Jeho fotografie koček byly využity v deseti knižních publikacích, je autorem dvou knih o kočkách a od roku 2000 měl deset samostatných výstav fotografií především s kočičí tematikou. Byl přispěvatelem časopisů Chovatel, Planeta zvířat, IZ chovatelů koček, Receptář, spolupracoval s polskými Koty či slovenským časopisem Pes a mačka. Dnes je Zdeněk Gorgoň šéfredaktorem časopisu Naše kočky. Do rodného Brna se vrací jako jeden z autorů díky výstavě Fenomén Kočka, kterou lze nově spatřit v Kočkafé Schrödinger na Dominikánském náměstí.  

Jaký je váš vztah k Brnu?

Brno je mé rodné město, prožil jsem v něm mnoho krásných chvil. Rané dětství jsem trávil v Kníničkách. V té době ještě nepatřily k Brnu, a tak se vlastně považuji za kluka z vesnice. Prožívali jsme tam mnohá dobrodružství. To snad největší, kdy jsem se vplížil dírou v plotě do zoologické zahrady, která je dodnes hned za vesnicí. Tam asi začal můj obdiv a vřelý vztah ke zvířatům. Později jsme se přestěhovali do Černých Polí do paneláku. Po ZŠ na Janouškově jsem absolvoval Gymnázium v Husovicích s přírodovědným zaměřením. Během té doby jsem se poprvé blíže seznámil s ušlechtilými kočkami. Posledním mým bydlištěm byl činžovní dům na dnešní Masarykově třídě v samém centru Brna. Pro dospívajícího studenta skvělé místo. Bylo to báječné období prvních lásek. S akademickým prostředím jsem se začal seznamovat na Vysoké škole veterinární, v nultém ročníku jsem pracoval na porodnické klinice. Vlastní studium nedopadlo, chyběl mi tzv. „sicflajš“ a měl jsem mnoho dalších zájmů. A tak jsem skončil na dva roky na vojně. Nedostudovaný, bez profese.

Co vás zaválo jinam?

Vojna pro mne nebyla až tak úplně ztracený čas. Nejenže jsem se trochu osamostatnil, ale především jsem našel vztah k fotografii. Abych se vyhnul vojenskému drilu, organizoval jsem kulturní akce, založil fotografický kroužek. Měl jsem k dispozici kvalitní zrcadlovku, filmy, vybavení fotokomory a mnoho času. Sám jsem se vše naučil. Tam byly založeny základy mé amatérské fotografie. Po vojně jsem se vrátil do Brna a nastoupil jako technik na Vysokou školu zemědělskou s původní myšlenkou studovat dálkově. No, více jsem se věnoval „životu“ a chovatelství koček. Oženil jsem se s mladou chovatelkou a komplikované vztahy v rodině jsme vyřešili „odchodem do hor“. Nastoupil jsem do JZD Beskyd Nošovice jako zootechnik a seznamoval se za pochodu se socialistickým zemědělstvím. Práce to byla pestrá, naučil jsem se zacházet s dobytkem, chovali jsme perské kočky, jezdili jsme se s nimi chlubit na výstavy.

Jak jste se vůbec stal chovatelem koček?

Matně vzpomínám na kočku u babičky v malé vesničce na Hané, kam jsme jezdili na prázdniny jako malé děti, potkával jsem i kočky v místním kravíně. Byly to svobodné bytosti nikomu nepatřící, žily jen vedle člověka, jejich funkce lovkyň myší byla jasná a samozřejmá. A pak běžel čas bez koček. Minulý rok tomu bylo padesát let, kdy jsem nastoupil do rozjetého vlaku, který v soukromém jízdním řádu označuji jako „kočičí prokletí“ J. To se v Brně konala první mezinárodní výstava ušlechtilých koček. Upřímně se přiznávám, že jsem tomu koncentrovanému kočičímu kouzlu podlehl. A na mnoho dlouhých let. Nejprve to bylo okouzlení z elegantních zvířat, posléze z výstavní atmosféry, z cestování, postupem času jsem si bral na zodpovědnost i plánované rodičovství a často prožíval euforii při zrodu nového kočičího života. Stal jsem se členem chovatelské organizace, prošel „profesním růstem“ jako mladý chovatel, úspěšný vystavovatel i svazový posuzovatel, později jsem byl poradcem chovu, po revoluci členem předsednictva Sdružení a hlavním poradcem chovu pro perské a exotické kočky. Ty jsem totiž choval dlouhé roky. S kočkami a za kočkami jsem procestoval kus Evropy. A dodnes nelituji.

Opravdu jste právě díky kočkám vyrazil do světa?

