Válka na Ukrajině vyvolala v České republice velkou vlnu solidarity. Téměř okamžitě začaly pomáhat charity a neziskové organizace a zájem a vstřícný postoj k situaci zažíváme i v Brně. Na výstavišti vzniklo Asistenční centrum pro uprchlíky a vše má svůj řád. Mnohdy ale platí: Kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá. Už minulý víkend nabídly prvním běžencům z Ukrajiny pomocnou ruku Podané ruce – o spontánní akci i aktuální humanitární činnosti Společnosti Podané ruce jsme si povídali s Kristýnou Férovou, koordinátorkou PR a Simonou Kumpanovou, vedoucí kanceláře a koordinátorkou pomoci.
Když se řekne Podané ruce, člověk si vybaví formu pomoci ze závislosti, sociální problematiku, preventivní programy… V covidu jste se zapojili i do očkování – kdy slovo „pomoc“ pro vás začalo být tak širokým pojmem?
KF: Humanitární pomoc k neziskové činnosti patří, proto nám připadá logické pomáhat v krizi – jak v době covidu, tak nyní, když se rozpoutala válka na Ukrajině.
SK: Naše organizace letos oslaví 31 let a za dobu svého působení se dotkla mnoha nových oblastí. Naši kolegové, třeba i pan ředitel, kteří zažili chřipkovou epidemii, si dobře uvědomovali dopady koronaviru na péči v seniorských domech. I z toho vyplynulo, že Podané ruce v takové situaci pomáhají. Jedním z impulsů, proč jsme se začali bavit o Ukrajině, byl i fakt, že se v této zemi nachází přes dvě stě center substituční léčby. Víme, že lidé, kteří prchají, mohou mít tyto nebo podobné zdravotní problémy a potřebují léčbu dodržovat.
KF: V první fázi jsme proto mysleli na to, že jsme připraveni pomoci nastavit léčbu těmto příchozím… A stejně tak jsme připraveni otestovat uprchlíky, kteří projeví zájem, na žloutenku.
SK: Věděli jsme, že tady pomůžeme, od toho jsme tady. Máme i dostatek tlumočníků, řada z nich jsou dokonce studenti medicíny. A pak se stalo, že někteří z našich spolupracovníků z řad koordinátorů očkování vzali dodávky, nabalili je potřebným materiálem a v sobotu ráno odjeli k hranicím.
Jak jste v ten moment začali fungovat?
SK: To byla obrovská motivace. V tu chvíli jsme si řekli, že nemůžeme jen sedět a čekat, co se bude dít dál. Věděli jsme, že část uprchlíků jela do Prahy a další část měla někde v ČR zázemí u příbuzných. V neděli nad ránem jsem měla s naší hlavní koordinátorkou, která je velmi aktivní – v tom nejlepším slova smyslu, první hovor s tím, že by potřebovala skupinku lidí, kteří chtějí zůstat spolu, odvézt do Brna.
Šlo o ženy a děti? Jak se plánuje za pochodu?
KF: Neplánuje! Věděli jsme, že přijede kolem osmdesáti lidí, necelou padesátku tvořily děti.
SK: Hned po rozhovoru s ní jsem začala obvolávat různá místa a věděla jsem, že budu potřebovat využít prostoru v Bohémě, kde očkujeme. Centrum je navíc v neděli nově zavřené, takže jsme měli prostor úplně prázdný. Bylo jasné, že budeme potřebovat teplé jídlo, potravinové balíčky a základní hygienické potřeby.
KF: V Bohémě strávila tato skupinka pár hodin – dali jsme jim najíst, napít, měli šanci si odpočinout. Na místě byly i naše spolupracovnice, které jim byly schopné tlumočit, a snažily se je uklidnit. Zároveň jsme jim poskytli očkování proti covidu. Poté se už skupinky ujali hasiči a převezli je do Detenčního centra v Zastávce u Brna.
SK: V této situaci se skvěle a velmi rychle zmobilizovalo město i kraj. V neděli byly ještě velkokapacitní ubytovací prostory v přípravě a nebyly nachystané k okamžitému nastěhování. A naše skupina chtěla zůstat spolu, ač pochází ze čtyř různých oblastí. Asi je sblížilo čekání na hranicích a cesta.
Myslíte, že se v první fázi postaráte ještě o další uprchlíky, nebo se budete soustředit spíš na materiální pomoc?
