Herečka Radka Coufalová patří ke stálicím Městského divadla Brno. Možná jste o ní ale nevěděli, že kromě bohatého výčtu rolí a zlata v hrdle má i zlaté ruce – v poslední době se totiž intenzivně věnuje práci s hlínou a vytváří nádherné něžné sochy. Vedle toho se nebojí ani dláta či pilky – nedávno dokonce vyřezala betlém. Společně jsme ve svátečním čase probrali jak její profesi, tak vášeň k sochaření.

Je možné, že na scéně Městského divadla Brno působíte už dvacet let? Na které role ráda vzpomínáte?

V Městském divadle Brno jsem začínala hostovat jako studentka už v roce 1998 a v angažmá skutečně jsem od roku 2001. Nedokážu říct, kterou roli jsem měla nejraději. Zrovna se hrály slavné a velké muzikály a já měla velké štěstí, že jsem byla obsazená. Potkalo mne opravdu hodně velkých hlavních rolí – Evita, Maria, Funny Girl a nedávno i Mary Poppins… Evitu jsem pak hrála i pět let v Ostravě a v Mamzelle Nitouche jsem ještě donedávna účinkovala v Karlíně.

Jak vnímáte příliv mladých hereček do divadla a přerod z romantických hrdinek ke zralejším rolím?

Jsem u divadla od šestnácti let. Začínala jsem na Komorní scéně Aréna v Ostravě a už tehdy jsem se dívala kolem sebe a viděla, jaké příležitosti mají starší kolegyně a jak to v herecké profesi chodí. Věděla jsem, do čeho jdu. Muži hrají pořád, ale ženských rolí je s přibývajícím věkem méně… A zvlášť u typu „stárnoucí Sněhurky“ jako jsem já (smích). Záleží jen, jak se k tomu postavíte – buď se budete někde rvát a bojovat, anebo to přijmete. Už jsem si zahrála i matku dospělého dítěte, konkrétně Viktorky Matušovové a Dagmar Křížové nedávno v Poslední lodi – a nepřišlo mi to nijak zvláštní. Můj nejstarší syn má téměř osmnáct.

Vzpomněli jsme Mary Poppins – jaké to bylo trávit Vánoce na jevišti?

Naštěstí máme v divadle alternace, což by při velkém provozu u nás ani jinak nešlo, takže se vždycky spravedlivě rozdělíme. Tím pádem se to dá zvládnout. Ale je to náročné i psychicky – mít zodpovědnost za představení a zároveň vědět, že tento čas věnuji divadlu, a ne rodině. Nicméně poslední dva roky jsme si to doma s ohledem na koronavirus všichni užili dostatečně.

Fungovali jste, nebo byla i nějaká krize?

Ne, opravdu jsme si užili, že jsme pospolu. Ze začátku jsem se bála, protože nejstarší syn považoval všechna omezení za špatný vtip. Ale zvykli jsme si a bylo to fajn. Navíc náš nejmladší, který měl v té době tři roky, měl výhodu, že jsme se mu mohli všichni dostatečně věnovat. Školka nefungovala, tak byl s námi. Je to náš benjamínek a je na nás navázaný. Což se teď trošku projevuje.

Kromě herectví máte i výtvarné sklony – čím to začalo?

Od dětství se věnuji malování. To byl koníček, který jsem si chtěla uchovat i v dospělosti, a vždy jsem se v tomto směru snažila na sobě pracovat. Začínala jsem černou kresbou a už jsem se dopracovala i k barvám. Pracuji kombinovanou technikou s barvou na hedvábí, s balakrylem či technickou tuší. Námětově hodně zpracovávám ženy, odjakživa mne fascinovaly. Dále mne inspirují ulity a dřevo. Obrázky jsem malovala jako dárky známým už na škole. Pokud jde o obrazy, měla jsem už patnáct výstav. A neustále se někam posunuji.

Kdy přišlo na řadu sochání?

