Každé jaro, když na Kamenném vrchu rozkvetou koniklece, míří za nimi stovky obdivovatelů. Mnohdy se však na koniklecové louce nechovají příliš ohleduplně. Podle Terezy Žižkové, ředitelky brněnského spolku pro ekologickou výchovu a ochranu přírody Rezekvítek, jenž se o unikátní území na Kamenném vrchu stará, louce škodí nejen bezohledné chování návštěvníků vůči přírodě, ale také masy lidí. 

Je situace letos horší?
Bohužel, z toho, co vidí moji kolegové přímo na místě, musíme říct, že v souvislosti s omezeními, kvůli nimž lidé nemohou cestovat do jiného okresu, je letos situace horší. Já bych k tomu dodala, že se na území také projevuje každoroční nárůst návštěvníků. Letos hodně řešíme cestičky, protože jsou kvůli velké návštěvnosti velmi rozšlapané. Každým rokem jsou širší a ukrajují tak další část koniklecové louky.

Co je největší problém? Jde o množství lidí, kteří se na koniklece chodí dívat, nebo jejich chování?
Řekla bych, že obojí. Ať neházíme všechny do jednoho pytle, samozřejmě spousta návštěvníků pravidla respektuje a přírody i naší práce si váží. Takže nechodí mimo cestičky, nic netrhají a nenechávají na louce odpadky. Pak jsou bohužel lidé, kteří kvůli jedné fotografii, aby měli zachycen dokonalý koniklec v krásné kompozici, jsou schopní jít doprostřed louky a nevím, jestli záměrně, nebo nevědomky, u toho pošlapou další kusy, které třeba na první pohled nejsou viditelné, protože koniklece dorůstají postupně a nevykvetou všechny naráz. Druhým negativem jsou potom právě masy lidí, navíc v  kombinaci s jarním počasím. Když zaprší, chtějí se vyhnout blátu a chodí po louce, čímž se cesta rozšiřuje na úkor prostoru, kde rostou koniklece i další rostliny.

Jakých prohřešků se lidé na koniklecové louce nejčastěji dopouštějí?
Určitě nejde jen o fotografy. Jsou to i rodiče s dětmi, když děti pustí, ať si na louce hrají. Taky jsme viděli, že se nějaká maminka na internetu chlubila, že si koniklec utrhli. To je samozřejmě nezákonné. Kolega vyfotil i dvě paní, které si uprostřed rezervace udělaly piknik, že prý jedna slavila narozeniny a přišlo jim to jako skvělý nápad. Další skupinou jsou pejskaři, jelikož se rezervace nachází mezi dvěma velkými sídlišti v Kohoutovicích a Novém Lískovci, představuje pro místní nejbližší přírodu. Vstup do oplocené části je se psy však zakázán.

Letos jste dokonce museli část louky zapáskovat…
Ano, opatření na ochranu vzácných konikleců se nám bohužel kumulují. Začínali jsme jen cedulkami, ty ale nepomohly. Takže jsme zavedli průvodce a hlídky, které kromě dohlížení na dodržování pravidel lidem také vysvětlují, jak se v rezervaci mají chovat. Pásky tedy byly zatím posledním krokem. Aspoň částečně snad pomohou, ale už opět víme o případech, kdy lidé kvůli rozbahněné cestě šli po louce za páskou.

Má situace řešení, aby se za pár let nestalo, že Brno o unikátní koniklece přijde?
Ano, naštěstí máme i pozitivní ohlasy a nápady. Jedním takovým je možnost vybudování povalového chodníčku mezi konikleci v rámci participativního rozpočtu. Když získá dostatečnou podporu a bude se realizovat, velmi to uvítáme, protože bychom neřešili rozbahněné cesty. Lidé by chodili po chodníku a snad mnozí neměli důvod vstoupit na louku.

Koniklecová louka v Brně je unikátní počtem konikleců, které na ní rostou. Víte, kolik jich tam je?
Koniklec velkokvětý roste i na jiných suchomilných lokalitách, ale na tomto území je unikátní tím, že na takto malé rozloze roste právě tolik jedinců. Koniklec se počítá na trsy, ne květy, a na Kamenném vrchu se mluví o 50 až 60 tisíci trsů. Kolik přesně jich je, ukáže letošní sčítání. Pouhým okem ale vidíme, že v jižní části jich sice ubývá, ale ve střední částí jich naopak přibývá. A to i díky péči našich pracovníků z Rezekvítku a dobrovolníků. Stepní louka se rozšiřuje a koniklece se objevují i na místě, kde předtím nebyly, což je velmi dobrá zpráva. 

O jaká další území kromě Kamenného vrchu ekologický spolek Rezekvítek pečuje?
V Brně máme na starosti několik chráněných území, a to Medlánecké kopce, Medláneckou skalku, Obřanskou stráň, Hádeckou planinku. Na Vyškovsku pak pečujeme o Stepní stráň u Komořan, spolu s Agenturou ochrany přírody a krajiny se staráme o další lokality v Moravském krasu a třetím rokem také děláme zábrany pro žáby v rámci jejich migračního tahu u Žebětínského rybníka. 

Ekologický spolek Rezekvítek na konci března oslavil 30. narozeniny. V čem vidíte největší posun za jeho historii?
Největší posun je určitě v profesionalizaci naší činnosti v rámci péče o přírodu. Někteří, mezi nimi třeba kolega Vilém Jurek, tady působí přes deset let a je za nimi obrovský kus práce. Rozšířili jsme také naši nabídku programů – naší cílovou skupinou jsou jak děti ve školkách a školách, tak i senioři. Spolupracujeme s domovy seniorů a jejich klientům zpestřujeme jejich denní program. V našem tvůrčím centrum také vyrábíme učební pomůcky pro školy i rodiny s dětmi.

Pořádáte také příměstské tábory, počítáte s nimi i letos?
Počítáme. Otázka je, jestli s tím počítá vláda… Všichni se upínáme na léto. Co vím i z dalších středisek, všem chybí osobní kontakt. Pokud pracujete s dětmi, kterým chcete předat nějaké informace a zprostředkovat zážitky, žádný počítač to nenahradí. Máme čtyři tábory a děti na nich zažijí především motivaci. Maximálně se s nimi snažíme být venku – chodit na výlety a seznamovat je s přírodou. V této době distanční výuky je ještě víc potřeba děti vytáhnout ven. I rodiče si začínají uvědomovat, že děti nemohou celý den prosedět u počítače nebo televize.