřil, že jsou reálné. A ve chvíli, kdy uvěří, tak se hra otočí jiným směrem a pokračujeme dál. Snažíme se diváka v pozitivním slova smyslu „zmanipulovat“, aby hru na „kdo je kdo“ hrál s námi. Samozřejmě využíváme i skvělou hudbu Honzy Matáska a různé zvukové efekty, takže napětí budujeme i klasickými prostředky. Když hrajeme, tak cítíme mezi diváky takové napětí, že by nepropadl špendlík. Dokonce jsme zažili, že některé divačky během představení úlekem vykřikly, ale nakonec odcházely z divadla s potěšením, jak si jízdu s námi užily.

Jak vás napadlo oslovit ke spolupráci Miroslava Etzlera?

Doktor Farquhar, kterého Mirek v představení hraje, je poměrně spletitá, komplikovaná a herecky náročná postava. S Mirkem jsme také spolužáci z JAMU, i když ne z ročníku – chodil o dva roky výš – a dokonce jsme spolu strávili krátký čas v angažmá v Mahenově divadle. Od té doby vím, že Mirek patří v naší republice k herecké špičce, navíc je to obrovský dříč, proto volba padla na něj. A nemýlil jsem se, neboť ihned po přečtení mi Mirek volal, že se mu hra líbí a že s námi bude rád spolupracovat.

Ve hře funguje i ženský element…

Samozřejmě, hraje s námi Gabriela Míčová, která je výtečná jako Sára v The Naked Truth, a tentokrát se objevuje v roli rozsahem textu zdánlivě menší, nicméně zůstává velmi výrazným hybatelem děje. Právě její postava příběh obrací o 180 stupňů někam úplně jinam. Je to pro Gábinu další poloha, v níž ji diváci asi ještě neviděli, a snad mohu prozradit, že je to „vícerole“.

Není tajemstvím, že Líbezné vyhlídky jsou název detenčního zařízení pro masové vrahy. Studovali jste nějak psychiku těchto zločinců?

Musím zmínit, že Mirek Etzler se mi poté, co jsem mu roli v Mindgame nabízel, svěřil, že se o sériové vrahy zajímá a má je poměrně dobře nastudované. Samozřejmě, že nevraždí, ale rád o nich čte. Hodně jsme se o masových vrazích bavili a shodli jsme se, že v nás největší pozornost vzbuzuje to, co se stává spouštěčem zločinů a roztáčí kolotoč zla. Do hluboké psychoanalýzy těchto lidí jsme ale nepouštěli – jednak jsme se trošku i báli, ale také to pro potřeby naší hry nebylo až tak nutné.

V Mindgame není vše, jak se na první pohled zdá. Necháváte diváka na vážkách i na konci představení, nebo je váš výklad jednoznačný?

Těžko říct, já jsem to neviděl (smích), ale mohu soudit podle diváckých reakcí. Jsou lidé, kteří mají po představení jasno, ale občas někdo přijde a ptá se, jestli vše není trošku jinak. Ale nejde o žádný drásavý a nepříjemný pocit, že by divák odcházel z představení rozmrzelý s tím, že nemá tušení, jak příběh skončil. Určitě to není otevřený konec. Navést diváka, aby si myslel, jak se příběh vyvíjí, a pak vše zvrátit, patří k principům této hry. Z našeho pohledu je závěr jednoznačný, ale prostor pro vlastní výklad tam zůstává. I to vzbuzuje jistý druh napětí, který v lidech doznívá ještě po představení.

Dostane se divákovi i odlehčení?

Neustále zdůrazňuji, že sice jde o temný příběh – co dnes není temné, ale není to deprese. Určitě se neutápíme v myšlenkách, že život je ošklivý a nemá smysl žít. Jde o klasický psychothriller plný napětí a nečekaných zvratů – kdo má tento žánr rád a rád se bojí, určitě nebude zklamán. K Mindgame bych ještě rád doplnil, že i bát se vás bude bavit.

Co je u Stageartu v této sezoně nového?

Tím, že Mindgame je poměrně čerstvá hra, soustředíme se především na její uvádění a kromě domovské scény s ní hostujeme i různě po republice. Nejbližší představení Mindgame v Divadle Bolka Polívky se uskuteční 21. listopadu, o den později hrajeme ve Znojmě. Zásadní novinkou pak pro Stageart v letošní sezoně je, že jsme začali hrát v novém pražském Divadle Na Maninách. Jednáme také s brněnskou hvězdárnou a na jaře 2019 bychom rádi uvedli Svět Podle Prota právě v digitáriu hvězdárny.

Momentálně režírujete i novinku v Divadle Bolka Polívky…

Ano, jde o pokračování spolupráce Stageartu a Divadla Bolka Polívky, které je naším hlavním partnerem a domovskou scénou, kde hrajeme a uvádíme premiéry. Proto teď pro divadlo Bolka Polívky připravuji hru Erica Assouse Horská dráha s Milanem Kňažkem a Evou Novotnou. Není bez zajímavosti, že v premiérovém uvedení titulu v Paříži v roce 2004 hrál jednu z rolí Alain Delon. Byť nejde o kriminální zápletku, i v Horské dráze se taky trošku řeší, kdo je kdo. Bezpochyby je to také hra o lásce. Text je velmi vtipně napsaný a věřím, že v divácích bude probouzet silné emoce. Premiéra se chystá na 11. ledna 2019.