Je spoluautorem Devíti křížů, jedné z posledních premiér v Městském divadle Brno (MdB), která právem sklízí kladné kritiky. K psaní si Petr Štěpán „odskočil“ i v minulosti (Sněhurka a sedm trpaslíků, Bítls, Baron Trenck, Brněnské kolo, Osmyčky), především je ale hercem. V angažmá MdB je od roku 2001, má Cenu Thálie za Darryla van Horna z Čarodějek z Eastwicku a my ho můžeme vídat jako Karla IV. v Noci na Karlštejně, Macheatha v Žebrácké opeře, krále Artuše ze Spamalotu či Jindřicha Hradského z My Fair Lady (ze Zelňáku). Známý je také ze seriálů Cesty domů, Polda, Ohnivý kuře či Einstein – případy nesnesitelného génia.

Máte za sebou premiéru Devíti křížů. Kde se v herci bere touha a potřeba psát?

Je to pokaždé jinak. Když jsme se Stano Slovákem a Janem Šotkovským psali Sněhurku a sedm trpaslíků, přišel první impuls od našeho ředitele Stanislava Moši. Chtěl, abychom napsali pohádku pro děti. S Mirkem Ondrou jsme zase psali Figarku pro studenty, protože jsme chtěli, aby měli příležitost nastudovat klasickou situační konverzační komedii, a zároveň si jako studenti muzikálu i zazpívali. Proto jsme představení rozšířili o hudební složku. Kdysi jsme také pro divadlo adaptovali Měsíční kámen, kde mne absolutně uchvátilo téma. Se Šotkem jsme se tenkrát skvěle vypsali ze všech nejbláznivějších nápadů. Mohli jsme zajít až za hranu, což mne bavilo. Knihu s nadšením přinesl Stano Slovák, my se toho chytli a vznikla crazy gangsterská komedie.

V případě Devíti křížů přišel s nápadem Robin Šenk, který má vystudovanou skladbu na Hudební fakultě JAMU. Když jsme si s ním společně s Mirkem Ondrou povídali, Robin prohlásil, že by s námi rád něco napsal. Byli jsme všemi deseti pro, jen to chtělo najít společné téma. Robin poté zmínil, že by ho zajímala legenda kolem Devíti křížů. A tak jsme se začali tímto tématem zabývat. Já nikdy nebyl ve škole pilný student, ale dějepis mne vždycky ohromně bavil. Lákalo mne vše kolem dějin i historických zbraní. A úplně stejně mne bavilo potkávat se s Robinem a Mirkem a vymýšlet, jak vytvoříme tento tragický příběh, přičemž jsme nechtěli vyprávět jen další variaci na Romea a Julii. Přemýšleli jsme, jak představení připravíme, aby na scéně zafungovalo, a aby vyplynulo, co chceme sdělit. Zároveň jsme plánovali, kde se bude zpívat a kde ne. Hledali jsme i další konotace a významy, aby titul vypovídal také o nás a o strachu, který v řadě lidí vyvolává něco neznámého.

Stačila vám legenda, nebo jste zkoumali i reálné prameny?

Začali jsme hledat podklady, doložené věci a fakta. I když při psaní člověk často fabuluje, měl by vědět, jak by to mohlo být doopravdy. Proto jsme také hovořili s lidmi z Technického muzea, kteří se věnují určitému období dějin. Reálie doby, kdy se legenda odehrává, nám v mnohém přiblížil Pepa Jurásek, abychom si uvědomili, co tenkrát vlastně znamenalo vlastnit mlýn, jak se lidé oblékali a jak vůbec žili. Co tehdy asi mohly dělat ženy na dvoře? Škubat slepici? Jenže to neexistovalo… Tenkrát lidé jedli kaše, ovoce, možná nějakou rybu, pak veverku či kočku. Zabít berana nebo slepici, která přináší užitek, nebylo běžné. I toto jsme dohledávali, abychom život v 16. století doložili věrohodně. Když se zabije jehně, musí jít o výjimečnou záležitost – alespoň na moravské vesničce. V naší hře se tak stane, protože rychtář vdává dceru.

