Herec, komik, který nezkazí žádnou legraci, zpěvák, dabér a v neposlední řadě rozhlasový  moderátor. To vše jsou profese Zdeňka Junáka, kmenového člena Městského divadla Brno.Věděli jste však, že kromě přirozeného komediantství rozhodl o budoucnosti tohoto „Moraváka“ tělem i duší půvab hereček z Hradce Králové? Zdeněk Junák opravdu umí
vyprávět…

Je pravda, že původně z vás chtěl tatínek chemika?
Ano, můj otec byl potravinářský chemik. Léta pracoval v cukrovarnickém průmyslu a dotáhl to až na koncernového ředitele, nejvyšší post v Jihomoravském kraji. Proto také chtěl, abych studoval chemii. Jenomže… pro divadlo mne zlanařil jistý Miroslav Suchý. On už dnes nežije, ale byl to výborný komik hradeckého divadla. Byl to dobrý známý našich rodinných přátel, snad spolu byli i v příbuzenském vztahu, kteří se jmenovali Rajmicovi. Mj. Honza Rajmic je slavný primáš výborné cimbálové muziky Jaroslava Čecha. A jak se v šedesátých letech jezdívalo na chaty – a otec byl tenkrát podnikovým ředitelem, který spravoval sedmnáct cukrovarů v kraji, a každý měl nějakou rekreační chatu, tu na Plumově, tu ve Vranově – tak si nás předcházeli a zvali nás tam. Proto také mí rodiče nikdy žádnou vlastní chatu neměli. Vždycky jsme tam různě blbli, brácha hrál skvěle na foukačku, na banjo, na kytaru a krákoralo se. A tak se mne jednou Míra zeptal: „Hele, co budeš dělat, až skončíš gympl?“ A já povídám: Otec si přeje, abych studoval v Hradci potravinářskou technologii, ale mně se moc nechce.“ A on na to: „Nechceš být herec?“ Musel jsem se smát, protože ve Starém Městě, k němuž se také hlásím, odtud pocházím nejvíc, funguje léta ochotnický soubor, kde mě nikdy nechtěli. Pro ně jsem byl tlustej a neforemnej. Až pan Rajmic mne tam jednou prosadil do sboru v Radúzovi a Mahuleně. A teď by si dělali reklamu!
Když odbočím – tatínek byl ale také ochotník… Ano, bydleli jsme v malé vesničce v Kelčanech, kousek od Kyjova, a tatínka zlanařili jako milovníka, protože můj otec byl pěkný člověk. A maminka, aby ho hlídala, neboť neměla až tak dostatečný dramatický talent, dělala nápovědku nebo hrála malinkaté roličky.

A co jste tenkrát panu Suchému odpověděl, už tenkrát jste neváhal?
Panu Suchému jsem přiznal, že nevím, co to vlastně obnáší, a on mne pozval, ať se přijedu do divadla v Hradci podívat. Tenkrát ale nebyly dálnice jako dnes. Brácha mne naložil do auta a jeli jsme. A mně se tam strašně líbilo! Učarovaly mi herečky. Vždy to připodobňuji ke starším francouzským filmům – jako když detektiv Maigret vyšetřoval nějaký případ a musel zajít do divadla, tak tam spoře oděné baleríny pluly ze šatny do šatny a on se jimi prodíral… Tak mi to tenkrát v Hradci Králové připadalo. Bylo rozhodnuto. „Strejdo, já bych to zkusil,“ řekl jsem tenkrát.

Z Moravy do Hradce to byl ale pořádný kus cesty…
Ano, i pan Suchý pravil, že by byl nesmysl, abych za ním jezdil do Hradce a on mne připravoval. A tak mi napsal doporučující dopis pro Stanislava Zindulku, protože to byl jeho  spolužák ze školy. Tak jsem se na podzim v roce 1969 zjevil ve vrátnici tehdejšího Divadla bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno – pozn. red.) s doporučujícím dopisem v kapse.
Tenkrát to u nás v divadle vypadalo trošku jinak, ještě jsme neměli Hudební scénu. Sedl jsem si tam a čekal… Otevřely se dveře a vešel Jiří Tomek! Tenkrát se hrály v kině Všichni dobří rodáci – a ti, kdo se objevili na plátně, to byli nadlidi! Dnes se na ulici na herce různě pokřikuje, ale tenkrát to bylo tabu. Poté vešla Dagmar Pistorová! Jiří Papež! Osobnosti
z televizních inscenací z Brna. Úplně se mi zastavilo srdce. A pak přišel Standa Zindulka, kterého jsem také znal z televizních pohádek, dal jsem mu přečíst dopis, on řekl: „Dobře,
pojďme do klubu, já tě promrskám!“ A tak v tom klubu sedím až do dneška. S roční pauzou, kdy jsem byl na vojně a roční pauzou s angažmá ve Zlíně. Musím ale zmínit i osmnáct let
v činohře Národního divadla v Brně.

