Megamejdan nejpopulárnějších brněnských rockových kapel devadesátých let se rozhodli uspořádat hudební manažeři Pavel Řehoř a Jiří Pichl. V programu Rock in Riviera – aneb nazpátek do devadesátek vystoupí kapely Helmutova stříkačka, Manhattan, Výlet, Franta Jetel, Charlie The Bomber, Tibet, The Street a Maracana. Tváří projektu je zpěvačka Lenka Nová, hlavním hostem skupina Oceán. Vše se odehraje v pátek 24. května na brněnském koupališti Riviéra.

Jak vás napadlo oživit vzpomínku na kapely, které působily na brněnské hudební scéně v devadesátých letech?

PAVEL: Nás to napadlo spontánně v Metru po koncertu Vladimíra Mišíka, když jsme s Jirkou seděli a vzpomínali na devadesátky. Já jsem byl v té době aktivní muzikant a Jirka hudební producent a manažer, čemuž jsem se později začal věnovat i já. A přišli jsme na to, že bychom oba chtěli udělat koncert s kapelami, na které se tenkrát chodilo, a tuto dobu připomenout. Pak se ukázalo, že tento nápad velice uvítaly i samotné kapely, přestože některé z nich nehrály pětadvacet let. Jediná aktivní kapela, která průběžně hraje, je Tibet. Občas vystoupí Charlie The Bomber, čas od času se sejde Výlet, ale třeba The Street vytáhla po pětadvaceti letech kytary ze sklepa. Nicméně náš nápad měl velký ohlas, což nás přimělo koncert skutečně udělat. Jediná věc, která se nepovedla, bylo zapojit do našeho projektu i Bratrstvo.

Podařilo se vůbec postavit tyto kapely v původních sestavách?

PAVEL: To jsme právě chtěli – aby kapely vystoupily v obsazení, jak hrály tenkrát. Třeba Helmutova stříkačka má určitou reinkarnační fázi , kdy Robert Stanizcek znovu staví kapelu s mladými muzikanty, ale u nás na Rock in Riviera zahrají Helmuti v původní verzi.  Nevím, jestli se nám u všech podařilo dodržet to úplně původní složení, ale rozhodně jsme se o to snažili a také na to kladli důraz.

JIŘÍ: Je docela neuvěřitelné, že takřka ve všech sestavách si zahraje Mikeš (Libor Mikoška). Na scéně se nakonec objeví se čtyřmi kapelami.

PAVEL: Mikeš vystoupí s Helmuty a Výlety, kam patří, pak si ho přizvala na výpomoc kapela Tibet a nakonec si zahraje i kytaru místo kláves v Maracaně. A nakonec ještě vystoupí ve dvojici s Lenkou Novou (tehdy Pulkrábkovou), protože chtějí společně zahrát píseň k poctě Martinu Pokorovi. Lenka Nová se také prolne ve více formacích – bude zpívat s The Street, s Manhattanem a jednu písničku chystá s Tibetem. Bude to hezké propojení a zároveň hezký mejdan. Šlo nám také o to, aby se všichni potkali, což je i důvod, proč jsme se rozhodli uspořádat festival venku.

Je náhoda, že tváří festivalu je právě Lenka Nová?

JIŘÍ: Chvíli poté, kdy jsme se s Pavlem o možnosti uspořádat tuto akci bavili, měl narozeniny Jirka Štefl z kapely Tibet. Sešli se na nich různí muzikanti a Jirkovi zahrál Výlet, protože hrál i na jeho svatbě. Mimo jiné přijela také Lenka Nová. Znovu jsme tuto myšlenku otevřeli a já se zeptal Lenky, jestli by do toho šla s námi. Ona mi odpověděla, že velmi ráda. Znovu jsem se jí zeptal, jestli by vystoupila i s Manhattanem, přitom vím, že s touto kapelou zpívala naposledy v roce 1993. A ona odpověděla: „To je výzva! Jdu do toho.“ A to byl přesně ten okamžik, kdy jsme věděli, že je to ono. V další fázi jsme s Pavlem začali připravovat vizuál.