Propojit příběh s hudbou byla od začátku jasná volba?

Chtěli jsme vytvořit hudební divadlo, protože to byla idea, s níž přišel Robin. Nešlo nám o muzikál v klasickém slova smyslu. Robin má rád velkou epickou hudbu a nám příběh, odehrávající u Devíti křížů, přišel pro tento žánr jako vhodné téma. Zároveň jsme měli záminku, proč odjíždět na chatu. Chodili jsme po lese nebo si večer sedli a rozprávěli, jak děj vylíčit a také trošku zkomplikovat. Inspirovali jsme se i přepadeními, která se v té době odehrávala, i když jinde. Připsali jsme mnoho dalších odboček, ale nakonec je zase přeškrtali, abychom divákům předložili jasný příběh, který dává smysl.

Když píšete titul pro Městské divadlo, myslíte už na konkrétní herce?

Může být. Když víte, že píšete pro náš soubor, samozřejmě se občas nějakým představám neubráníte. Začnete si představovat, kdo by mohl být rychtář, kdo by mohl být Kudla. Občas se mě i ptají, jestli píši pro sebe – a dokonce to vyšlo i v nějaké kritice, že jsem si napsal roli. Ale to vůbec není pravda! Já ve věcech, které píšu, vlastně nechci hrát. Raději se na ně dívám a říkám si, co funguje a co ne. Vidím, kde jsem něco napsal špatně. Když se učím texty jiných autorů, nemám s tím problém, ale u vlastního mám pocit, že jsem ho mohl udělat lépe. Mám v hlavě našeptávače, který se ptá, jestli je věta dokonalá. To jsem zažil i u Bítls. A pokud jde o obsazování, většinou jsem spíš překvapený, když si mě režiséři do titulu vyberou. Stejné to bylo i u Kudly z Devíti křížů, když mi Petr Gazdík řekl, proč bych ho nemohl hrát. Jsem herec a tak vytvářím postavy. Ale nikdy nepíšu pro sebe.

Přesto – není v dramatu nebo beletrii postava, kterou byste rád ztvárnil na jevišti?

Asi jsou věci, které by si člověk rád zahrál. Třeba by mne lákalo natočit historický film. Baví mne šerm, hrdinské, až pohádkové příběhy jako Tři mušketýři nebo Cyrano. Ale vysněné role jsem nikdy neměl. Bral jsem výzvy, jak ke mně přicházely. Možná nejsem až tak znalý dramatické literatury, abych po nějaké konkrétní roli zatoužil. Spíš mne baví vytvářet určité typy – třeba historické hrdiny nebo postavy plné běsů či zlomené osudem.

Cizí vám ale nejsou ani konverzační komedie. Třeba Brouka v hlavě jste hrál léta…

Tento typ her mám rád. Ale nemám vybranou figuru. Nicméně by mne lákalo, kdyby se objevil zase nějaký podobný titul, jako byla v minulosti Dokonalá svatba nebo Charleyova teta, protože mne neskutečně baví bavit lidi. Když diváci prožijí dvě hodiny zábavy, je neskutečný pocit být u toho. Mám rád dobré komedie, při nichž si nemusíte utírat nos židlí. Určitě ale netoužím po konkrétních autorech, netrvám na Cooneym ani Feydeauovi, spíš mě baví hrát s konkrétními kolegy, ale nechci jmenovat, třeba bych někoho vynechal. Vím, že máme v souboru lidi, s nimiž by to fungovalo, a byla by to ukrutná sranda.

Na která představení, v nichž hrajete, byste diváky do Městského divadla Brno rád pozval a proč?

Vlastně nemám titul, na který bych nepozval. Pomalu bude končit Žebrácká opera, je to sice náročné divadlo, ale pro mne obrovská škola. Herectví v ní musí být distingované, umírněné, nemůžete si dovolit všechno, proto jde o velmi soustředěný výkon. Stejně tak rád mám i Pretty Woman, což je moderní pohádka, která funguje, ač pochází z úplně opačného spektra. Má skvělou muziku, a přestože příběh všichni znají, znovu je dojímá. Devět křížů také nemohu nezmínit, bez ohledu na to, že jsem spoluautorem, protože mne fascinuje, jak na toto představení lidé reagují. Za chytrou zábavu považuji i Osmyčky z roku 2018. Setkání s Míšou Isteníkem na jevišti je vždycky fajn. A mohl bych pokračovat dál –  i komedie Pro nic za nic, když na tento styl hry přistoupíte, umí pobavit.