S Jiřím Tomkem jste si pak společně i mnohokrát zahráli. Setkal jste na jevišti i se Stanislavem Zindulkou?
Standa odešel z Brna před rokem 1992. Když jsem nastoupil do angažmá v Městském divadle Brno já, už tam nebyl. Zvláštní je, že v dobách, kdy jsem byl v Mahenově činohře, tak jsem se s kolegy od Mrštíků potkával tak maximálně v dabingu nebo v rozhlase. Přitom Brno není až tak velké. Teď jsem 24. sezonu v Městském divadle a kolegy z Mahenky také nepotkávám.

Zmínil jste půvab hereček v Hradci, příjemné retro jste zažíval i při natáčení Četnických humoresek – je vám tato doba blízká?
Retro mi učarovalo. Když se podíváte na módu třicátých let, jak to tam ženám sluší – upravené vlasy, klobouky. Tím nechci říct, že všechna dnešní děvčata jsou málo šik, to
pardon, to v žádném případě, ale ta doba byla opravdu krásná! To bych bral!

Velké místo má ve vaší práci vedle hraní a natáčení také rozhlas, kde máte svůj pořad. Jak všechno stíháte?
Pro mne je nejbližší divadlo, ale rozhlas mne zaměstnává každý den od pondělka do soboty včetně. Spousta lidí se mne ptá, jak to zvládám. Je to náročná práce, ale mám výbornou
kolegyni, svoji nadřízenou Haničku Ondryášovou, a tímto jí vyznávám lásku. Ta mi vše nachystá, vymyslí téma, zkonzultujeme to spolu, jindy něco navrhnu já a domluvíme se. A
vždy mi nechá i nějaké okénko na moje historky. Přece jen na tomto světě „zářím“ už skoro 67 let a historek mám plno. Jelikož jsem nikdy neměl v televizi svůj pořad jako Petr Rychlý, Jirka Krampol nebo Mirek Donutil, tak jsem před publikem nikdy vlastní historky neodtajnil. Mám je v zásobě a mohu je využít, protože posluchači je slyší úplně poprvé.

Přímý kontakt s posluchači je trošku adrenalin. Zaskočilo vás něco?
Pravda, při celoplošném vysílání v Písničkách od srdce jsem si párkrát naběhl. Podle hlasu neodhadnete, kdo volá. Ozve se nádherný světlý jadrný hlas, nádherné vyjadřování, žádné
koktání. A je to třeba paní, které je 87 let. Zavolá vám a začne vám povídat, jaké má starosti, a dozvíte se, že je v domově důchodců, je absolutně sama, je opuštěná a má jen vnučku, která přijede v den, kdy bere penzi. Nechá jí jen pět set korun a zmizí. Já rozlišuji mezi slovy opuštěný a sám. Sám jsem někdy velmi rád, ale být opuštěný, to je smutné. A protože se
snažím být pozitivní, povídám jí: „Paní Marie, nejste tak opuštěná, máte tu vnučku. Asi jste jí málo dávala na zadek!“ To mne vždycky bere. A pak mám ještě jiné historky s posluchači – když zemřel Ivan Jonák, známý z kauzy Discoland, tak mi do rozhlasu přišlo asi pět kondolenčních dopisů ve stylu „Vážený pane Jonáku, hluboce se nás dotkla smrt Vašeho
bratra Ivana“. Dokonce jedna pisatelka tvrdila, že mne viděla ve strašnickém krematoriu v první řadě zhrouceného žalem. Tak jsem říkal bráchovi, který se jmenuje František –
samozřejmě Junák: „Brácho, budeš tady do sta let!“ A také se mi přihodí, že jdete nákupním centrem s vnoučaty, potkáte starší pár, oni vás uvidí, rozsvítí se, chtějí si povídat a začnou: „Pane Jandáku, my vás máme tak rádi…“ A já polknu hořkou slinu. Proč si mě nepletou třeba s Delonem?