SK: My jsme v první chvíli jednali hodně impulsivně. Museli jsme si oprášit, jak v takové situaci systém funguje. Málokdo z nás to zažil a málokdo byl připraven. Teď už se věci nemusí řešit živelně, už podléhají nějakému řádu, který se velmi brzy podařilo nastolit a který velmi dobře funguje – ze strany samosprávy i státu. Všechny kraje mají na svých stránkách informace, jak se mohou uprchlíci přihlásit, jak mají požádat o ubytování a úředníci je podle jejich potřeby poměrně rychle umístí.
KF: My se teď snažíme netříštit síly. Sami nezakládáme žádnou finanční sbírku, ale naopak podporujeme sbírku Diecézní charity či organizací jako Člověk v tísni, kteří mají s těmito věcmi letité zkušenosti. Soustředíme se na sbírku humanitární pomoci, která funguje u nás v Bohémě. Momentálně potřebujeme hlavně spacáky a deky, protože na hranicích je opravdu zima, balenou vodu a trvanlivé potraviny. Velký zájem je o dětské výživy – ideálně v kapsičkách, aby k nim nebyla potřeba lžička.
SK: Z naší skupiny dobrovolníků se rekrutovali další, kteří nám pomáhají např. s překlady – dnes máme věci přeložené takřka do minuty. Zároveň se navzájem informujeme i o aktuální situaci – proto také víme, že na Ukrajině dochází jídlo a léky. Naším úkolem je teď tyto věci lidem na místo dopravit, což není úplně jednoduché. Spolupracujeme s charitou, městem i krajem a dodržujeme metodiky, tak věřím, že cestu najdeme.
Vytváříte i nějaké zásoby?
SK: My určitě ne, naší snahou je poslat hned, co je aktuálně potřeba. Zbytek věcí budeme pak logisticky předávat na charitu, která má s touto formou pomoci mnohem větší zkušenosti.
KF: Každopádně plánujeme pomáhat dlouhodobě.
Máte informaci, jak je to s ostatními kraji? Také to tak dobře funguje?
KF: My spolupracujeme s Olomouckým krajem, tam také pomáhají a společně také řešíme transport pomoci na místo. Naše nízkoprahová zařízení v Olomouci zase budou pomáhat ukrajinským dětem.
SK: Myslím, že velká část veřejnosti chce opravdu pomoci.
KF: Důležitá je každopádně koordinace, aby na hranicích nevznikal zbytečný chaos. Snažíme se lidem vysvětlit, že pomoc bude potřeba dlouhodobě, nejen teď prvních pár dní. Říkáme to kolegům a veřejnosti. Určitě bude řada dalších příležitostí, jak se zapojit – za čtrnáct dní i později…
Kdo všechno tvoří skupinu dobrovolníků kolem Podaných rukou? Jsou to právě i lidé z Ukrajiny?
SK: Někteří jsou přímo z Ukrajiny, spousta z nich tady už léta žije nebo pracuje. Nikdo nemluvil sprostě ani se nelichotivě nevyjadřoval o ruské armádě.. Ve skupině máme lidi z Donbasu, Krymu i z Moskvy a je mezi nimi obrovská vlna soudržnosti. Všichni moc chtějí pomáhat. I jejich osudy by rozhodně stály za zmínku. Některým ve válečné zóně zůstali rodiny. Jedna kolegyně pochází z Donbasu a její rodiče nechtějí odejít, mísí se zde neskutečná hrdost národa i obavy o rodinu. A máme i opačný extrém – dívku z Krymu, která připustila, že na počátku Putinovi také věřila, ale dnes s jeho jednáním nesouhlasí. Ovšem její rodina tomu, co se děje na Ukrajině, nevěří. Jsou to velká témata i složité lidské osudy…
Sdílíte tyto zkušenosti a potřebné informace i někde na webu?
SK: Na facebooku funguje veřejná skupina Brno pro Ukrajinu (organizují Podané ruce), kde sdílíme různé výzvy, jiní lidé zde nabízejí ruku k dílu. Většina věcí se díky této skupince podaří velmi rychle vyřešit. Působí v ní i řada Ukrajinců, kteří u nás už delší dobu žijí a nyní nabízejí svým krajanům pomoc s vyřízením dokumentů. Pomáhá se zde i s překlady.
KF: Na dotazy odpovídáme také na našem e-mailu ukrajina@podaneruce.cz – obrátit se na nás mohu jak uprchlíci, kteří mají nějaké zdravotní problémy a potřebují pomoci s léčbou, stejně tak se na nás mohou obrátit i občané ohledně humanitární pomoci. Na všechny dotazy rádi odpovíme – jsme opravdu připojeni téměř 24 hodin denně.