Máte za sebou řadu seriálů, jak si vybíráte dnes?

Když žijete v Brně a nemáte televizní kariéru úplně rozjetou, že byste šel z jednoho projektu do druhého, přijde sem tam nějaká nabídka, nicméně ne vždy ji chcete či můžete přijmout. Ozve se vám třeba produkce a už konkrétně řekne, jak vypadá natáčecí plán – a vy hned víte, že to časově nevychází. Na druhou stranu je také jasné, že sice vyhovujete typově, ale tvůrcům na vašem obsazení až tak nezáleží. Dělal jsem Poldu i další seriály, takže mne štáby znají. Figuruji v hereckém rejstříku, a když mají pocit, že bych se jim mohl hodit, ozvou se. Práci před kamerou mám samozřejmě rád, je to to úplně jiná disciplína, navíc se zase na place potkáte s lidmi, s nimiž jste už v minulosti točili. Je to takový fajn výlet.

Nicméně jsem ale vlastně docela rád, že nejsem otrokem seriálů, protože jednu dobu jsem kvůli natáčení vstával ve tři hodiny ráno, abych byl v pět nebo šest v Praze a v sedm na place. Odpoledne jsem se pak vracel zpátky do Brna, abych stihl večerní představení. Dnes už bych asi něco takového neabsolvoval, anebo za jiných podmínek. Seriály, které se vysílají jednou nebo dvakrát týdně, jsou z mého pohledu psané horkou jehlou. S jejich texty moc neumím pracovat, není to jako role, kterou na divadle máte na čem vystavět. Vstoupit do seriálu, kde nevíte, kdo je kdo, mi moc nejde.

Znamená to, že člověk postupem času už televizní příležitosti tolik nevyhledává?

To je jednoduché. Beru práci, jak ke mně přichází. Když to jde a zakázka mi vyhovuje, nebráním se. Nedávno jsem dělal reklamu, která nebyla za nijak zvlášť velké peníze, ale časově to vycházelo a točil jsem s prima štábem, kdy šla práce hezky od ruky. Na budování televizní a filmové kariéry už nelpím. Ve dvaceti třiceti jsem tu potřebu měl, ale dnes vím, že nemá smysl tlačit na pilu. Už nebudu běhat po divadle a prosit kolegy, aby za mne zaskočili, abych mohl být někde na place. Práce mám i tak dost – vedle divadla učím na JAMU, natáčím audioknihy, takže si opravdu nemůžu stěžovat.

A na jaký seriál byste kývl?

Nedávno jsem točil pokračování Kukaček pro Českou televizi. Byl  jsem na castingu, protože mne doporučil autor scénáře, který psal i Cesty domů. Objevím se v roli otce nezdárného syna farářky, ztvárněné Helenkou Dvořákovou. Na castingu jsem si s jeho představitelem Adamem Ernestem i pár věcí vyzkoušel. V seriálu rodinu otec opustil a syn se ho nyní vydá hledat. Právě v Kukačkách jsem měl možnost pochopit vztahy i situace, pak už víte, co máte hrát. A Biser Arichtev je výborný režisér, protože vás dobře vede. Řekne třeba, ať zkusíte říct větu méně naštvaně, a najednou objevíte nový rozměr postavy. Tak jsem se naučil hrát i divadlo a toto mne baví.

Jste raději ve filmu či seriálu na straně zákona nebo na té druhé?

To je asi úplně jedno. Zlý nebo hrdina, všichni jedna rodina. Mě baví, když je co hrát. Potřebuji aspoň trochu, aby měla postava nějaký charakter. Grázlové se samozřejmě hrají o trochu líp. Nicméně není mi úplně jasné, proč mne tak často do rolí padouchů obsazují. Moje rodina, synovci a neteře často říkají: „Už zase zlej?“ Proč? Vždyť ty jsi normální strejda.“ Je zkrátka trend, že lidé hrají role podle toho, jak vypadají. Castingové agentury jdou hodně po typu.