V rozhlase občas nabídnete posluchačům i nějaký vlastní recept. Vaříte rád?
Ano, doma vařím, ale nerad, když to dostanu befelem. Máme jídla v naší rodině oblíbená – například dělám senzační karbenátky. Ono to sice vypadá, že karbenátek je jednoduchá věc, ale musí se to umět. A když moje Irenka řekne „udělej ty tvoje karbenátky,“ tak se šklebím. Ale když mne vybídne: „Uvař něco.“ Hmm, tak to já se vyřádím. 

V Srdcovkách jste také netajil, že jste s manželkou nedávno oslavili 36 let manželství. Tvoříte stabilní pár, což je dnes nejen mezi umělci docela vzácnost. Máte nějakou radu pro ostatní?
Víte, je to o obrovské toleranci a myslím, že lidé do sebe musí být zamilovaní, musí se mít rádi. Já všude říkám, že jsem do své ženy zamilován stejně, jako když jsem ji spatřil před
sedmatřiceti lety ve vrátnici Mahenovy činohry. Samozřejmě, za ta léta se hrany ohoblují a zakulatí… Můj děda vždycky radil: „Zdeňo, aby byla tvoja doma spokojená, mosíš pořádně
zamést! Když je doma zametené, nikdo ťa z ničeho nepodezírá!“ A skutečně, já jsem doma vždycky dobře zametl. Nevymlouvám se jako někteří mí kolegové, a někteří už tady nejsou mezi námi, když byli viděni s nějakou dámou. Netvrdím, že jsem byl v té době v dabingu. Moje žena Irenka je teď na chalupě, a když se mne zeptá, co jsem v Brně dělal, řeknu, že jsem seděl na kávě s jednou redaktorkou a vedli jsme spolu rozhovor. Protože náhodou půjde kolem nějaká její kamarádka a řekne jí: „Co ten tvůj staroch? Viděla jsem ho v kavárně s takovou blonckou…“ Proč bych říkal, že jsem byl v rozhlase a pak běhal po obchodech. Takhle se žena nemá na co ptát, protože jsem se odtajnil sám. Navíc moje žena není ten typ, aby se vyptávala, kam jdu, s kým tam budu a kdy vrátím. Ani vůbec neřeší, když políbím herečku na jevišti. Nikdy mne takto nepronásledovala, když chce něco vědět, tak jí rád odpovím. Musíte partnera tolerovat, brát jeho klady i chyby, jak to leží a běží. Proto máme doma pohodu.

Na podzim se máte objevit v novém muzikálu Městského divadla Brno s názvem Big – podle stejnojmenného filmu s Tomem Hanksem. Co nás čeká?
Ano, jsem obsazen, půjde o větší roli, ale ještě jsme nezačali zkoušet. Nicméně se těším a budu k tomu přistupovat zodpovědně. Bude se mi chvět duše i srdce. Poprvé budu totiž
zkoušet s Petrem Gazdíkem. Za ta léta se skutečně vypracoval ve velmi solidního režiséra a ještě jsme na sebe neměli štěstí. Když se v divadle zkouší dvě inscenace zároveň, zkrátka se může stát, že na sebe nenarazíte. Mám opravdu takové „mrnění“, že nevím, co mne čeká, a těším se. 

Co ještě se po prázdninách rýsuje?
Budu natáčet pár dílů nového seriálu pro děti s režisérem Nvotou. Má se odehrávat v prostředí Zoo Lešná a já si zahraji zloděje papouška. Také občas vyrážím do Prahy do dabingu natočit pár dalších dílů ze seriálu Big Ben, stále namlouvám jeho hlavního představitele Ottfrieda Fischera, a také seriál Havaj 5-0. To jsou seriály, které mi zůstávají. A ještě nás s vnoučátky čeká druhá třída. S dětmi si hodně čtu a už zvládáme i počítání. Hrajeme si na školu, protože paní učitelka říkala, že je dobré s nimi o prázdninách občas něco zopakovat, aby si v září vůbec vzpomněly. Sabinka hezky čte i hezky píše a Sebík je výborný na počítání – mají to rozdělené. A nedávno jsme začali hrát žolíky.