Se dřevem také pracuji léta, ale ze začátku šlo jen o pokus – omyl. Dlouho trvalo, než jsem se dopracovala k nějakým výsledkům. Stejně tak s hlínou – začínala jsem se samoschnoucí už na škole a vytvářela jsem drobné dárečky. Nikdy jsem ale nechodila do žádného kroužku, nebyl na to čas. V době koronaviru jsem se k hlíně vrátila, a protože jsem se během let seznámila i s vypalovací hlínou a věděla, jaká má úskalí, už jsem přibližně tušila, jak na to. Nijak jsem se nevzdělávala – vidím materiál a napadne mne, jak ho ztvárnit. Ani skici nebo předlohy si nedělám, maximálně návrhy. Na jedné dovolené v Chorvatsku mne okouzlily děravé kameny a já si začala představovat, jak by na nich mohly vypadat obličeje. A začala jsem vyrábět hlavičky ke kamenům. První pokusy byly právě se samoschnoucí hlínou, ale to se mi moc nedařilo. Za poslední dva roky jsem se právě díky koronavirovým omezením k těmto motivům vrátila. Objekty, které jsem vytvořila, se moc líbily mé švagrové, ta je nafotila a rozeslala kamarádkám a já měla okamžitě zájemce o prodej. Došlo mi, že musím začít víc vypalovat, sehnat si pec a pořádně vyladit technologii, protože první sošky mi praskaly. Občas své výtvory dávám na facebook a instagram, ale o e-shopu určitě neuvažuji. Každá má soška je originál, nikdy netvořím podle formy. Když chce někdo stejnou, upozorňuji ho, že nikdy nepůjde o totéž, protože nikdy nenajdu stejný kámen a ani já nevytvořím totéž. Doporučuji počkat si na nějakou výstavu, kterou chystám, protože i tyto možnosti se mi teď otevírají… Tvořila jsem vždycky, ale teď díky internetu, když občas něco vyvěsím, to všichni ví. Koronavirus mi asi pomohl, protože v tvorbě s hlínou jsem se opravdu našla. Tím pádem mám další životní náplň vedle divadla. A největší radost mám z toho, že se mé práce lidem líbí. A jak mi řekl jeden kamarád – divadlo je pomíjivé, ale soška tady po mně jednou zůstane.

Výstavu sošek už ale máte taky za sebou, ne?

Ano, to byl takový spontánní nápad mne a kamarádky, na jejíž zahradě jsme výstavu uspořádali. Byla to prodejní vernisáž, kam přišli lidé, kteří už mé práce znali. V programu mi zazpívali také kolegové z divadel – nejen z Městského, ale třeba i z Radosti. Snažíme se totiž s přáteli po ostravském vzoru spřátelit všechny brněnské soubory, abychom odstranili nesmyslnou řevnivost, která mezi námi kdysi vládla. Troufám si tvrdit, že tomu už tak není – a že právě i koronavirus našemu sdružování prospěl, protože nás utvrdil, že máme držet spolu, vždyť jsme na všichni na jedné lodi. Ale zpátky k výstavě – právě díky ní se domlouváme s Tino Kratochvilem, že bych mohla v příštím roce vystavovat v našem divadle – předběžně to vypadá na květen nebo červen. Švagrová totiž plánuje otevřít v březnu galerii ve Valticích a chce v ní mít mé sochy. Právě ji napadlo, ať používám kameny z Pálavy. Jsou zvláštní a krásné a navíc odkazují ke konkrétnímu místu. Vše, co se teď kolem mé tvorby děje, je zúročením intenzivní roční práce, kdy jsem se sochaření z hlíny začala věnovat opravdu navážno.

Je to vášeň?

Ano, všude sbíráme kameny – a mí muži mi pomáhají je nosit – a já už se těším, až se s nimi zavřu a začnu něco vytvářet. Na volnou chvíli a klid v ateliéru si ale nemohu dovolit čekat, protože pořád po mně někdo něco chce, takže tvořím a stále odbíhám. Ale jednou to přijde. Anebo pracuji v noci, ale musím si to dobře rozvrhnout.

Jak vás napadlo právě kameny a sochy propojit?

Je to trošku moje know-how a hodně se mne na to lidé ptají. Technologii ale opravdu neprozradím. Řekla bych, že je to můj patent. Důležité jsou různé fáze schnutí hlíny….

A dřevo?