Ve vaší filmografii se nově objevuje i televizní film z letošního roku – Vražedné stíny…

Jde o snímek režiséra Jiřího Svobody, kde jsem měl jeden natáčecí den. Bylo to moc fajn, protože jsem se tam potkal s Danielou Písařovicovou a válečným zpravodajcem Michalem Kubalem. Hrál jsem experta v televizních novinách, který měl promlouvat o rychlovlacích na trase Praha – Brno – Vídeň. Musel jsem se naučit spoustu odborných informací, které jsem měl předat, takže jsem byl nervózní, abych se ve faktech nespletl. Naproti mně seděli ve studiu Daniela a Michal a říkali, že jsou také nervózní. Daniela, která je zvyklá mluvit vlastními slovy, byla nesvá, že  má odříkat naučený text. Bylo poměrně humorné, že jsme tím pádem byli nervózní oba.

Zmínil jste pedagogické působení na JAMU – v čem je pro herce obohacující učit?

Učíme s Mirkem Ondrou ve dvojici muzikál, ale já říkám, že učíme studenty divadlo, protože existuje jen jedno herectví – anebo možná dvě: dobré  špatné, a když herec umí i tančit a zpívat, je to jen jeho deviza. Dělíme se s Mirkem o své zkušenosti a snažíme se je předávat. Musím říct, že mne to baví. A dokonce občas nastane chvíle – ale opravdu chvíle, kdy mne výuka na JAMU – vedle dabingu, natáčení i divadla, které miluji – připadá jako téměř to nejzajímavější. Je to tvůrčí proces. Když od vás mladí lidé informace přijímají a vstřebávají je, vy vidíte, jak se vám před očima mění. Setkání s mladými lidmi je nabíjející a člověku se vrací.

Co máte vy sám rád jako divák?

Nedávno jsem navštívil představení, které bylo dobře zrežírované, mělo nápad, všichni hráli skvěle, vlastně titulu nešlo nic vytknout. Ale já si říkal: Proč? Neměl jsem pocit, že by divákovi něco dalo. Příběhů podobného typu je všude dost… Takovou podívanou úplně nemusím. Ale když je chytrá zábava, a to může být muzikál i komedie, tak se rád podívám. Jako herec mohu vidět do střev inscenace, protože divadlo dobře znám, ale já se v roli diváka rád nechám opít rohlíkem. Když si sednu do hlediště a baví mne to, nepřemýšlím nad tím, jak představení vzniklo. Náš kolega Tomáš Sagher třeba umí kouzlit. A všichni se snaží přijít na to, jak to dělá. To by třeba mě v životě nenapadlo. Baví mě samotné kouzlo. Vím, že je to trik, ale nepotřebuji to řešit. Fascinuje mne, když někdo něco umí. Nerozklíčovávám. A v divadle to mám stejně – rád se nechám okouzlit.

A pokud jde film?

To by byla spousta věcí. Ale musím přiznat, že jsem staromilec a miluji slavnou českou gardu. Mnoho herců už bohužel nežije. Třeba pana Somra, který zemřel před týdnem, jsem miloval v každé věci. Potkali jsme se i na natáčení, byl to skvělý člověk a geniální hráč – v mládí i v pozdějším věku, to byl snad ještě úžasnější. Vše jsem mu věřil. Stejně tak pánové Hrušínský, Sovák, celá plejáda skvělých pánů herců. Mám rád všechny černobílé detektivky a staré české filmy, mohl bych se na ně dívat stále. Moje žena se mi směje a tvrdí, že ČT3 v koroně vznikla pro mě. Jak lidé tenkrát hráli… Úžasné! Mladí to mohou vnímat jinak, rozumím tomu, ale mě vždy budou bavit Pink Floyd a U2. Existuje spousta nové skvělé muziky, kterou si rád poslechnu, a určitě i krásných nových filmů, ale u mne vítězí klasika.