Ano, díky chovatelství koček a později i fotografování koček jsem procestoval část Evropy. Za socialismu jsme mohli kočky vystavovat jen v NDR, v Maďarsku a na pozvání v Polsku, po revoluci následovalo Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Portugalsko, Dánsko. Fotil jsem – na pozvání již profesionálně – na výstavách v Polsku, Německu, Rakousku, Slovensku. Velmi si vážím toho, že jsem byl pozván jako oficiální fotograf světových výstav FIFe v Bratislavě a ve Vídni.

Co jste začal fotografovat jako první?

Moje první fotografie byly spíše rodinného rázu pod dohledem mého táty. Přechod k samostatnosti nastal až na vojně, kde jsem fotil kulturní akce a přírodu. Ta mne přitahovala a fascinovala vždy. A pak dlouho nic. Až když jsem dostal od táty někdy na konci 90. let stolní kočičí kalendář, nastal „bod zlomu“. Nechápal jsem, jak taková krásná zvířata jako jsou kočky, může někdo tak mizerně nafotit a ještě veřejně prezentovat. Tehdy jsem se rozhodl, že se fotografování koček začnu intenzivně věnovat. A to slovo držím dodnes. 
Do roku 2004 jsem fotil klasickými zrcadlovkami na klasické kinofilmy. Pak nastala v mém profesním životě revoluční změna, dostal se mi do rukou poprvé „digitál“ (kompakt Nikon Coolpix 5700), již promyšleně následovala zrcadlovka Canon 20D a dnes je to skvělý Canon EOS 6D vybavený několika objektivy. Vše, co jsem nafotil, jsem si ukládal na CD, nyní na externí disky. Využíval jsem aktuálně jen pár fotografií z výstav a z focení u chovatelů a dalších akcí. Ostatní snímky dodnes vytvářejí bohatý archiv, který zahrnuje stovky a stovky nejen kočičích záběrů. Všechny fotografie, které jdou „do světa“, samozřejmě počítačově upravuji. Cesta k profesionalitě byla dlouhá, ale krásná.

Co bylo dřív: kočky nebo časopis Naše kočky, jehož jste šéfredaktorem?

Odpověď je jednoduchá. Kočky. První číslo časopisu Naše kočky vyšlo až 7. února 1997. Byla to česká verze německého Our Cats. České nakladatelství Minerva CZ, které vydávalo především časopis Svět psů, vedl RNDr. Petr Dvořák, chovatel a mezinárodní posuzovatel loveckých plemen psů. Za těch dlouhých pětadvacet let se „prošlo“ po stránkách časopisu mnoho a mnoho chovatelů, posuzovatelů, chovatelských funkcionářů, veterinárních lékařů, ochranářů, zoologů, cestovatelů a především milovníků kočičí krásy. Musím vzpomenout na prvního člena redakční rady, brněnského předsedu kočkařského spolku, prezidenta Sdružení chovatelů koček v České republice a mezinárodního posuzovatele Bohumíra Mahelku, který dlouho ovlivňoval tvář časopisu.

A moje cesta Našimi kočkami? Již v čísle 3/1997 tehdy nového časopisu mi bylo zveřejněno sedm fotografií ze Světové výstavy koček v Budapešti, ještě téhož roku to byl portrét sibiřské kočky k odbornému článku o nově uznaném plemeni. Poté následovala fotoreportáž z vyhlášení Kočky roku 1997 a fotografie ze Světové výstavy koček 1998 v Poznani. I když se objem zveřejněných fotografií pomalu zvětšoval, pochopil jsem, že „hora musí k Mohamedovi“ (nebo obráceně?) a směle jsem nabídl redakci užší spolupráci. Tak se od roku 2000 v Našich kočkách začaly objevovat nejen mé fotografie koček, ale i komentáře k výstavám a jiné drobnosti z českého chovatelského dění. Byl jsem nesmírně hrdý na svůj první plakát i na uvedení mého jména mezi členy redakční rady. To, že byly dvacet let využívány moje fotografie i jako titulní fota, považuji dodnes za velké ocenění. Tak nějak postupně a samozřejmě jsem se časem stal zodpovědným za obsah celého časopisu. Před pěti lety odešel Petr Dvořák do důchodu a já po něm převzal celé nakladatelství. Stali jsme se zcela nezávislými na německém vydavateli. Držte nám palce, abychom vydrželi ekonomické tlaky dnešní doby a zvládali nadále vycházet v nezměněné podobě. Věrní čtenáři si to zaslouží.

Máte rád vtipy o kočkách a jejich chovatelích? A máte nějaký oblíbený?

Všeobecně vyprávěné vtipy moc rád nemám. Je to možná i tím, že je sám neumím před společností dobře prezentovat. Něco jiného jsou vtipy kreslené. Obdivuji na nich skvělou myšlenku, údernost i grafickou zkratku. Třeba kreslené vtipy Pavla Kantorka byly báječné.

Nosíte fotoaparát všude s sebou?