PAVEL: Zároveň jsme zjistili, že nikdo nemá archiv. Ač je dnes Petr Volgemut, tehdy lídr a kytarista z The Street, známý a úspěšný fotograf, v té době nefotil a moc archivních fotek neexistuje.

JIŘÍ: Nicméně od něj Pavel dostal nádhernou fotku s Lenkou, určenou původně na cédéčko Laury a jejích tygrů, která se však na album nepoužila. Navíc Lenka je jediná žena v těchto sestavách a jediná výrazná zpěvačka té doby. Bylo jich víc, ale jen Lenka se prosadila a má za sebou slušnou kariéru. Také proto padla volba na ni – je to osobnost, která prorazila, lidé ji znají a navíc je v kapelách z brněnské scény velmi oblíbená. Ve finále bude na koncertě i v řadě kapel hostovat.

Jaký byl klíč k výběru kapel?

JIŘÍ: Naše podmínka byla, aby sestavy byly co nejpůvodnější. Dalším kritériem byl rok 1995 – čili všechny kapely, které do té doby hrály. Pak vznikly samozřejmě i další kapely, ale my jsme chtěli znovu připomenout pop-rockovou scénu ze začátku devadesátek.

Jak si vysvětlujete tehdejší boom kapel, na které si dodnes pamatujeme?

JIŘÍ: Těžko říct, v Brně zkrátka vznikla zajímavá pop-rocková scéna – Helmutova stříkačka v roce 1988, Franta Jetel v roce 1986 a další kapely následovaly. Možná se chtěly odlišit. Jejich působení se také podařilo zdokumentovat v pořadu brněnské televize Studio B Live, což byl unikátní formát, kde kapely hrály živě. Pořad existoval už od poloviny osmdesátých let jako Studio B a od začátku ho režíroval Robert Chudoba. V dřívějších dobách ho moderoval Fedor Skotal, později Martha Elefteriadu.  Objevovaly se v něm různé žánry a kapely v něm hrály live, což byla tenkrát věc nevídaná – něco podobného bylo možné už jen ve Studiu M. Po revoluci se na tento pořad navázalo a vzniklo Studio B live, aby bylo jasné, že se v něm hraje živě, na kterém jsem se tenkrát také dramaturgicky podílel. Mnohé z kapel, které si zahrají na Riviéře, tenkrát v pořadu vystoupily. S výjimkou Franty Jetela snad všechny.

Proč program festivalu doplňuje Oceán?

JIŘÍ: Oceán byla nejvýraznější kapela té doby. A také skončila v první polovině devadesátých let, protože Petr Muk s Petrem Kučerou založili Shalom. Zároveň jde o generační i osobní spřízněnost s brněnskou scénou. Na první sólové desce Petra Muka hraje Aleš Čuma, baskytarista z Bratrstva a Richard Jan Müller rovněž z Bratrstva. Navíc kapela Oceán jsou přátelé a rozhodli se do toho jít s námi. Oceán zahraje jako host a má svůj aktuální repertoár, s nímž vystoupí. Kromě starých věcí zazní skladby, které dnes zpívá Jitka. 

Kolik hodin festival na Riviéře potrvá?

JIŘÍ: Program začne v pátek v 17 hodin a skončí přesně o půlnoci. Každá kapela dostane prostor na 30 minut. Rád bych řekl, že jde o akci, která se už nikdy nebude opakovat. Dát muzikanty dohromady a přesvědčit je, aby do toho šli s námi, se už těžko někdy podaří. Mnohé kapely musely vyvinout opravdu velké úsilí, aby přesvědčili sami sebe, že si ještě chtějí zahrát a připomenout si tu dobu. Proto tomu také říkáme megamejdan. V tomto složení se navíc v minulosti nikdy účinkující kapely společně na jednom pódiu nesešly. Tenkrát fungovala i jistá řevnivost, ale uplynulo pár let. Všichni zapomněli, co bylo, jsme moudřejší, smířlivější. Každá kapela si odžila svoje a kontinuálně opravdu funguje jen Tibet. Vznikl spontánní nápad, že všichni společně vystoupí a odehrají svůj tehdejší repertoár. Nic podobného se už určitě znova nestane.