Od začátku června zdobí proslulé hodiny „na Čáře“ soška Adama Čekače. Jejím autorem je sochař a civilním povoláním zubní technik Václav Sigurson Kostohryz. Možná nevíte, že Adam má své vzdálené příbuzné – drobné postavičky mužů jménem Sigurson. Brněnský tvůrce je odlévá z bronzu a vytváří celý jejich svět.

Jak vás napadl Adam Čekač?

Chtěl jsem umístit sochu v centru Brna a jedna z možností, o které jsem přemýšlel, byly i hodiny na České. Od oka jsem odhadl, jak a kde by Adam mohl sedět a jak široká je asi tyč, na které by seděl. Řekl jsem si, že je to místo úplně ideální. Stejně tak Adamova velikost. Nechtěl jsem, aby hodiny nějak převyšoval. Rád bych, aby moje sochy netloukly do očí na první pohled, ale člověk si je mohl pro sebe objevit. Tím, že ji objeví, se do ní může i víc vcítit a víc o ní přemýšlet.

Co v takovém případě říkáte na sochu Jošta?

Mám ho rád, moc se mi to líbí – i celá tvorba Jaroslava Róny.

Jaké sochy v Brně splňují vaše úvahy? Je to andělíček na kostele sv. Jakuba?

Moc hezký je Mozart na Zelném trhu – ten je kouzelný. Líbí se mi, jak ho Kurt Gebauer ztvárnil.

Dočká se v Brně Adam své Evy?

Přál bych mu to! Teď ale vážně – ptalo se mě na to už dost lidí. Napadlo mě, že by bylo fajn, kdyby Eva byla někde úplně jinde – třeba na nádraží nebo na náměstí Svobody, a tak by šlo o nejvzdálenější sousoší v Brně. Ale zatím zůstávám ve fázi nápadu.

Bylo obtížné si Adama v Brně prosadit?

Sochu musel schválit majitel domu a hodin Brněnská diecéze Církve československé husitské, takže jsem zasílal fotky s jeho voskovou podobou a příběhem. Když rada souhlasila, vznikla myšlenka opravit ještě před jeho zavěšením hodiny. To bylo štěstí! Adam už byl dokončený, a tak jsem ho odvezl k hodinářům, kde byly hodiny uložené. Poprvé, když jsem ho na hodiny posadil, pasoval tam úplně přesně. Nemusel jsem vůbec nic upravovat, jen jsem ho připevnil tím, že jsem mu provrtal stehno a udělal závit. Kdyby ho chtěl někdo ukrást, musel by asi uloupit celé hodiny.

Jak se vám líbí Galerie Šilingrák?

Je to výborný nápad! Tvorbu Michala Gabriela mám moc rád, i když původně jsem myslel, že vedle soch se budou střídat i autoři. Je skvělé, že lidé mohou na sochy lézt a fotit se, že můžete přijít až k soše a udělat si u ní selfíčko, nějaký škleb nebo ji nějak doplnit. Děti na sochy mohou lézt nebo doplnit třeba sněhem To považuji za báječné.

Na Šilingrově náměstí se střídají zvířata – těm se v tvorbě také věnujete. V roce 2017 jste je vystavoval v Moravské zemské knihovně. V čem vás zvířata fascinují a nakolik jsou ty vaše věrná skutečné podobě?

Dívám se na televizi nebo čtu článek a narazím na nějakou zajímavost, která se týká konkrétního zvířete a já o ní nikdy neslyšel. Většinou si ji zapíšu do deníku, potom začnu studovat anatomii daného zvířete, kterou se snažím dodržet, ale zároveň do sochy vkládám i lehký nadhled. Nechci dělat variantu preparovaného zvířete. Bylo to roční období, kdy jsem je tvořil intenzivně, začal objevovat jejich duše a vždy i nějakou jejich zvláštnost. U chameleona se mi třeba líbil jeho tvar, pomalost, rozvážnost, ale také jsem zjistil, že se chameleoni nemění podle barev, které jim ukážeme, ale podle nálady. Na výstavě v Moravské zemské knihovně jsem proto u chameleonů využil všechny barvy, které mohou mít, a na konci je nabídl ve skle – a ostatní chameleoni k nim vzhlížejí jako ke Svatému grálu, jdou si pro svoje emoce.