Se dřevem jsem pracovala i dřív, ale dělám spíš sošky menších rozměrů. Teď na Vánoce jsem ovšem vyřezávala betlém – Marii, Josefa a Ježíška. Půjde ke známým na zahradu. K sousoší mne motivoval známý asi před rokem a sama jsem původně nevěřila, že se mi dílo podaří. Nakonec to ale dopadlo dobře. Ve srovnání s hlínou u dřeva strávíte tisíckrát víc času, je mnohem pracnější. Já pracuji s lipovým dřevem a používám různé frézky a dláta, speciální řadu jsem si pořídila ze Slovenska. Také jsem se inspirovala na chatě u svého otce – a zakoupila jsem i přímočarou pilku, motorovka na mne byla moc těžká. Různá dlátka mi od určité doby manžel pořizuje i k narozeninám. Takové věci mi dělají radost. Ne každou ženu tak potěší svěrák jako mne (smích).

Konzultovala jste svou práci se dřevem i s Martinem Havelkou?

Hodně. Vždycky mi dával rady, jak to namořit, čím dřevo naříznout, mám od něj i speciální paličku na zakázku. Když už mu nebylo dobře, posílala jsem mu fotky věcí, které jsem vyrobila. Líbila se mu třeba žena ve kmeni, kterou jsem vyřezávala pro kolegu Petra Štěpána ke svatbě. Hodně dárků jsem vyráběla pro kolegy a známé. K sedmdesátinám jsem obdarovala sochou i Zdeňka Junáka a teď už mohu prozradit, že pár kolegů nebo jejich příbuzní našli pod stromečkem jako dárek mé sochy. Jsem letos takový Ježíšek, spočítala jsem, že jsem jich udělala k Vánocům dvanáct. Mám radost, když se mi práce povede a lidé o ni mají zájem a chtějí mít mou sochu doma. Anebo už přímo vím, pro koho tvořím, to mne také inspiruje. Pro mne je důležité srdce, které do práce dávám.

Když se vrátíme k divadlu – v poslední době jste spíš v činohře – a máte za sebou nedávnou premiéru Hrabal a muž u okna. Jaké je to představení?

Mám tam menší roli, hlavní part patří Honzovi Mazákovi, my s Viktorem Skálou, který hraje Hrabala, děj „jen“ posouváme. Hra je naprosto skvělá, líbí se mi, že německý autor Bernhard Setzwein dokázal napsat takovou poctu Hrabalovi. V představení se spoustu věcí dozvíte, protože hlavní hrdina na Hrabala donáší. Nevíte, jestli nespí, jestli neblouzní, vše je těžko uchopitelné, ale hra je opravdu výborná. Titul překládala dcera Stanislava Moši Zuzana a původně se jednou realizoval jen jako scénické čtení v Praze. Za normálních okolností by se u nás v divadle taková komorní hra asi nehrála, ale všemu opět nahrál koronavirus, kdy bylo malé obsazení výhodou. Takže jsme hru nazkoušeli, a protože se přesně nevědělo, kdy se zase začne hrát, tak jsme si čas zkoušek opravdu užili.

Na co byste ještě diváky ráda pozvala?

Mám ráda Žebráckou operu od Hany Burešové, ta je opravdu skvostná. Nádherný text a skvělá režie – to je pro herce za odměnu. Ačkoliv teď hraji menší role, jsou pro mne jako pro člověka významné, ať už jde o Žebráckou operu, Hrabala a třeba i Ztracený ráj v režii Dodo Gombára – tam jsem měla jen záskok a hodně to pro mne znamenalo. Užila jsem si i Žítkovské bohyně. Všechny tituly přinesly nádherná témata, pro která podle mne má smysl dělat divadlo. Také jsem teď na podzim jako host nazkoušela v Redutě hru Ohnivá země Václava Štecha. Obsadil mne Ivan Krejčí, který si mne pamatoval ještě z Ostravy jako šestnáctiletou. Bavilo mne zkoušet v novém kolektivu – nabídlo mi to zase jiný druh práce a další přátelství. Skvělé je, že hrajeme v Redutě a pak jdeme do Husy na pivo. Krásně tak ten divadelní svět v Brně propojujeme.

Na co se nejvíc těšíte na Vánoce?

Na děti a jejich radost. Poslední léta se scházíme s rodinou v Břeclavi, kde jsou i babičky, švagrová a neteře. Vše děláme společně a čas příjemně plyne. Všichni se sejdeme a opravdu si to užíváme.