Nikdy jsem nebyl vášnivý fotoreportér. Foťák jsem vždy využíval promyšleně, na focení koček jsem se pečlivě připravoval. Na fotografování přírody, především přírodních detailů, musím mít vnitřní klid a pohodovou náladu, je to taková moje psychoterapie. Tyto fotografie většinou končí „v šuplíku“. Dnes na běžnou fotodokumentaci využívám, jako většina lidí, mobilní telefon.

Jste sám sobě i dobrým editorem fotografií? Umíte z několika záběrů vybrat ten nejlepší?

Fotografii vnímám jako výjimečné řemeslo, které vyžaduje poctivý přístup, kreativní myšlení a samozřejmě i velmi kvalitní technické zázemí a vybavení. I když s kvalitní fototechnikou může pracovat každý, podstata této živnosti se nezměnila. Na prvním místě je vždy správné světlo, úhel pohledu a estetické oko. A to mám na fotografii nejraději. Estetické vidění světa jsem podědil po svém tátovi, který byl profesí výtvarník grafik. A také miloval kočky, maloval je, občas i fotil. Když ještě žil, byl mým nekompromisním kritikem, nad fotkami jsme proseděli mnoho hodin. Dnes tuto roli přebírá moje žena Šárka. S klasickými analogovými fotoaparáty jsem se časem při focení zvířat naučil velké trpělivosti. Bylo to čekání na ten nejlepší záběr. Při tom jsem pochopil, že je i důležité se na ně vnitřně napojit a kochat se jejich krásou. Tyto momenty jsem si užíval a stále užívám. Doufám, že na mých fotkách je to vidět. S digitální technikou tuto metodu využívám podobně. I když udělám přirozeně více záběrů, při zpracování v počítači jsem velmi kritický a mažu a mažu. V archivu zůstává jen to z mého pohledu nejlepší.

Jaké fotky a podle jakého klíče jste zvolil právě pro brněnskou výstavu?

Mám sice v archivu nejvíce ateliérových fotek ušlechtilých koček, ale rozhodl jsem se, že se v projektu Fenomén Kočka vrátím k těm obyčejným domácím. Vždyť ta variabilita jejich přírodního zbarvení, nespoutanost, elegance, krása, ušlechtilost a inteligence jsou obrovské a fascinující. Je to takový návrat ke kořenům. Ke spolupráci jsem přizval bývalého mluvčího Státní veterinární správy, spisovatele, básníka, fejetonistu a především svého přítele Josefa Dubna. O panu Dubnovi se dá říci, že je vzdělaný, sečtělý, má přehled, vyzná se ve spoustě věcí a také toho dost umí. Nejenže umí dobře mluvit a má to „hlavu a patu“, bravurně vládne i češtinou. Je schopen zachytit slovem rozmanitost, eleganci a krásu obyčejných koček v jejich různých podobách.

Čím se momentálně cítíte být ze všeho nejvíc – redaktorem, vydavatelem, fotografem nebo chovatelem?

Jsem již několik let v důchodu, takže si mohu dovolit sedět na více židlích. Aktivním chovatelem nejsem dobrých dvacet let. Tím, že jsem byl dlouho chovatelským funkcionářem, sledoval jsem dění ve FIFe i u nás, potkával jsem se při focení koček na výstavách s chovateli, udržoval jsem si přehled o veškerém dění v kočičím světě. Tuto činnost jsem již sice utlumil, ale baví mne stále. Rozšiřuji si „obzory“ sledováním různých internetových kočičích portálů, včetně těch charitativních. Potřebuji to ke své práci redakční a vydavatelské. 

Jak často se do svého rodiště vracíte?

V Brně stále žije moje rodina. Švagrová, neteře s rodinami, bratr s partnerkou. Pokud ještě žil můj táta, jezdil jsem do Brna celkem často a rád. Dnes je to již mnohem méně. Když mi paní Romana Štrynclová, brněnská výtvarnice a galeristka, jejíž aktivity již nějaký čas propaguji na stránkách Našich koček, nabídla prostor v galerii Felidae v kočičí kavárně Kočkafé Schrödinger, neváhal jsem. Děkuji za tu možnost se po dlouhých létech vrátit do Brna alespoň touto formou. Mezi chovateli koček mám za ta léta, která jsem prožil v této zvláštní společnosti, mnoho dobrých známých, kamarádů, možná i pár přátel. Občas s určitou dávkou sentimentu vzpomenu na ty úplné začátky v Brně, kdy chovatelé koček měli k sobě nějak blíž, vzájemně si pomáhali, nezištně a upřímně se zajímali o ty druhé, měli nefalšovanou radost z úspěchů nejen svých a na prvním místě byla vždy pohoda jejich koček. Je to již všechno dávno pryč? Možná díky této těžké době se mezilidské vztahy „očistí a provětrají“.