Vaším oblíbeným materiálem je bronz?

Ano, můžu dělat sochy z čehokoliv, ale pořád mi to připadá nedokonalé. Bronz pro mě dokonalý je. Všechny plastiky vytvářím technikou ztraceného vosku, což znamená, že na začátku je plato vosku, které nakapávám a různě formuji a poté vyškrabávám. Celý voskový model pak vezu do slévárny, kde ho připraví k odlévání. Líbí se mi trvanlivost i fakt, že každá věc je originál. Jedinečnost i „nezničitelnost“ jsou pro mne atributy velmi důležité, stejně tak odstíny a patinování. Mě tento způsob práce prostě baví.

Jak taková socha vzniká?

Model se obalí sádrou, která vydrží vysoké teploty, vloží se předehřát a z ní pak vyteče vosk. Do vzniklé dutiny se nalije roztavený bronz a tak vznikne socha. Tato metoda je velmi stará a já mám vždy jen jeden pokus, pokud se něco pokazí, musím začít celou práci znovu. Naštěstí teď odlévám ve slévárně u sochaře Jaromíra Garguláka. Mnohokrát se mi dřív stalo, že se figury nebo jejich část nepodařilo odlít.

Vytváříte rovněž sochy melancholických mužů – Sigursonů…

Asi v roce 1997 jsem vymodeloval prvního smutného Sigursona. Oni jsou odrazem mých stavů, většinou smutků ze vztahů, z naší společnosti, z pokroucených charakterů. Tak nějak vznikají Lidé podle Sigursona. Je to taková v podstatě woodoo figurka, do níž se zakleju nebo začaruju. Když začnu modelovat a než dílo dokončím (to je asi 5 měsíců), mé nálady se vystřídají a už si jen pamatuji, proč jsem sošku začal tvořit. Vymodeluji prvotní hrubý motiv za pár dní a snažím se vystihnout výraz postavy, potom začínám modelovat detaily, obličej, ať už úsměv nebo škleb.

Proč Sigursonové?

Když jsem vytvořil první figuru, poslouchal jsem severskou muziku, nejvíc islandskou kapelu Sigur Rós. Tak jsem si skládal slova a vymyslel Sigursona. Je to takový posmutnělý melancholický chlapík, který je zklamaný okolnostmi, nebo dělá nějakou věc, která se může zdát nesmyslná, a měl by se nad ní zamyslet. Adam mezi ně patří a nepatří – má totiž trenýrky. Jinak dělám všechny postavy nahé, protože mi to připadá nejjasnější, nejpřirozenější a nejčistší. Když mi diecéze umožnila posadit Adama na hodiny, říkal jsem si, že by to bylo bez trenýrek nevhodné.

Děláte si i náčrty soch nebo modelujete rovnou?

U postav Sigursonů ne, ale dělám si náčrty u zvířat. Dívám se na videa, kreslím si obrázky. Mám deníček, kde si vybrané zvíře překreslím, také jeho kůži, srst, prsty, zobáky a podobně.

Plánujete další zvířata?

Dokončuji tučňáka. Dotkl se mne článek, v němž jsem se dozvěděl, že vymřela kolonie asi padesáti tisíc tučňáků. Když zamrzá voda, musí strašně dlouho jít za potravou a pak se dlouze vracet k mláďatům, která jsou už bohužel mrtvá. Nepřežijí ani tučňáci, protože nejsou zvyklí chodit takové vzdálenosti, více plavou – a já modeluji posledního z nich, který se vracel. Protože byl už úplně vysílený, lehl si na břicho a odrážel se nohama. Obrovsky mne to chytlo za srdce. Moje chobotnice zase vylézá z akvária. To se totiž nachází někde v taverně v Řecku, kde si ji zákazník vybere jako hlavní chod. Dává se tedy v noci da útěk. Dělal jsem také tři kaloně – hodného, zlého a ošklivého. Přitom kaloni jsou sympaťáci, jí jen ovoce, a co mne nadchlo, mají výborné vztahy s partnerkami. Teď budu trojici kaloňů dělit. Jeden bude cestovat po světě a každý si ho bude moci kamkoliv odvézt. Asi mu vytvořím facebookovou stránku, aby tam lidé mohli vkládat fotky ze světa. Jeho první cesta bude do Japonska. Nejdřív ho s sebou berou mí kamarádi, ale postupně si ho bude moci kdokoliv vyzvednout. Je to samozřejmě ten nejhodnější kamarádský kaloň. Druhý kaloň se zavěsil za barem v galerii na Lidické a kouká na lidi. Třetí zatím zůstává doma.

Máte tvorbu stále jako koníčka?

Občas nějakou sochu prodám a většinou, když chci cestovat a každá koruna pomůže. Od osmnácti let pracuji ve svém oboru, jsem zubní technik. Každá bronzová plastika je originál, takže pokud bych je prodával, mohl bych být za chvíli bez soch. Možná bych se pod tlakem zájmu a peněz dostal do koloběhu, v němž jsem se nikdy nechtěl ocitnout. Nechci vytvářet sochy s tím, že bych musel přemýšlet, jestli je prodám. Pořád si dělám, co chci. Teď vytvářím novou sadu emočně vypjatých Sigursonů s tématem rozchodů, totální destrukce vztahu a následným dopadem na osobnost. Na bolest s tím spojenou. Nebudou tedy zrovna moc pohlední, tak nevím, kdo by si je koupil. Ale i bolesti a rozchody k životu patří, bohužel. A kdybych musel uvažovat, jestli se prodají, nemohl bych vyjádřit sám sebe.

Jak se bude nová série jmenovat?

Ještě přemýšlím, celé to je o terminálním stavu vztahů – Terminus, ale zase to bude Svět podle Sigursona – a budou přibývat další postavy. Nikdy jsem nepřemýšlel o stylu, ale jen o emocích a věcech, co se odehrávají kolem a uvnitř mě. Po čase jsem zjistil, že moje figurky jsou si víc a víc podobné. Nebyl to původní záměr, ale mé sošky už nesou určitý rukopis a já si v něm mohu do nekonečna pokračovat a vytvářet další Sigursony s jejich životními příběhy.

Jak se se soškami loučíte?

Těžce. Většinou je prodám až na třetí nebo čtvrté přemlouvání, a to jde ještě většinou o známé. Třeba zrovna teď dokončuji objednávku od jedné paní advokátky, které se líbil Sigurson – Jeden jsem málo, jenž věčně nestíhá a potřebuje být dvakrát. Dohodli jsme se, že jí vytvořím nového, což se stalo.

Připravujete nějakou výstavu?

Měl jsem mít v Passau v Německu, ale bohužel to nevyšlo, protože místní sdružení výtvarníků se nakonec rozhodlo pro vlastní výstavu. Loni jsem vystavoval tři měsíce Sigursony v Horní synagoze v Mikulově, kde mi báječně vyšli vstříc, a zaznamenal jsem příznivé ohlasy. Jeden chlapík z Francie mi psal, že se cítí úplně stejně jako Sigurson. Jinak mám trošku problém s výběrem prostoru. Chci, aby v něm sošky vypadaly pěkně, důstojně a aby nedocházelo ke krádežím, což se mi v minulosti stalo. Chtěl bych, aby byl prostor příjemný a lidé tam mohli kdykoliv zavítat, třeba i o víkendu, a v klidu si sochy obejít a odnést si z výstavy nějaký dojem. Žádný spěch a stres. A zároveň bych byl rád, kdyby prostor splňoval estetické nároky, protože pokud na něčem pracujete téměř půl roku, tak to nechcete vystavit v nějaké kadibudce.